  said5 ... 10.12.2012 16:24:26 ... (304/341) Pustošení aglomerací, čili „krvavé hranice“ Evropy.
Evropou se plíží strašidlo… Co Evropou, celým světem. Strašidlo
hluboké krize sociálního systému, krize, která si vynucuje jeho
kardinální změnu, jinak katastrofálně zničí vše, co neodpovídá
změněným podmínkám lidské existence…
Tváří v tvář ekonomickému kolapsu
V r. 2008, právě v době vrcholu americké bankovní krize, dva ekonomové
ze státu Oregon zveřejnili článek „Porovnání metod zobrazování ukazatelů
ekonomických cyklů v reálném čase“ (1), ve kterém uvedli algoritmus
ohodnocování stability ekonomických cyklů v USA na základě
dynamického modelu Markovových řetězců. Samozřejmě, že matematika
je pouhým nástrojem modelování aktivit a v principu může sloužit pro
zdůvodnění čehokoliv, nicméně zvláštností tohoto předloženého přístupu
je fakt, že, na základě průběžných hodnot čtyř ukazatelů (zaměstnanost
mimo zemědělský sektor, index průmyslové výroby, reálný osobní příjem
po odečtení převodů a index reálného prodeje zboží a průmyslových
produktů) lze prakticky se 100% pravděpodobností odhalit intervaly
ekonomického poklesu (krize). V každém případě od r. 1967 do
současnosti je shoda mezi vypočtenými a skutečnými krizemi úplná (obr.
1).
Poslední korekce počtů J. Pigera byla provedena pro srpen 2012 a
v listopadu byla zveřejněna na stránce Federální rezervní banky St. Louis
(3). Analytici zareagovali okamžitě a věnovali pozornost faktu, že výsledné
hodnoty měřeného ukazatele již při 20% v celém sledovaném intervalu od
r. 1967 (šest krizí) jednoznačně ukazují na intenzivně a nevratně
probíhající propad (2). A zároveň s tím, jak ukazuje historie za sto let, to
přináší Spojeným státům a celému světu obrovské problémy – od krachu
globálního finančně-ekonomického systému po totální světovou válku. Jak
lze z křivky snadno extrapolovat, taková pohroma může docela snadno
postihnout lidstvo již na konci roku 2012 (rozuměj: v nejbližším měsíci).
Nicméně jedna věc jsou teoretické spekulace, a druhá existující
předpoklady krize. Řekněme si o předpokladech.
Zaprvé, Evropská komise ve své aktuální prognóze zmínila celkovou
„slabost globální poptávky“ (4), s obecně negativním vlivem na sociálně-
ekonomickou situaci v Evropě. Protože mimo Evropské unie jsou
největším spotřebitelem Spojené státy, nepřímý závěr ukazuje na krizi i
tam.
Zadruhé, narůstající nestabilitu ve světové ekonomice vytváří důsledky
americké politiky vytváření „řízeného chaosu“ na Blízkém východě. Tam
domněle „spontánní“ revoluce již přerostly do nábožensko-klanových
šarvátek ničích ekonomický život regionu a tím vzniká ohnisko vojenského
napětí, problémy na trhu uhlovodíků, vlny migrace a dochází k nárůstu
teroristických a zločineckých aktivit v celém světě (viz konkr. (5)).
Zatřetí, situace u zlata.
Tlak na zlato
Již před rokem venezuelský prezident Hugo Chavez odvezl během čtyř
měsíců (srpen 2011 – leden 2012) státní zlaté rezervy (160 t) uložené
v amerických (FED) a evropských bankách (6). Nachlup stejně, jak to
udělal o padesát let dříve Charles de Gaulle (7). Jistě, bylo by možné to
nesrovnávat, pokud by se po Venezuelanech nezačali o osud svých
státních zlatých rezerv uložených v zahraničí obávat Němci a Holanďané.
V říjnu 2012 německý Federální soud nařídil Bundesbank provést audit jí
svěřených zlatých rezerv, z nichž pouze 31% je uloženo na německém
území ve Frankfurtu nad Mohanem, a zbytek ve Francii (11%), Británii
(13%) a USA (45%). V usnesení soudu bylo bance doporučeno provést
konzultace se zahraničními držiteli německého zlata o právu fyzicky ověřit
jeho množství a kvalitu, a během následujících tří let dovézt do Německa
50 tun zlata k důkladnému přezkoumání (8). Dříve nic takového německá
centrální banka ani jednou neudělala.
Je zajímavé, že přitom Bundesbank odmítla poskytnout členům
německého parlamentu možnost pohlédnout si zlaté rezervy uložené
v Paříži a Londýně, s odvoláním na „neexistenci příhodných prostor pro
návštěvy“ (9). A v USA požadavek německého Federálního soudu
okomentovali poměrně originálně: „Není podstatné to, jestli je zlato v
newyorském FEDu, nebo jestli jsou depozitáře Bank of England místo
zlata plné wolframu, nebo jestli bylo zapůjčeno, nebo nahrazeno něčím
jiným, nebo jestli vůbec existuje – jediné, co má význam, jsou účetní
zápisy FEDu, kde stojí, že tam zlato je.“ A dokonce ještě vyjádřili naději,
že němečtí bankéři to chápou lépe, než soudci (10).
Zvláštní pikantnost tohoto komentáře spočívá v tom, že jsou v něm
uvedeny prakticky všechny zvěsti a fakta, která nutí si skutečně myslet, že
zlato ze světových depozitářů již bylo dávno „dáno do oběhu“ a v případě
krachu světové ekonomiky skutečné zlaté rezervy v americkém FEDu a
centrálních bankách evropských států (většině z nich soukromých nebo
nadnárodních, tzn. nezávislých na svých národních vládách) být nemusí
(11).
Prakticky zároveň se zmíněnými událostmi také „skupina znepokojených
občanů Holandska“ požadovala po své centrální bance „úplné zveřejnění
množství a místa uložení fyzického zlata Holanďanů a míru a charakter
zlatých pohledávek“ (12). Jak ukazují nyní se vynořující dokumenty, nelze
být v žádném případě přesvědčen o tom, že zlaté cihly, svěřené
anglosasům, neztrácí při uložení na kvalitě (13). A to je ta hlavní příčina
proč u majitelů zlata uloženého v zahraničí vzniká naléhavá potřeba
vrátit ho zpět do země. Trh s tímto kovem a jeho tržní vlastnosti jsou
velmi, velmi specifické.
Z (přibližně) 150,000 tun světových zásob zlata je v devizových rezervách
států pouhých 30,000 tun, tj. 20%. Zbytek patří soukromým osobám. Na
trhu je utvářející se cena zlata regulována mechanismem „zlatého
fixingu“, podle kterého je cena stanovována dvakrát denně v rámci
konference představitelů pěti bankovních domů za „četného
předsednictví“ Rothschildů, z čehož plyne, že tito bankéři jsou
monopolními pány trhu s tímto drahým kovem.
I když funkce zlata jako světových peněz byly v důsledku finančních
machinací v Bretton-Woods silně omezeny, na jeho schopnosti fungovat
jako uchovatel hodnot se to neprojevilo. A to, že státy, které kontrolují
celkem nevelkou část tohoto trhu, přesto začaly vyjadřovat obavy o
nedotčenost svého deponovaného kapitálu, svěřeného do úschovy
partnerům, vypovídá ani ne tak o záměně současného systému
devizových rezerv za nějaký nový, avšak teprve se tvořící systém (11),
jako o nedůvěře k existujícím světovým penězům a o obavách ze
značných finančních ztrát v případě krachu pax americana.
Nepřímo o tom svědčí to, že Čína jako nejvážnější a ekonomickou moc
rychle nabývající konkurent USA nejen vytváří kolem sebe mezinárodní
tržní vztahy postavené na své měně, juanu, čímž i vytváří jakousi
protiváhu hroutícího se globálního dolarového finančního systému (14),
ale i to, že urychleně navyšuje vlastní zlaté rezervy. Jako absolutní špička
v produkci zlata (více než polovina celosvětové produkce) ho Čína nejen
vyváží, ale hromadně ho směruje do vlastních depozitářů, a doplňuje je
ještě výrazně o dovozy (15).
Logika těchto aktivit je prostá. Je nejasné, jaký finanční systém vznikne ve
světě po prudkém kolapsu současného, nebo jaká či jaké ekonomiky
budou tvořit jeho základ. Nicméně je zjevné, že brzké krizi (kolapsu?
krachu“) se nevyhne a je nutné si zajistit „konvertibilní“ rezervy na „černý
den“ obecné nejistoty.
Separatismus a mizející blahobyt
Existuje ještě jeden argument ukazující na to, že před pěti lety
nedořešená finanční krize prošla skrytou fází rozvoje a opět se vynořuje
v ostřejší formě sociálních problémů, neřešitelných bez kardinální
reorganizace společnosti. Podstata těchto problémů spočívá v nárůstu
separatistických tendencí dokonce i v kdysi blahobytných státech Evropy a
severní Ameriky, v důsledku nevratné koncentrace kapitálu v rukou stále
menšího počtu představitelů tak zvané světové elity, a s tím souvisejícího
vyčerpání zdrojů sociální podpory všech ostatních.
Dokončení procesu globalizace trhu znamenalo konečnou hranici pro jeho
další rozšiřování a vytvořilo uzavřený ekonomický systém s tomu
odpovídajícím tvrdým konkurenčním bojem o omezené klíčové zdroje a
monopolizací celých sektorů ekonomiky. A převládajícím faktorem rozvoje
ekonomiky se stala systematická kontrakce za působení
nekompenzovaného „modernizačního“ inhibitoru (16). A růst efektivnosti
výroby se nutně přeměnil na snižování výdajů na „amortizaci“ (17), která,
i v případě, že výrobními prostředky jsou i nadále lidé (pracovníci) (18),
nejprve vyčerpala rezervy sociálních fondů, a pak vedla ke krizi, na jedné
straně k nadvýrobě, a na druhé k nesolventnosti.
Právě proto bylo první fází krize nahromadění nenávratných bankovních
úvěrů a „toxických aktiv“, které se nakonec přeměnily na bankrot
největších páteřních bank systému. Opatření přijatá vládami na záchranu
jak celosvětové, tak regionálních ekonomik – odkup dluhů na úkor
rozpočtových prostředků a „kvantitativní uvolňování“ formou zacpávání
finančních děr nově natisknutými penězi – na jistou dobu zmírnila
ožehavost krizových procesů, ale neodstranila jejich příčiny, jen je
zametla pod povrch.
Tím, že vzal krizové rány na sebe, tak stát jako instituce řízení byl zcela
schopen urovnat obzvláště palčivé dluhové problémy, a dokonce i
zlikvidovat nejztrátovější podniky – od neúspěšných bank po místně
nerentabilní odvětví ekonomiky. Avšak to nijak nestimulovalo rozvoj jako
takový, nevedlo to k vytvoření nových pracovních míst a růstu příjmů
obyvatel, nepoložilo to základy pro obnovu předkrizové životní úrovně a
neodstranilo to krizová pokřivení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou,
bez čehož nelze zajistit ekonomickou stabilitu společnosti.
Čímž krize, způsobená nekonkurenceschopnou efektivností práce lidí
v jednotlivých odvětvích, plynule přerostla do problému rostoucího počtu
lidí vyživovaných společností. A to pak nevratně a urychleně přerostlo do
kompresního tlaku na uzavřenou globální ekonomiku. Přitom ty regiony,
které do ní byly dle specifických situací začleněny ve velké míře, pomalu
ožebračovaly ostatní a cítily se jistěji, a mylně přisuzovaly vznikající
výhody nějakým svým zvláštním místním kvalitám. V USA vznikly
outsiderské státy, v Evropě také. A začaly procesy desintegrace, k nimž
patří i rozpad samotných států, s rozdělením na ekonomicky více či méně
úspěšné oblasti.
Flandry spěchají s odtržením od méně bohatého Valonska; Katalánsko,
Valencie a země Basků chtějí opustit tonoucí Španělsko; Lombardie a Jižní
Tyrolsko si nepřejí zůstat v útvaru Itálie; a Severní Irsko, Skotsko a Wells
v Británii. Podobné problémy postupně vznikají i v útrobách evropských
„lokomotiv“ – Německa a Francie. Nutno říct, že separatismus vzkvétá i
v útrobách „světového hegemona“ – USA, kde o vystoupení z unie podali
petici občané všech padesáti států (19).
Přitom to, k čemu dochází dnes, je zcela podobné tomu, co se dělo před
pětadvaceti lety při rozpadu zemí socialistického společenství a SSSR
(sovětské republiky Pobaltí, Kavkazu a Uzbekistán), a o něco později při
rozdělení Jugoslávie (Bosna a Hercegovina). Ve všech případech se státy
s ekonomickými problémy pokusily opustit jako první ty regiony, které se
vnímaly jako úspěšnější oproti ostatním, nechtěly „živit nemakačenky“ a
spojovaly a zdůvodňovaly svoji zdánlivou významnost v podstatě
s etnickou a náboženskou nadřazeností.
Nicméně na tom i jejich úspěšnost končila. Po získání samostatnosti
dostaly možnost se projevit jako „rovnoprávný“ subjekt globálních tržních
vztahů a začít rozprodávat své surovinové, teritoriální a pracovní zdroje.
A odvrácenou stranou jejich „úspěchu“ se stala ztráta té ekonomické
stability, kterou jim zajišťovala účast v ekonomice státu, který je dříve
podpíral a který opustily.
Evropa podle Peterse a Kissingera
Ve skutečnosti výraz „krvavé hranice" vymyslel plukovník Ralph Peters,
když popisoval „racionální“ reorganizaci hranic států „Velkého Středního
východu“ (20). Racionální ve smyslu nejvýhodnější pro svět rozdělený
mezi globální finanční skupiny a jimi řízený. Princip jeho budování je
jednoduchý: dopravními koridory spojená omezená, jasně ohraničená
centra produkce materiálních statků, svého druhu oázy v prostoru
rozděleném etnickými a náboženskými spory polodivokých kmenů –
nanotechnologické a automatizované komplexy uprostřed lidí
degradovaných téměř na divochy. Souvisí to vše nějak se zatím ještě
„vzkvétající“ Evropou a Evropany?
Souvisí. I když ne tak zjevně koloniálně, jako v případě obyvatel regionu
Blízkého východu. Separatismus se stal reálnou tendencí evropské reality.
Jinými slovy, eventualita administrativně-teritoriálního překreslení mapy
Evropy je připravena. Přičemž separatistické regiony ani tak netrvají na
své naprosté přeměně na samostatné územní jednotky, jako se chtějí
zbavit méně úspěšných sousedů, za zachování si svého členství
v nadnárodních tržních strukturách (21).
Současně Německo spěchá, aby dostalo pod kontrolu základní dopravní
koridory evropského kontinentu (pod vymyšlenou záminkou „jejich
hrozícího bankrotu“) (22). A vlády evropských států – od již evidentně
strádajícího Řecka, Španělska, Itálie a Portugalska, po vzdálené Rusko a
zdánlivě prosperující Francii – navrhují jako hlavní lék na své finančně-
ekonomické problémy výhradně PRIVATIZACI státního majetku, tedy
fakticky jeho předání pod kontrolu Německa (23).
Taková politika v podstatě znamená naprosté zrušení sociální podpory
nechráněných vrstev obyvatelstva a je skutečným nástrojem zahajování
procesů „řízeného chaosu“ – stimulování zjevného nárůstu
separatistických nálad, vytváření sociálních otřesů podél majetkových,
etnických a náboženských hranic. Ty na sebe nenechaly dlouho čekat a
projevily se velmi aktuálně (listopad 2012) při masových vystoupeních
pracujících téměř po celé Evropě (24).
Jinými slovy, pozvolna se v Evropě utváří situace podobná té, kterou
globální finanční skupiny s pomocí USA, Izraele a NATO vytvořily v r. 2011
na „Velkém Středním východě“ (a předtím v SSSR, Jugoslávii, zemích
socialistického společenství). Vzhledem k velmi nepříznivé ekonomické
prognóze pro nejbližší budoucnost (25) a k evidentní neřešitelnosti
problémů vytvořených bezprecedentní finančně-ekonomicko-sociální krizí
poklidnou cestou se stále více projevují očekávání příchodu kardinální
restrukturalizace společnosti a jí odpovídajících vážných vojenských a
revolučních otřesů (26), po kterých se budoucí hranice mohou stát
skutečně a bez přehánění „krvavými“.
A nebude to fantazií, pokud si, například, poslechneme takovou „hlásnou
troubu světové vlády“ jako bilderbergeriána Henry Kissingera, který
přesně před rokem v rozhovoru pro britské noviny otevřeně avizoval:
„Stupňující se válka bude tak závažná, že vyhrát v ní může jen jedna
super síla, a tou budeme my. Proto měli v EU tak nakvap, aby vytvořili
vlastní super sílu, protože vědí, že přituhuje, a aby přežila, musí se
Evropa stát zcela jednotným stmeleným státem…
…A pokud jste obyčejný člověk, pak se můžete na tuto válku připravit,
přestěhovat se na venkov a vybudovat farmu, ale musíte si vzít zbraně,
protože (kolem) se budou potulovat hordy hladových. A přestože elita
bude mít pro sebe bezpečné zóny a specializovaná útočiště, bude muset
být velmi opatrná v době války, stejně jako obyčejní občané, protože
ohrožena budou i její útočiště.“ (27).
Takže nelze pochybovat o tom, jaké východisko s jimi vytvořeného
sociálního kolapsu tito lidé vidí pro sebe a vytváří pro ostatní. Pokud se
jim tento plán podaří realizovat (a tvůrci katastrof se snaží o jeho
naplnění ze všech sil), tj. přetvořit společnost, vyhladit velkou část lidstva
a zbývající lidi přeměnit na své zdivočelé otroky, tak nejen Evropě, ale
celému do „nového řádu“ spadajícímu světu velmi brzy hrozí, že se
přemění na zdevastované místo, rozdělené „krvavými hranicemi“ na zóny
obklopující panské opevněné „oázy“.
|
)
