Re (3): Poraďte
Odpověď na příspěvek od SunnyRain ( mailto:sunnyrain@atlas.cz ) z 13.04.2008 13:18:01:

Mluvím o přítelském - partnerském vztahu. Partnerský vztah s přítelem. Opravdovým přítelem...kdoví, třeba s nejlepším přítelem...

Vidím to podle sebe. Žiju s někým, komu neumím a nedokážu lhát, nedokážu ho podvést či na něj vymýšlet nějakou taktiku. Je to můj přítel. Miluji ho, a to moc, ale mezi námi hodně vládne přátelství...znali jsme se dlouho předtím, než jsme spolu začali oficiálně chodit...než jsme si přiznali, že tohle je partnerský vztah...a přesto si nemyslím, že je mezi námi "něco víc" než přátelství...protože si myslím, že přátelství je forma lásky, mnohdy daleko silnější, než parnerská láska...
Dokázala jsem podvádět a dokázala jsem lhát svým bývalým parnerům. Ne vždy to pro mě bylo lehké, ale dokázala jsem to. Věděla jsem, že jsou věci, které bych partnerovi říkat neměla, že jsou věci, které nepochopí.
Teď mám přítele a konečně chápu, proč se partnerovi říká "přítel"...protože on je hlavně můj přítel. Můj kamarád, můj soulmate...a i kdyby to bylo nejvíc vhodné...nedokážu mu lhát, nedokážu ho podvést...pro mě by to nebyla "pouze" partnerská nevěra, pro mě by to byla zrada přítele.
Miluju své přátele. Jsou pro mě dá se říci jedním ze smyslů života...
A i když vím, že nic nemusí být na věky a chápu, že se jednou můžem rozejít, on bude vždycky můj soulmate. Můj přítel. Nezradím ho. Prostě s ním to neumím.
A i když na některé přátele musím občas použít diplomacii, vím, co říct, a o čem radši mlčet, u něj tak nepřemýšlím...a i když to možná není tak "žhavé a vášnivé a rozum beroucí" jako to bylo u jiných partnerů, vím, že ať se stane cokoliv, je mým přítelem. Stejně jako já jsem přítelem pro něj...a beru to zodpovědně, vím, že ho nepodrazím, i kdybychom se měli rozejít.

Myslíš že je to poloviční? My jsme si spolu nezačali tak, že jsme se seznámili, měli dvě rande a začali vztah...my jsme spolu byli vzhůru celé noci aniž bysme si dali pusu a mluvili o životě, vztazích, vesmíru...mluvili a mluvili...nechtěla jsem vztah...zarytě ne, byla jsem šťastná, že jsem nezávislá a single a on to chápal a obdivoval...byli jsme spolu a i když se k tomu časem připojil sex, pořád jsme byli přátelé. Jen přátelé. A jednoho dne jsem si uvědomila něco, co jsem si myslela že se nikdy nestane. Došlo mi, že ho miluju. Že jiskření a sexuální přitažlivost není nic ve srovnání s tím, jak MOC je na stejné vlně jako já...jak chápe moje myšlenky, jak říká věci vteřinu předtím, než je vyslovím. Tak jako nikdy předtím...
A satisfakce? Aniž bychom si to někdy takhle řekli, zaslechla jsem jak říká své kamarádce : " Jsem šťastnej jako nikdy předtím, představ si, jaké to je, když žiješ se svým nejlepším přítelem..."
Myslíš, že je to poloviční? Myslíš, že je možné zradit nejlepšího přítele?

Re (2): Poraďte
Odpověď na příspěvek od YumY z 12.04.2008 22:52:41:

Ano, dokáže si vážit. Ano, má přátele, co při ni stojí, naprosto, maximálně.

K charakteristice zbývá doplnit, že jde o chytrou, živou, aktivní, citovou, velmi vnímavou ženu. Co dlouhé roky žila "pro druhé", než našla takové to "já, pak zase já, pak dlouho nic, a pak až syn a pak až ostatní lidé..." Stále žije víc pro druhé než pro sebe, má to tak. Na první pohled potvora, ale jádro je jiné, krásné a chytré. Za chladem navenek, za silou a svůdností se schovává velmi citlivá holka.

Taky nutno říct, že je silná. Velmi silná osobnost. Co si všechno vždycky dělala po svém. Vidí radosti života tam, kde jsou. Umí žít. :-)

Ale nikdo nejsem "dokonalej". Nemyslím, že ji zraňují jiní lidé, v tom smyslu jak zavádíš dialog, s tím si poradí jako každej z nás. Mluvím o neviditelné rovině, hluběji a hlouběji, o malschematech zakódovaných do "principů" hluboko v nás. Prameny v nás. Hlubinnej proud. Co je pomalej a tichej a neviditelnej. Podemílá to viditelné na povrchu, (to o čem se můžeme bavit). Mě by ale zajímalo, jak uzdravit ty hlubiny. Ty hlubiny co ani nejsou (ona je nevidí, já je nevidím - očima) a přitom existují (vidím je srdcem, a potvrdí mi to rozum, zkušenosti po desítce let).

Nemyslím, že jde o akci - reakci. Žárlení, které kamarádka vyvolává v lidech kolem sebe, je o tom prameni hluboko uvnitř. Hluboká zranění uvnitř, která vás donutila vybudovat krunýř kvůli přežití. Člověk přežije, posílí, stane se atraktivním dospělým člověkem... ale přitom si v sobě nese krunýř, který do zrdravého dospělého života už nepatří, tam nefunguje, tam se obrátí proti. Jenže jak se zbavit neviditelných krunýřů? Které nevidí okolí? Které nevidíme sami?

Skončí hrozně nešťastná? Víš, ani nemyslím. Prožívá city naplno, jako málo kdo. A tak umí být hrozně nešťastná zrovna dnes, a zrovna dnes se naplno směje. Umí žít a nemyslím si, že bude nešťastná, o živote občas trochu přemýšlí a poprat se? To ona umí. I sama se sebou. Ale roky letí. A tohle je hluboko. Znám ji a vím, že sama sebe nevidí, v těchhle hlubinách. A já nevím co udělat a hlavně JAK to udělat, aby měla šanci už o pár měsíců nebo o pár roků dřív.

Protože jestli zase začne pečovat o další "manželství"... o dalšího chlapa... vše se zopakuje. :-( Dokud neuvidí chybu, opakuje ji tak dlouho, až si konečně všimne, co je špatně. Jako každej. Jak jí ale pomoct?

Radíš přátelský vztah? Problém je, že mluvím o partnerských vztazích. O rodině, manželství. Ne o kamarádech a přátelích, tam problém není. Kamarádka ví hodně o životě. Prochází tou "půlroční" fází slepé zamilovanosti, proto si od vážného vztahu a zásadních rozhodnutí umí udržet jistej čas odstup, rozhodovat se až potom, až střízlivě... Ale myslím si, že nemůže z přátelství "vypěstovat" zamilovanost. Vem si, že kluci se kolem ní točí a o lásce toho ví hodně. Nenechá se opít rohlíkem, neošidí se k něčemu polovičnímu, co se týká zamilovanosti, ví jak to chutná, když to je vyjímečně dobré... A tak jí těžko stačí něco polovičního, myslím... Nevím... Co myslíš?

http://sunnyrain.wz.cz/bloguje.html

Re: Poraďte
Odpověď na příspěvek od SunnyRain ( mailto:sunnyrain@atlas.cz ) z 12.04.2008 19:47:50:

Nemůžu radit...
A nebudu radit.

Jen mě napadá...tohle není příběh o žárlivosti...tohle je o nedůvěře...a chápu, proč má s tím problém...věřím, že je velká pravděpodobnost, že tahle holka skončí jednou hrozně neštastná...

Nemyslíš si, že pokud by byla sama...HODNĚ DLOUHO sama, jen se svýma náhodnýma známostma a úletama....že by jí to za čas přestalo bavit? že by toužila po "klidém přítastavu" ? Vím co bys odpověděl...že by z něj za nějaký čas zase utekla...

Tahle holka nevěří lidem, a nevěří v lásku...myslím si, že cesta by vedla opačně...NEJDŘÍV důvěřovat, pak se zamilovat...nejdřív si něco vytvořit...bex sexu, líbání, intimity...vytvořit si přátelský vzah..i když dřív nebo později jí začne pálit dobré bydlo? Možné je všechno...

Zajímalo by mě, jak je na tom s ostatními vztahy? Co její přátelé? zrazuje je a opouští stejně rychle jako partnery? Zradil a opustil někdo jí? (pokud nemám na mysli primární rodinu)

Myslím že vztahy, at už přátelské nebo partnerské, jsou o PÉČI. Budu mít přátele, pokud na mě nikdy nebude spoleh, a nebudu plnit sliby? Pokud se na mě nebudou moci obrátit? Pokud budu jet jen ve svých kolejích a "brát stopaře" ?( braní stopařů je moje soukromá filosofie, ke které se možná někdy dostanem :-)
Ne, nemyslím si, že budu mít za těchto okolností přátele. Budu mít kamarády, známé, ne přátele...protože nikdo mi nebude věřit, nikdo se na mě nebude chtít spolehnout...
Pokud to chápu správně, ona by měla pochopit, že láska je o něčem jiném, než si celý život myslela...a chápu, že je možné, že díky zkušenostem to třeba celý život nepochopí...

Problém je také v zodpovědnosti...já třeba cítím určitou zodpovědnost za lidi co mám ráda...vím, že když slíbím že někde budu, udělám maximum proto, abych tam byla, vím, že když slíbím, že něco udělám, udělám to, protože MILUJU své přátele a VÁŽÍM si jich.

Myslíš že ona dokáže MILOVAT a VÁŽIT SI ?

Poraďte
Prosím, poraďte.

Moje skvělá kamarádka má problém se žárlivcem. Ale nechci radu na žárlení. Pojďme trochu hlouběji. Pojďme na začátek...

... Dejme tomu, že malá holčička, dítě, vyrůstá v poněkud komplikované rodině. A tak jediné, co jí vlastně zbývá, je zavrhnout matku a o pár let později zavrhnout otce. Děsivý příklad co nechci rozvádět, prostě fakt hrůza. A protože má silný kořínek, místo aby ji to zlomilo, posílí ji to. V 17 letech zakládá vlastní rodinu, o pár let později vychovává vlastní dítě... Navenek vše vypadá růžově...

Ale není to tak růžové. Už od dětství si nese v srdci nespoutanost. Její divoká povaha, nátura. Navíc i naučené a osvojené malschema, jak získávat lásku a pozornost. Prostředí, které by ji mělo láskou zahrnovat, a dávat jí jistotu a oporu, ji vždy zradilo nejkrutějším, naprosto nenormálním způsobem. A tak hledá pozornost jinde, u kluků, líbí se jí, že umí být kočička a svádět chlapy, že se do ní zamilovávají. "Já ale nebyla taková děvka, jak se o mně říkalo, já s nima nespala!! Jenom jsme se líbali! Líbilo se mi, že jsem žádaná, že si umím získat kluka kterého chci." Její nejlepší kamarád a přítel jí řekne do očí: "Kdyby ses nechovala jako taková potvora, dala klukovi šanci poznat Tě blíž, objevili by jak skvělá holka jsi a někdo by s tebou chodil!" Myslel to dobře a upřímně, ale popravdě, kamarádka o kluky fakt nouzi nemá, kterého chce, toho si pro sebe urve. :-)) Dostane ho tam, kde ho chce mít. Takže ta moudrá rada se tehdy minula účinkem.

Několikaleté manželství ... a přestože manžel nemá důvod žárlit, když něco nefunguje, kamarádka je naučená "lovit" novýho kluka, zahýbat... Táhne ji dobrodružství, ve kterém "všechno vyhraje". Jako omluva jí stačí: "už jsme si nebyli blízcí, vlastně nikdy jsme si nebyli blízko... A tenhle kluk si mě všímá a ..."

Další několikaletá láska. Dva chytří lidé a jejich chytrá a pozorná láska, obdivuhodná láska. A přitom kamarádka zůstává tajemstvím: "Nikdy mě nepozná celou, nikdy se mu celá neodkryju, vždycky ho budu překvapovat a vždycky na mně bude mít co objevovat. Tak to chci!" Tenhle kluk žárlí. Úlety a flirt s jinýma se stupňuje, "jenom jsme se líbali se mění ve "spala jsem s milencem jen jednou!" Stále si ale drží ten pocit, že není důvod žárlit na její chování, vždyť ona si jen jde za svojí potřebou milovat a být milována. A když už žije v láskyplném vztahu, přece je zvyklá na zradu a krutý podraz. Je nutné místo prohlubování intimity raději utíkat k sexuálním a citovým úletům. Ten pocit uvnitř, ten způsob myšlení. Ten způsob jak utvářet partnerský vztah....
Žárlení je prudší. Rozděluje je i spojuje.
"Kdybys byla pro rodinu, žil bych s Tebou. Ale umíš být jen holka na sex, nevěřím Ti, neumím Tě brát jako partnerku..."

A další rozchod... A další partnerskej vztah na několik roků...
Tentokrát se žárlivcem. Pomyslně nejpevnější rodinný vztah, téměř fungující rodina. Ale od počátku omluvy jeho patologické žárlivosti. Touha být už svatá a nedávat mu příčinu. Kontrolovaná tyranem, bez práva zajít s kamarádkou na kafe. Ale krátkej řetěz dovede pár let vydržet, snad jí i vyhovuje tahle vnější kontrola nad jejím životem, dočasně, než se opět probudí k životu. Ne, v okovech nelze žít, celý život to takhle nelze. Obzvlášť krásná a svobodomyslné bytost se spoutat nenechá, trvale ne.
Jedna věc se opět opakuje. Přes společné povinnosti a starosti, přes společné aktivity a radosti, nezbývá čas na prohlubování intimity. Dokonce tenhle chlap ani netuší, co by to intimita měla být, není možné rozumět si, jako to znala kdysi... Místo vnitřního prohlubování vztahu, místo rozvíjení vztahu do hloubky zvolila ještě dokonalejší odtažitost. Ještě důslednější hru. Hru na nepoznání se navzájem. A její žárlivec je alergickej na každou její nepřítomnost, na každou vteřinu, kdy ji nemá pod kontrolou. Vždyť by mohla být jinde s jiným. A lásku a blízkost, intimitu, kterou potřebuje k životu každá živá bytost, by mohla nacházet jinde, když ji nemají doma. (Ale to ona nevidí, nechápe, nepřipouští.)
A příběh opět končí stejně. "Jenom jsme se s tím klukem líbala! Nedělala jsem nic špatného!!" Nechápu, proč ten můj tolik žárlí!! U něho je to patologické a já jsem nevinná.

Díky, že jste vyslechli, jak se příběh stupňuje.

Život jí staví do cesty stále "patologičtější" žárlivce, ale ona stále nevidí sama sebe. A je hluchá na hlasy přátel, které ji směrují: odvaž se doma vytvářet intimitu. Důvěřovat. Pracovat na vašem vztahu. Nenechávej si ty cestičky, kudy utéct. Riskni to a věř tomu chlapovi, kterýho jsi zvolila. Mluvte spolu. Jděte hlouběji. Pochopte navzájem vlastní strachy. Hýčkejte se a stůjte při sobě. Láska není o tom, že vlastní rodina tě zradí a musíš ulovit jinýho chlapa, svést chlapa aby sis pro sebe získala lásku. Každý není stejně nenormální, jako rodiče v krutém dětství. Jde o tvůj život, překonej ta zranění a zkus věřit, že po svém boku sis vybrala partnera zdravého. Co tě nezradí! Láska JE doma a zůstane doma. Nemusíš si ji krást jinde, nemusíš svádět další chlapy, abys měla právo na lásku!

Jenže tohle všechno moje kamarádka nevidí. Stále ne. Ani díky krutému žárlivci nevidí sama sebe. Nevěří tomu, že ONA způsobuje žárlivost. (Samozřejmě jak komu, ty praktické činy by například mně osobně vůbec nevadily a fakt bych nežárlil. Jenže to "neviditelné", to co ona považuje za správný způsob života, to pokřiví každý vztah, na takové šizení vztahu bych třeba já nikdy přistoupit nedokázal. Vztah který není vztahem, chybí mu intimita a důvěra. Jen předstírané hry, ale skutečná vnitřní odvaha chybí!)

Moje otázka zní:

Jak mám kamarádce pomoct? Vidím, jak věci jsou. Ale vyrukovat na ni s pravdou nemám šanci, zazdí mě. Neuslyší. Nepochopí. Vymluví se. Nechce vidět pravdu. Chce potkat ještě většího žárlivce, co ji snad bude i mlátit. Další vztah, který ošidí o intimitu. Další vztah, kde bude očekávat zradu a tak nedá šanci vztahu ani začít. Jen na oko. Jen jejím sexappealem, její svůdností, její chytrostí, její nápaditostí, její zábavností... Její citovostí a empatií... Život s kráskou... S kráskou co raději nikdy nezačne úplně důvěřovat. Důvěřovat jen tak na oko... Jako hra... Jako nesmírně svůdná hra.

Vidím, co dělá špatně. Vidím, PROČ to dělá špatně a ty "zlozvyky", ta malschemata jsou dána ublíženým dětstvím.
Neznám ale odpověď, CO POMŮŽE?
V tomhle se fakt nevyznám. Nakopněte mě. Poraďte. Pište nápady co a jak a proč...
Zaslouží si uvidět sama sebe. Zaslouží si pochopit, že JE milovaná naplno a ti kluci by ji nezradili, nemusí před nima utíkat. Nemusí si krýt záda. Nemusí nevěřit lásce.
Nemusí si hledat krutější žárlivce, aby ji způsobovali tak kruté rány, až jí nakonec dojde, že ONA nedává vztahům šanci. A ty kořínky uvnitř, ty nehlubší nevyléčené jizvy uvnitř, ty jsou příčinou žárlení lidí kolem ní... I když v činech příčina žárlení ležet nemusí, ona umí sekat dobrotu, určitej čas. Než ji její ublížené srdíčko znova zradí. A znova zavleče do stejného příběhu.

JAK Z TOHO VEN?

Víte někdo? Víte, co jí mohu poradit? Co mohu udělat, aby dostala jinou šanci? Aby kluky kolem sebe viděla jinak? Aby sama sebe viděla jinak? Aby lásku viděla jinak?

Díky!

http://sunnyrain.wz.cz/bloguje.html

žárlím to jo ale ne u všech
Co se týče žárlení tak je asi každý žárlivý neznám nikoho kdo by nebyl. S mým ex- jsem žárlivá nebyla....proč?Jednoduchá odpověď...myslela jsem si že ho mám jistýho...a pak připletl se tam někdo druhý...a pak další druhý..a po vzhledový stránce...nevím...Řlověk si je někdy až moc jistej výhrou že ho opačný dopad nakonec rozhodí.Tak ať si má člověk paqk vybrat žárlit-nebo nežárlit??Vždyť stejně dopadne stejně..jako ten co žárlí. Niky

Re (16): Kolik je tak akorát?
Odpověď na příspěvek od YumY z 06.02.2008 14:33:58:

Podle mě může oko vidět VŠECHNO. Celou realitu. Jedině tehdy doopravdy žijete. To co se reálně děje také reálně zapadá do vašich životů, pocitů, citů. Realita.

Pokud si stavíte "sny o princi na bílém koni", pokud lásku definujete, jaký by měl být, co by neměl dělat, co by vám vadilo.... nutíte reálného žijícího člověka aby zapadnul do vaší "šablonky", do vašeho vysněného příběhu o tom, co to prý láska má být.

Ale to je omyl. Tohle všechno je jen vyšlapování cestiček vlastního pochopení. Příprava pro to, aby se jednoho dne věci změnily. Aby se lásky a lásečky, sny a představy a ideály rozplynuly... a mohlo přijít prázdno.

A teprve po tom prázdnu můžete potkat lásku. Najednou už víte, co to láska je. A usměvavě poznáte na druhých, pokud se teprve topí v představách o lásce, v chybách a chybičkách. Oko může vidět všechno. Neexistuje šablona, do které by láska musela zapadnout. Pokud je to pravá láska, smí být jakákoli, je DOKONALE svobodná, jedině tehdy je to pravá láska. Naučí vás překročit vlastní stín. Porušit vlastní "šablonky". A přitom ... pokud je to pravá láska ... respektuje váš osobní příběh. Je přesně taková, o jaké jste snili, jakou jste si ji představovali.

Paradox. Pravá láska je ten váš sen, a není sen. Dokonale zapadá do vašich škatulek, a přitom není spoutaná absolutně žádnou škatulkou.

Bolí a nebolí? Objevujete, co láska smí a nesmí? Jen objevujte! Žárlete.
Protože jednou přijde ten den, kdy pochopíte, proč už žárlit nemusíte. Jste jedním ze dvou partnerů, kteří navzájem láskyplný vztah utváří. Jste důležitější, než si myslíte. Jaký si to uděláte...

http://sunnyrain.wz.cz/bloguje.html

Re (16): Kolik je tak akorát?
Odpověď na příspěvek od Dyny ( mailto:anna.strechova@seznam.cz ) z 06.02.2008 11:41:21:

Ale jo. Říká se tomu intimita. Existuje to.
Uznávám ale, že hodně lidí má k intimitě ještě hooodně dalekou cestu. A mnoho se jich cestou totálně ztratí...

Ale stojí to za to - aby oči viděly a srdce nebolelo.
Teprve s úplnou svobodou máte šanci pochopit, co to je láska. To předtím byly jen dětské hry...

http://sunnyrain.wz.cz/bloguje.html

Re (13): Kolik je tak akorát?
Odpověď na příspěvek od jajerry z 12.02.2008 12:17:19:
Tak na tom asi něco bude... hezky řečeno *1* Dodal bych že nežárlení je důkaz nezájmu.

TygrSDrakem - Jeden ze dvou důvodů proč nechce mít feainne už nic společného s kategorií Láska etc.
*271* *89* *89* *89* ... *1090* *1090* *1090*

Re (12): Kolik je tak akorát?
Odpověď na příspěvek od YumY z 06.02.2008 14:46:58:
žárlení v malém měřítku je dukaz lásky přežene -li se to je to dukaz nemoci*1*

Re (11): Kolik je tak akorát?
Odpověď na příspěvek od berserg z 06.02.2008 14:39:57:

V tom s Tebou souhlasím. Někdy mě až děsí jak přítel raguje na mou sebemenší změnu nálady, okamžitě vycítí že je něco špatně. I když musím přiznat, že mi to někdy spíš leze na nervy, protože se nedá odbýt tak snadno :-)) Já zase v tomhle dělám pravý opak, pokud mám pocit, že něco není v pořádku ptám se otevřeně a na rovinu a poku dmi třikrát řekne " Ne, nic mi není" neptám se víc. Kdyby chtěl, tak mi to řekne, když ne, jeho věc.