Re: Nic mě nenapadá -asi skutky
Odpověď na příspěvek od plukovnikoneill ( mailto:plukovnikoneill@seznam.cz ) z 01.06.2010 19:39:25:

Já mám s policajtama rozporuplné zkušenosti. Třeba tu, když synovi na motorce ulítnul batoh s dokladama a kdosi to našel a odnesl na policii, A státní policajti přijeli ( dva spolu ) k nám domů a vyděsili mě k smrti. Myslela jsem, že mi vezou už jen pozůstalost. Prostě to nedomysleli. Já jak viděla v jejich rukách ten batoh,když jsem otevřela dveře, tak jsem se málem složila. Jinou zkušenost mám, že když jsme byli v nemocnici na chirurgii na kontrole a měšťáci tam dovezli bezdomovce s rozbitou hlavou, tak tam s ním čekali na ošetření. Šla jsem si koupit k automatu kafe a ten pán mě požádal , zda bych mu taky jedno nekoupila. Vracela jsem se a v obou rukách kelímky a natáhla jsem ruku a podávala jsem tomu pánovi jeden. Sáhnul po něm policajt, vzal mi ho z ruky se slovy: Paní, já mám rukavice a ten pán má svrab" . A to kafe mu podal on.

Re: Nic mě nenapadá -asi skutky
Odpověď na příspěvek od plukovnikoneill ( mailto:plukovnikoneill@seznam.cz ) z 01.06.2010 19:39:25:
to je ze života *6*, a myslím že každý z nás se aspoň jednou v životě s takovou, nebo podobnou situací jako ty setkal. já sám taky nejednou, doba je uspěchaná, každý chce být všude první, aby mu něco neuteklo, a občas první sou, ale na jednotkách ARO, na policejních stanicích, v rukách patologů.... *105*, asi je to daň za život v civilizaci *7*

*1876*
Miluju život *845*, nesnáším lež *4068*

Nic mě nenapadá -asi skutky
Nedávnoi jsem šel z práce. Koukám na chlápka v autě jak vyjíždí z autoopravny, v ruce telefon a najendou se rozjel . Z boku to do něj napálil pán s dodávkou. Chlůpek vylezl z auta a začal na něj hulákat. Pán vylezl a říká - jsem na druhém jízdním pruhu a vy jste začal zatáčet pozdě. Tak nevím , proč na mě zvyšujete hlas. Chlápek se na něj podíval a říká - moment já jen domluvím s tchýní. a vzal mobil - Maminko, právě jsem díky vám naboural, takže rozhodně nemyslete, že bych vám pomohl vymalovat. - no krásná scéna, vážně - bohužel realita.
Včera jsem šel s Lucinkou po ulici v Praze libni. musel jsem k Liedlu přejít silnici - na každý straně dva proudy a uprostřed dvoukolejná tramvajová tra´t. Tak jsem čekal na chodníku u přechodu - zastavilo mi jedno auto blíže u chodníku a když už jsem se chystal jít do druhého pruhu,tak to auto klidně předjížděl mladý blb. nadával jsem,ale co, šli jsme. Pak čekám u druhé silnice a najendou mi zastavila dodávka a když už se chystám zase na druhý pruh,tak jede starší pán, začal přibržďovat a najednou se rozjel. tak jsem na něj zařval. On zastavil a prej co si to dovoluji. tak jsem mu klidným hlasem nasraného otce řekl: Málem jste mi přejel dceru a vy si ještě dovolujete mít kecy? No starší pán zalezl do auta a odjel.
Dneska jsem čekal na Renču u knihovny na Smíchově. Byl tam chlap,který seděl v divný poloze. prošlo mnoho lidí kolem a každý se jen ušklíbnul, popř. ohrnul nos a šel. Zastavil jsem se a přemýšlel. Je mrtvý,nebo není? Vzhledem k tomu, jak vypadal a jaká u něj byla vůně, jsem na něj nesahal. Vzápětí - už jsem bral do ruky mobil,abych zavolal na záchranku, vydím jak jede MP Praha. Zastavím je a říkám, že tam je nějaký muž a dle polohy v jaké se nachází si nejsem jist, že je v pořádku. policista zajel ke kraji a šel ještě se dvěma kolegy na to místo. Muže probraly a byl naštěstí v pořádku. Čekal jsem, že mi policisté vynadají za zbytečnost - naopak, poděkovaly mi a řekly. že je dobře že mi nejsou ostatní lhostejní. nebudete mi asi věřit,ale velmi mě to potěšilo.

Re: Šťastný život
Odpověď na příspěvek od plukovnikoneill ( mailto:plukovnikoneill@seznam.cz ) z 31.05.2010 19:02:59:
jooo, trefné *261*, líbí se mi *6*

*1876*
Miluju život *845*, nesnáším lež *4068*

Šťastný život
poslanci co zvolil lid, chtěli lidem dopřát tu hezky žít,
jenže už je po volbách, tudíž lide,řekni Ach.
chtěl jsi žíti pohodlně, kvůli nám však žij teď skromě.
přídavek že by jsi chtěl, na tvůj hlas já zapoměl,
hezky ti te´d prachy srazím, za to se pak hodně najím,
ty si padni klidně hlady, já mám vysoké náklady,
za byt sedm miliónů včera musel jsem dáti,
na dovolenou k moři,posílám máti,
bez tvých peněz to nezvládnu, může tě však těšit,
z tvých daní ty problému budu hezky řešit,
zvolil jsi si politika, tak se o něj starej,
já mám žabí stehýnka, ty si rohlík spapej.,

Velká moudra myslitelů
"Větší tíhou jsou cizí úspěchy než vlastní neúspěchy."
Blaise Pascal


"Počet těch, kteří nám závidí je též mírou našeho úspěchu."
Oldřich Fišer

"Závist je nesmiřitelnější než nenávist."
Francois de la Rochefoucauld

Krutá část života
Na nebi svítily hvězdy jásné, zdálo se že nic je nezhasne,
bohužel čas tmy se rychle blíží, k té slečně se někdo blíží,
ona přítomnost jeho nevnímá,na hvězdy jasnéí se dívá,
však kdo¨si zastínil jí výhled,ústa zacpal,kamsi jí vlek,
ona neví co se bude dít, možná že se začala modlit,
on hned tohu svou chtěl prosadit, ovšem ona chtěla mít klid,
bojovala o svůj život holý, jenže od něj velké rány bolí,
křehká dívka v noci kruté padá, on nad ní své tělo skláda,
nedýchá ta dívka pod ním , leží jak kámen,co vrhá jen stín,
když on dílo své dokoná, ona leží, ani se nehýbá,
odchází nechal jí tam, hvězdy zatím zmizely, kdo ví kam,
oči její, které včera ještě zářit směli, už jen nicotu v sobě měli.
Ráno sotva slunce vyšlo, mnoho dětí do škol vyšlo,
jedno dítě přes park chodí, něco divného tam vidí, mamince to běží říct,
co viděl v parku a nezáří mu líc.
Dívka která v parku leží,už nepohne se,nepoběží, neřekne už nikdy mami,tati.
leží tam v parku u trati.

Pocit lásky
Přišla láska nečekaná, copak se to stalo,
dosud toto nepoznala, teď jí v srdci hřálo,
měla pocit,jak když lítá,vznáší se až k nebi,
ve vesmíru svítí hvězdy asi jenom pro ni,
ten pocit který teď má popsat neumí,
ale vyznat ho,opravdu nelení,
poznala ho venku v parku, nad jiného není,
neslyšela zvonku varovného velké zvonění,
Chystala se tento večer,že mu něco dá, on řekl - budeš pak šťastná,
uvěřila jeho slovům, večer tam pak šla,
lehlaÿ spolu do postele, vstává však sama,
copak se stát mohlo,že tu nikdo není?
Venku prší,bylo to jen snění? Telefon jí nezvedá,
jen papír na stolku - díky, já musím startovat tu mojí motorku,
jedu dál a už mi nevolej, -
Proč je na ní najednou tento svět tak zlej?
pocit,který v srdci měla, mění se v neskutečný děj.
Bolí, svírá, nepoleví. Svět už pro ní není tak veselý.
Stačí však pak okamžik, který tomu udělá klik,
smát se zase bude dál, kdosi se nad ní slitoval.

Re (4): Ho oponopono
Odpověď na příspěvek od Benigna z 30.05.2010 09:00:10:
U mě jen právě děda. Ale přesto děkuji za reakci.

Re (3): Ho oponopono
Odpověď na příspěvek od plukovnikoneill ( mailto:plukovnikoneill@seznam.cz ) z 30.05.2010 06:34:48

Nemám s tím zkušenost a ani nikdo z mého okolí.