Vztah na dálku
Vidím, že tu řešíte vztah na dálku přes internet, ale já si prožila ještě ten starý "romantičtější". Seznámil nás můj spolužák a ten kluk bydlel 20 kilometrů od našeho města. Protože jsme byli ještě děcka školou povinný a jediný spoj byl autobus, tak jsme se vídali jen jednou týdně na dvě hodiny (pak mu jel poslední bus). Denně jsme se prozváněli, aby ten druhý věděl, že na sebe myslíme, volali jsme si a psali sms (to ještě neměl doma net ani jeden z nás a vůbec málokdo měl doma net). Jenže po 2 měsících jsem ten vztah ukončila, protože jsem chtěla kluka, kterého bych mohla vidět i třeba ve středu, ne jen na 2 hodiny v neděli. Kluka, kterýmu bych napsala: Přijeď, je mi smutno - a on by přijel. Mu bohužel ten vztah vyhovoval tak, jak byl, takže jsem za tu svini rozcházečskou byla já :) Už bych nešla do vztahu na dálku, když s někým jsem, tak s ním chci být kdykoliv chci a ne se podřizovat autobusovým řádům a nebo jeho rozmarům, že nemá čas a musí se učit (to se pak už ani nedá nazvat láskou, když jste až na druhém místě před flákáním se u netu a děláním před matkou, že se učíte). Nejvíc jsem byla smutná, že se mnou nechtěl jít ani na ples v sobotu (že se pak neměl jak dostat domů, i když jsem mu nabízela odvoz od mýho taťky) a to byl jeden z posledních hřebíčků do rakve, kdy jsem prostě věděla, že jsem jen jeho přítelkyně na dvě hodiny v neděli a číslo v mobilu, kterým machruje, že ho zase prozvání mladá.