Sen
T mínus 61 a pokračujeme. Vzbudil mě špatný sen. Seděla jsem u potoka v hlubokém lese, po pravé ruce seděl táta, po levici máma. Nemluvili spolu, byli rozhádaní. Otočila jsem se k tátovi a povídám mu: Zkus od někoho pujčit auto a všichni společně zajedeme k tetě, kde jsme se jako rodina všichni scházeli, když byli ještě všichni naživu. Zatoužila jsem vidět zase ta stará místa, místa dětství a věděla jsem, že tam by se rodinná hádka urovnala. Taky jsem si zase chtěla zařídit v autě. Za volantem jsem neseděla roky. Vstala jsem a nechala jsem oba osamotě, aby mohli v klidu přemýšlet nad mým nápadem a zašla jsem hlouběji do temného lesa, kde jsem si uvědomila, že jsem se ztratila. Začala jsem utíkat směrem nazad a střídavě volat oba rodiče. Neozývali se a já pochopila, že jsem se ztratila úplně. Najednou jsem zahlídla ohromně velikého chlapa s baterkou v ruce, v zelených montérkách a s roštím na rameni. Hotovej obr. Když mě zaslechl doběhl ke mě, ale nesnažil se mě uklidnit, misto toho mě zalehl tak, že jsem se nemohla ani hnout a baterkou dával do lesa nějaké signály. Najednou se objevila parta feťáků s velkými injekčními stríkačkami a každej z nich chtěl do mě napíchat nějaké svinstvo. Všichni se jen sadisticky smáli. Věděla jsem, že je moc zle. Povídám si v duchu, tohle přece nemůže být pravda, taková hrůza. To je určitě jen hloupý sen a jak jsem si to řekla, otevřela jsem oči.

http://www.youtube.com/watch?v=NmLoxa...&feature=related

Otázky
T mínus 65 a pokračujeme. Našla jsem fórum, které pak zmizelo někam a byla v něm otázka jak by jste chtěli zemřít. Fórum bylo doslova narváno odpověďma typu hlavně bezbolestně a rychle. Nedalo mi, abych tam nepřipsala, že já si přeju umřít smířená s osudem a s dokončenými všemi plány. Bolest i rychlost smrti je mi zcela ukradená. Fyzické bolesti se směju do očí a plivu ji do tváře.

Rovněž jsem se ptala na chatu lidí zda-li by měli strach, kdyby znali datum své smrti, případně i způsob. Většina odpovědí zněla podle mně logicky - ano, měli bychom strach i kdyby to měl být bezbolestný konec. Já datum své smrti znám s plusovou tolerancí jeden týden. Znám dokonce i přibližný způsob a není nijak zvlášť milosrdný. Přezto se toho nebojím, ale bojím se toho, žebych mohla přežít, protože stávající stav je dlouhodobě neúnosný. Je mi "teprve" 35 let, ale opravdu jsem utrpení už prožila víc než si je průměrný člověk schopen představit. Odejdu nesmířená s osudem a s nedokončenými plány. Psychická bolest je příliž nesnesitelná, než abych se zaobírala tou fyzickou.

sobota
T mínus 67 a pokračujeme

http://www.youtube.com/watch?v=U-yYG00Nr8I

Gideonův meč
Asi bych sem měla zapsat něco smysluplného, ale kromě chatovacích událostí se v reálu neodehrává nic (snad naštěstí) jenom odpočítávám dny do bodu Nula. T mínus 70 a pokračujeme. Na posudek od P a S pořád čekám, to první snad prvního prosince, to druhé netuším. Proplétám se dny změtí pocitů všeho druhu. Neháčkuju. Proč? Jedno klubíčko Moniky tu stojí 4 eura. Už na to nemám prostě. Budu peníze potřebovat jinde a budu jich potřebovat hodně. A možná nebudu potřebovat ani cent.

Dneska jsem si přečetla od známé, že nejsem vyvolená. Vyvolená k tomu, abych se dočkala technologie dostupné jen vybraným jedincům, která mi má zachránit krk. Možná se plete a možná má pravdu. Měla bych teď napsat že nade mnou visí Damoklův meč, místo toho říkám Gideonův a čekám na jeho dopadnutí a ještě si odpočítávám dny. Směšné. Já nejsem ta vyvolená, meč se zlomyslně hrozivě nade mnou leskne. A proč mu říkám Gideonův? Protože ten dopadl. Dopadne i na mojí hlavu?

http://www.youtube.com/watch?v=ThBXmUEM-N0

Povzdech uvědomnění
Nedávno jsem dala slib. Slib, který nejspíš nedokážu dodržet. Asi to bude jeden z mých mála nesplněných slibů. Když jsem mluvila s operatérem došlo mi zcela jasně, že to není člověk, kterému by záleželo na tom, zda zachrání lidský život či ne, Zajímá ho chirurgie pouze z čistě technického hlediska. Takový člověk mi dal taky slib, stejně jako ten v Brně a cítím, že stejně jako tomu v Brně je mu plnění slibů pacientům zcela ukradeno. Mám mizivou naději a nikdo asi nepochopí, že pokud nepodstoupím operaci čeká mě jen smrt. Protože smrt je mnohem lehčí a jednodušší než tohle, co je teď. V lednu se ocitnu na křižovatce, která rozhodne, anebo spíš v protisměru jednosměrné ulice. Tuším jak to dopadne a stejně se ženu dopředu. Nikdo nezná souvislosti ani neví proč, kromě mně a já si uvědomuju zcela jasně kdo jsem, kde jsem a proti čemu se vrhám. Je to už jenom zoufalý pokus v poslední beznadějné křeči v konci, o kterém vím, že nastal už desátého května 2010.

http://www.youtube.com/watch?v=gXBDke...&feature=related

výsledky
Dnes jsem si docela ortodoxním způsobem konečně vymohla výsledky, které dopadly dobře a odevzdala na G, kde mě pochlubili, že na sobě makám a je to vidět i na zdraví. Pak jsem utíkala vybavit potvrzení o žití, to je takový doklad pro socku který oznamuje že jsem ještě nezemřela a můžou mi tak vyplácet dál ID. Chtěla jsem se cítit svobodně a tak jsem to oběhla v mančestrové dlouhé sukni. Je pohodlná a hřeje. Cestou jsem potkala pani s pejskem, který se ke mně měl a chtěl se mazlit. S úsměvem jsem ho pohladila a s pani zabředla rozhovor. Zeptala se mě jestli mám ráda zvířátka a já ji řekla, že jsem skromná že jím všechno. Zakecali jsme se a kus cesty strávili společně.

http://www.youtube.com/watch?v=H6plXT...&feature=related

Dneska večer ještě švára dovezl brambory a opraváře, který opravil troubu a konečně můžeme zase péct. Pak chtěl po mě švára vysvětlení dávkového zpracování souborů obrázků takže brambory budeme mít levněji:-) Zítra mě čeká P doktorka, od které potřebuju posudek ohledem operace a o víkendu chci oprat záclony a závěsy.

Re: čtvrtek
Odpověď na příspěvek od JaneDowe z 28.10.2010 14:13:52:
Výsledky nemám. Nechali mě čekat v ordinaci do závěrečné a upřednostnili všechny lidi, kteří přicházeli až po mně. Pak oznámili že pracovní doba skončila a šla jsem domů bez výsledků.

jajina+carodejka.67
Omlouvám se za ty temné řádky, plahočím se sedm let a slábnu pouze poslední dva roky. Musím to ze sebe vypsat, pomáhá mi to zase se zvednout na nohy a snažit se dojít do cíle, i když mi pokaždé někdo tu cílovou metu těsně před doběhem posune vždy o kus dál a čeká že už nedoběhnu. Omlouvám se dámy*48*

http://www.youtube.com/watch?v=7MgmHt...&feature=related

Re: O mrtvých
Odpověď na příspěvek od JaneDowe z 31.10.2010 07:50:39:
Sama víš ,že s tím co píšeš hodně nesouhlasím,,je to odraz Tvé psychiky a vysvětlení snů jsou různá,nelze usuzovat podle internetového servru,,je to složitější a na to jsou odbornice v oboru Sny.Poslední dobou si všímám ,že si hodně vysvětluješ jak potřebuješ a to není dobré,pořád nedáváš na mou radu- zajímej se o své koníčky rozviň zájmy-krásně háčkuješ,chceš pomáhat jiným a neutápěj se v depresích.Tudy cesta nevede.Jani,sluníčko dneska tak krásně svítilo,,kolem jsem potkávala lidi,zašla jsem si na procházku-není to lepší než se utápět v slzách?Jsem tady ,protože mě tady něco navedlo a asi mých slov bylo třeba,,už se k tomu nikdy nevyjádřím,jen mi slib,že budeš se mít víc ráda,jsi krásná bytost jako my všichni a slzy do života by měly patřit co nejméně.Sama víš ,že to v životě nemám nejlehčí,ale bojuju a snažím se vidět svět krásnější.pa H.

O mrtvých
Na dnešek jsem se vzbudila se slzama v očích. Zdálo se mi o rodině, která už neexistuje. Zemřeli. Scházeli jsme se v poměrně hojném počtu víc než jednou měsíčně u babičky a dědy. Jejich děti, a my vnoučata. Byli to bezvadné sešlosti plné radosti, smíchu, pohody a klidu. Jak jsme dorůstali osud nás rozházel doslova po celém světě a pravidelné schůzky skončili. Rodina se prakticky rozpadla, zůstali jen krásné vzpomínky na dětství plné nevinnosti a krásy. První zemřel děda - na infarkt. Po něm můj táta - zabil ho brusný kotouč. Pak přišla na řadu sestřenka, kterou jsem ukrutně zbožňovala - zřítila se ze skály na dovolené. Nakonec zemřela babička.

Ve snu jsem navštívila tetu, která zůstala jediná naživu provázela mě po prázdném třípokojovém bytě a ukazovala mi postele. Podívej tady jsi spala ty s Lenkou. Támhle děda s babičkou a tady Tvůj taťka. Chodila jsem po prázdném bytě, koukala na zaprášené postele a vzpomínala na to krásné dětství. Sedla jsem si a brečela za něčím co je navěky pryč a nikdy se mi nevrátí.

známá mi vyhledala ve snáří vysvětlení: jít za mrtvými = tvoje smrt. Ano, už brzo.