Krize rodiny.
Krize rodiny
Radim Lhoták ( více o autorovi > )
31 .1 .2008
Bude znít asi tvrdě sluchu současného člověka, když
řeknu, že je to právě on, kdo ztratil smysl pro rodinu a
její společenskou funkci. Každý z nás přece alespoň ve
skrytu duše touží po láskyplném vztahu s ženou, jehož
plodem budou společné děti a harmonická rodina. Láskou
a početím dětí ovšem není úloha rodiny naplněna, nýbrž je
to její pouhý začátek. Potřeba rodiny provází člověka celé
věky a její tradiční model si nikdo v minulosti nedovolil
zpochybňovat.
Když říkám tradiční, mám na mysli funkční řád rodinné
pospolitosti, který vyplynul z objektivní zkušenosti generací a
odráží poznání, jaké rodinné uspořádání posiluje obec i národ.
Zdravý model rodiny musí vytvářet podmínky pro výchovu
nové generace, aby byla schopna převzít a dále upevňovat
hodnoty člověka i života vytvořené generacemi jejích předků.
Nutno poznamenat, že v naprosté většině známých kultur a
civilizací se jednalo o model patriarchální. Evropskou civilizaci
nevyjímaje . Principy patriarchální rodiny rovněž převzala do
svého kánonu všechna civilizovaná náboženství jako Boží
zákon.
Rodina je základ státu. Toto heslo opakovaly i komunistické
režimy, přestože jejich představa o pokroku k nové a lepší
společnosti byla více než revoluční a bourala všechny kulturní
tradice minulosti. Nelze přehlédnout, že právě rozumářské,
mechanistické a konstruktivistické pojetí vývoje lidstva
přivedlo socialismus k vytvoření nefunkčních mezilidských
vztahů a tím také ke krachu. Zrušením všech tradic totiž každá
revoluční ideologie rezignuje na jediný objektivní zřetel
v pohledu na lidskou společnost. Oním objektivistickým
názorem byla, je a vždy bude zkušenost minulých generací o
tom, kam vedl ten či onen způsob lidské pospolitosti a její
organizace. Žijeme v době špatných zkušeností z nedávných
pokusů o lepší zítřky a nevěříme žádné vizi nové společnosti,
která by jen z dálky zaváněla utopismem či univerzální
ideologií. Přesto existuje a naplno žije jedna ideologie, která
má znaky totalitního znásilňování mínění i života lidí a
aspiruje na převýchovu člověka jako naprogramované
součástky nového pořádku silou zaslepenější, než byly všechny
dosavadní Utópie. Mluvím o totalitní ideologii feminismu a
jejích metodách genderové proměny lidské populace.
Nejhorším dopadem feminismu je rozklad tradiční rodiny,
chce se spíše říci rozklad rodiny vůbec. Je až neuvěřitelné,
nakolik se současný svět nezajímá o příčiny tak drtivého
společenského úpadku, jehož důsledkem jsou trpící děti ve
stavu bezradnosti a postrádající zázemí rodiny, která by jim
byla schopná dát výchovu i orientaci v našem odcizeném
světě. Nechtějme vše svádět na odcizení samo jako na evoluční
fenomén doby. Právě úpadek rodiny je jeho hlavním živným
zdrojem . Rád bych se proto dotkl několika tezemi tohoto
tabuizovaného tématu a přispěl k rozpoutání seriózní diskuse,
která by správně a bez ostychu označila varovné symptomy a
pokusila se najít terapii pro globální onemocnění naší
civilizace . Zaměřím se přitom na problémy, které mají podle
mne s vymezeným tématem přímou či úzkou souvislost .
Rovné příležitosti
Otázka příležitosti každého člověka ve společnosti je dána
mírou její svobody. Svobodná je taková společnost, v níž každý
jedinec, skupina či společenství má možnost sledovat své
vlastní cíle a usilovat o jejich naplnění podle vlastní vůle a
přesvědčení . Při tom dbá o obecně přijatá pravidla lidského
jednání, jimiž není omezována svoboda jiných subjektů ve
společnosti. Jde o taková jednání, která mohou v kontextu
společenské interakce vyvolávat spolehlivá očekávání
v souladu s obecně uznávanými principy důvěryhodnosti ,
zásadovosti , spravedlivosti a čestného chování. Pouze
abstraktní principy takových pravidel jednání je možné
zakotvit v zákonech.
Jsou- li přijaté principy zároveň soustavou hodnotových kritérií
morálního vědomí ve společnosti, je zcela nesmyslné tyto
hodnoty rozlišovat z pohledu pohlaví či etnické příslušnosti.
Morální kodex svobodné společnosti je platný pro všechny lidi
bez rozdílu pohlaví a jako takový zajišťuje stejné příležitosti
pro muže i pro ženy.
Zcela jiná situace nastane, pokud tytéž zásady rovnoprávnosti
budeme chtít aplikovat do soukromé sféry či do organizace
zájmových skupin vzniklých na základě svobodné vůle jejích
členů . Mezi takové skupiny patří soukromé podnikatelské
společnosti, ale také rodiny. Jedná se o dobrovolná sdružení
podléhající vnitřním pravidlům jednání, jejichž smyslem je
dosáhnout společného cíle. Patří k zásadám svobodné
společnosti, že do vnitřních otázek takových skupin
nezasahuje, pokud jejich chování navenek respektuje pravidla
platná pro chování všech společenských subjektů bez rozdílu .
Narušení této zásady by totiž znamenalo znemožnit lidem
účinně spolupracovat a pomáhat si při uskutečňování svých
představ o vlastní životní cestě.
Takovým zásahem do svobod občanů je zahrnutí genderových
studií do vládních programů a jejich mocenské prosazování
prostřednictvím zákonů. Nařizovat rovnost a rovné příležitosti
do vnitřní organizace soukromých či zájmových skupin,
určovat mocí chování lidí k sobě navzájem v soukromí a v
rodinném životě , znamená nejhlubší zásah do svobody člověka
a jeho práva na sebeurčení. Uvnitř soukromé sféry přirozeně
vzniká nerovnost v uplatňování práv mužů a žen v takovém
smyslu i rozsahu, jak to odpovídá dohodnuté hierarchii ,
potřebě, cítění i kultuře těchto lidí, aby nebyla narušena
vzájemná důvěra, funkční role a naplňování základních potřeb
soužití obou pohlaví. V daném smyslu má potom
nedotknutelnost soukromí člověka a rodiny přednost před
veřejným zájmem a jakýmikoliv ideologiemi s ním spojenými .
Rovné příležitosti znamenají stejné výchozí možnosti pro
každého člověka, nikoliv rovnostářství ve výsledku .
Protisměrný výklad musí mít negativní dopad na motivaci
lidskou i ekonomickou a v důsledku ohrozí demokratické
fungování společnosti. Je třeba obnovit morální kodex
společnosti v duchu osvědčených tradic evropské kultury a
demokracie . Evropskou unií podporovaný gender
mainstreaming ( GeM) , jehož obsahem je násilné a
vykonstruované sociální inženýrství, má však opačný smysl .
Obnově morálních zásad a dodržování zákonnosti ve prospěch
spravedlnosti proto v kontrastu proti všem genderovým
studiím prospěje pěstování typicky mužných vlastností člověka
jako je síla , čestnost, zásadovost a statečnost. Takové vlastnosti
nelze nahrazovat hodnotami nižšího řádu, jako je soucit ,
empatie, sebeláska a benevolence k lidským slabostem. V této
souvislosti je myslím nutné striktně odmítnout jakékoliv
antidiskriminační zákony či zavádění zastupitelských kvót do
orgánů veřejného i soukromého života. Namísto nich by měly
být samozřejmostí promyšlené projekty pomoci slabším a
problémovým skupinám s důrazem na specifičnost každého
případu zvlášť. Každý člověk má právo jednat podlé svého
vlastního zájmu a schopností před rozbujelým právem
veřejným.
Tradiční rodina
Vše , čeho dosáhla a co vytvořila naše civilizace , vzešlo ze
společnosti založené na patriarchální rodině, na síle muže a
moudrosti spravedlivého otce. Tisíce let známé historie a
tradice prověřily patriarchální rodinu jako jedinou správnou
alternativu . Všechny ostatní pokusy se ukázaly scestnými,
neměly šanci na úspěch a po právu zanikly. Současnost, jakoby
trpěla ztrátou paměti, podléhá nákaze feminismu a ničí
morální i funkční základ celistvé rodiny.
Tradiční rodinu v čele s otcem ( patriarchou) přijala i všechna
civilizovaná náboženství jako boží zákon. Tento zákon je
reálně vymáhán a jeho porušení trestáno , a to především
úpadkem společnosti a utrpením dalších generací. Pouze
návrat tradičních hodnot a funkčního uspořádání rodiny
povede k nápravě poškozených vztahů v rodině, k vyrovnání
rozkolu mezi mužem a ženou, a k obnovení společenské
funkce rodiny jako záštity lidskosti a výchovy budoucích
generací . Tradiční rodina je dnes vystavena útokům ze všech
stran a chybí jí společenská i politická podpora . Rozbíjením
tradičních rodinných hodnot ztrácejí děti právo na oba rodiče
a rodinné zázemí, které jedině jim může dát odpovídající
podmínky zdravého rozvoje.
Současný trend výchovy dětí jedním rodičem, v převážné míře
matkou , vede k patologickému vývoji dětí jak v psychické tak
v sociální rovině, protože postrádá oba důležité vzory, mužský
i ženský, ve vzájemném souladu. Pro návrat celistvé rodiny je
důležitá podpora muže jako odpovědné hlavy rodiny. Bylo by
proto správné znovu povolat muže k úloze budování obce a
starostlivosti o morální stav společnosti, k níž budou
vychovávat své děti a vést svoje manželky. Jen tak může být
obnovena vážnost svazku manželského a jeho společenská
funkce nadřazená pouhému partnerství muže a ženy.
Je rovněž na místě se kriticky zamyslet nad významem
feministkami proklamovaného aktivního otcovství ve smyslu
zástupnické role matky a otce v roli chůvy, včetně násilného
rozdělování kompetencí v rodině systémem půl na půl. Taková
koncepce nemůže naplnit požadavek vůdčího principu
v rodině, za který by měl být primárně odpovědný otec coby
hlava rodiny. Pouze patriarchální řád měl úctu i ohled
k mateřství a k pečovatelské úloze matky v rámci
nezastupitelných rolí muže a ženy v rodině. Jsem přesvědčen,
že alarmující nárůst domácího násilí souvisí s absencí právě
vůdčího principu v rodině . Proto jako jediný účinný nástroj
k nápravě vidím obnovení respektu žen, mužů i celé
společnosti k hodnotám tradiční rodiny. Toho však nelze
dosáhnout represemi ani konstruktivistickými zásahy státu do
rodinné pospolitosti, nýbrž vedením mladých mužů
k ctnostem a odkrýváním správných morálních zásad řádného
a kulturního člověka.
Tradiční hodnoty
Naše civilizace vychází z myšlení , tradic a hodnot helénské
kultury a křesťanské morálky vyjádřené vývojem evropské
duchovnosti. Základním kamenem i spojujícím principem
lidského vědomí v evropském prostoru je rozum a úcta
k pravdě, jinými slovy objektivita zakotvená v přírodě.
V zákonech přírody hledá Evropan poučení i řád totožný
s dokonalým uspořádáním celku (kosmos ) , který zůstává vždy
nadřazen lidskému jednání. Odhalováním řádu přírody a
názorem do jeho tajuplných souvislostí se člověk stává
uvědomělou součástí universa. Toto uvědomění však nemá a
nikdy nemělo svévolný obsah. Všechny domýšlivé spekulace o
lidských možnostech a charakteru lidskosti přesahující
ověřený kontext zřejmé zkušenosti jsou považovány za
bezbožnou zlovůli a pýchu, která musí být potrestána.
Evropa vždy toužila po svobodě člověka a pro tuto svobodu
obětovala mnoho. Evropská duchovnost očekává
morálně vyspělého jedince, který je této svobody hoden. Za
takového jedince bojuje a obětuje všechny síly , přitom hlavní
zřetel upíná na jeho výchovu. Proto tradiční hodnoty evropské
civilizace vycházejí z člověka vnitřně vybudovaného, nikoliv
pouze vyrostlého z náruče matek. Evropská kultura požaduje
člověka usilujícího o nejvyšší ctnosti, mezi něž patří především
rozumnost , statečnost, uměřenost a spravedlivost. Evropská
společnost má ve štítu vzdělanost a úctu k myšlenkovému
dědictví svých předků.
Neměli bychom proto přihlížet k novodobému zpochybňování
podstaty lidského vědění založeného v tradici, filosofii, historii
a v objektivistickém náhledu přírodní celistvosti. Nelze se
smířit se subjektivistickými, účelovými a spekulativními směry
myšlení, jimiž se vše, co bylo dosud považováno za platné a
rozvíjeno s nejvyšší obezřetností , obrací naruby a s dětskou
naivitou ničí jako přežitky minulosti.
Zachování tradičních hodnot evropské kultury můžeme
spojovat se zachováním samotné euroatlantické civilizace ,
proto bude nanejvýš vhodné uvědomit si v plném dosahu
význam následujících tezí:
Hlavním kritériem dobra a zla je morální kodex
společnosti, který musí vycházet s dlouhodobě platných
etických principů vybudovaných na základech racionální
filosofie a křesťanské kultury.
Nejvyšší hodnotou člověka je rozum a objektivní poznání.
Nelze zavádět a nastolovat jako platný životní princip nic,
co nebylo dříve ověřeno zkušeností získanou generacemi
předků.
Každý člověk má právo na sebeurčení v kontinuitě
s kulturním i myšlenkovým dědictvím minulosti.
Každý člověk má morální povinnost dbát o rozvoj
duchovnosti sebe i svých bližních s převahou rozumu nad
fyzickými a materiálními potřebami .
Každý člověk nese odpovědnost za vlastní život a nikdo
nemá právo mu přikazovat, jaký cíl si v životě zvolí.
Podstata lidské přirozenosti je zakotvena v přírodě a
nikoliv v sociálních vztazích a normách. Člověk má od
přírody dány předpoklady být rozumný a ušlechtilý. Pokud
ponižuje či neuznává tyto své hlavní vklady lidskosti , upadá
na úroveň zvířete a jako zvíře bude žít.
Morální a kulturní pravidla lidského chování jsou dána
dlouhodobým vývojem a musejí být přijata převažující
většinou společnosti. Mohou se dále rozvíjet pouze v rámci
spontánního řádu, jímž musí být každá přijatá společenská
norma prověřena zkušeností jako přínosná a nenarušující
dosavadní kontinuitu hodnotových pilířů ve společnosti.
Je zcela nepřijatelné diktovat takové normy chování, které
vycházejí z pseudovědeckých spekulací a z ideologických
záměrů stranických skupin či mocenských lobby. Každá
vláda se naopak musí přizpůsobit veřejnému mínění a
morálnímu stavu společnosti. Pouze o růst morální
vyspělosti lidí má právo i povinnost usilovat.
Soužití mezi lidmi je dáno etickými normami a společným
zájmem o vlastní budoucnost . Tam , kde chybí morální
shoda a porozumění principům společné existence , jsou
normy tohoto soužití možné a vymahatelné pouze na
základě smlouvy vyjadřující společnou vůli všech
zúčastněných stran.
Žádná skupina ani menšina nemá právo, aby jí zákon
zajišťoval nadstandardní existenční podmínky.
Základním kamenem evropské civilizace je patriarchální
rodina, v níž je zajištěna převaha rozumu a cti nad
žádostivostí a sobectvím.
Kultivace vztahů mezi pohlavími
Vtah mezi pohlavími je třeba nazírat ze tří pohledů
trojjedinosti člověka. Nejnižší částí člověka je tělo a jeho
fyzická stránka. Vztah mezi pohlavími je na této úrovni řízen
pudy, touhami a žádostmi danými od přírody. Na fyzické
úrovni vztahu muže a ženy není co kultivovat, nýbrž vždy
musí jít o hledání míry, nakolik má být tato složka vztahu
omezena ve své důležitosti a vlivu na soužití, přičemž tento
vliv by měl být co nejslabší.
Druhá část člověka souvisí s jeho míněním a podvědomím
získanými na základě bezprostřední životní zkušenosti jako
mimovolný odraz stavu okolního světa. Pouze tato část
podléhá genderové manipulaci a je výrazem sociálních i
hodnotových stereotypů ve společnosti. Je z větší části
podmíněná a vyjadřuje závislost člověka na materiálním světě.
Jako osvojená složka lidského jednání potom ovlivňuje vztah
mezi pohlavími podle míry vzájemné tolerance a
snášenlivosti. Kultivace podvědomé a mimovolné složky
vztahu je tedy možná pěstováním tolerance a empatie
s vnitřním založením partnera.
Třetí a nejdůležitější část lidské osobnosti je vůle a rozum. Jde
o vůdčí část člověka, která určuje samou podstatu lidství a
hodnotu člověka. Rozum ve spojení s vůlí omezuje ostatní dvě
lidské části a drží je ve stavu uměřenosti tak, aby nenabývaly
vrchu při rozhodování a jednání člověka. Je tedy zřejmé, že
kultivace vztahů mezi pohlavími je závislá právě na této vůdčí
části , s níž člověk seznává, co je smyslem, cílem i náplní jeho
vztahu. Pouze náležitá vláda rozumu a vůle mohou být
důvodem k oběti ve prospěch lásky a vzájemnosti dvou
pohlaví, pouze tyto mohutnosti vyjadřují lidskou duši, s níž je
člověk schopen směňovat své sobectví za smysluplné
pokračování rodu prostřednictvím vlastních potomků i za
tvorbu kulturních statků obce a celé společnosti.
Kultivace vztahů mezi pohlavími je především závislá na
morálním vědomí každého člověka, na jeho sebevýchově
k lidskosti a k rozumnosti. Proto vždy byla vyžadována
především od mužů a určována jejich působením na
přirozenou převahu podvědomých sklonů a citů v povaze žen.
Role ženy a muže se navzájem doplňují. Je nesmyslné tyto
rozdíly stírat nebo násilně potlačovat . Naopak jejich rozvíjení
obohacuje vztahy i život sám. Cílem dnes samozřejmě není
bojovat proti ženám, ale podporovat vzájemnou úctu, toleranci
a porozumění v souladu s přirozeným posláním obou pohlaví.
Zákonné normy
Smyslem zákonů je vymáhání spravedlnosti. Zákony mají být
vyjádřením takových abstraktních pravidel jednání, aby každý
člověk měl právo svobodně usilovat o své životní cíle a nebyl
přitom omezován cizí mocí. Jde o pravidla, která lidem
zajišťují jistotu jejich očekávání v souladu s morálním
vědomím společnosti.
Základním cílem i smyslem života člověka je blaho a
udržitelnost jeho rodiny. Proto by zákony měly podporovat
funkci celistvé rodiny. Současná soudní praxe však působí
přesně opačně. Zavádí vyživovací povinnost vůči rodiči, který
rodinu ztratil , aniž by zkoumala otázku zavinění a vyváženost
následného vztahu. I v případě zavrženého rodiče, a
v naprosté většině případů se jedná o otce, vynucuje
nespravedlivou oběť vůči odcizeným potomkům, a to dokonce
pod trestním postihem. Tak dělá z muže otroka, který musí
sloužit cizímu pánu , aniž by byl naplněn smysl jeho oběti . Tím
pánem je bývalá manželka, pro níž rozvod je výhodou i
satisfakcí za její nenaplněné a často naivní představy o
partnerském soužití. Smysl rodiny a zájem dětí zůstává až
úplně pod povrchem neukojených zištných a sobeckých
žádostí.
Se zděšením sleduji nespravedlivé perzekuce otců, při nichž
soudní moc jde za hranice lidskosti a msty na nevinných
obětech zničených rodin, když zavrženým otcům svévolně
přikazuje výživné vycházející z fiktivních příjmů, jakých ve
skutečnosti nebylo dosaženo. Často na léta zpětně , čímž
z muže udělá hanebného dlužníka i přesto, že si dosud svoje
výživné řádně platil. Takový postup nelze ospravedlňovat
zájmem dítěte, protože zájmem dítěte je mít oba rodiče a žít
v celistvé rodině. Hmotné zajištění matek bez toho , aniž by se
snažily být dobrými matkami a řádnými manželkami, navíc na
úkor otců, znamená vytváření podmínek pro jejich
neodpovědnost , bezohlednost a rozvratný postoj k rodině.
Při rozvahách nad novou definicí zákona o rodině by proto
mělo být snahou zákonodárců, aby došlo k nápravě
dosavadního feministického naladění soudů při rozvodových a
opatrovnických řízeních. Soudní moc by měla mít především
na zřeteli to, co se od ní právem očekává: Péči o rodinu a
spravedlivý proces tam , kde rodina přestala plnit svoji funkci.
Její hlavní úlohou by mělo být účinné zamezování
podvodnému vydírání rodičů ze strany dětí a zneužívání
zákona v rozporu s dobrými mravy.
Snad nebude pro čtenáře příliš nudné, když se před závěrem
zamyslím i nad praktickým uskutečňováním funkce justice
při její péči o rodinu a předložím pár pravidel ke zvážení:
Soud by měl při rozvodových řízení zkoumat rozhodné
skutečnosti, které byly příčinou nefunkčnosti rodiny, a
podle toho upravit poměry mezi rozvedenými manželi. Jde
především o otázky viny a důsledky, které je z toho nutno
vyvodit.
Pro rozvodové řízení jsou rozhodné především otázky,
nakolik muž dostál své úlohy odpovědné hlavy rodiny a
žena své role manželky oddané svému muži a přirozeným
potřebám svých dětí. Vzorem je při tom tradiční
patriarchální rodina.
V případě opatrovnického řízení by měl zákon taxativně
stanovit výši výživného se stropem nepřevyšujícím
polovinu průměrného platu ve státě a vyměřovanou podle
skutečně prokázaných příjmů povinného bez zpětné
platnosti . Nelze přijmout jako spravedlivý princip rovného
podílu na životní úrovni rodiče, který rozvodem svoji
rodinu bez zřejmého zavinění ztratil.
Zákon by měl garantovat zrušení vyživovací povinnosti
k plnoletým dětem, které se prokazatelně řádně
nepřipravují na své budoucí povolání.
Jako zákonný důvod ke zrušení vyživovací povinnosti by
měla být dána skutečnost, kdy zletilé nezaopatřené dítě
opakuje vícekrát než jednou libovolný studijní ročník, nebo
změní nastoupenou školu za jinou školu téhož stupně
se ztrátou více než jednoho roku studia.
Musí být konečně zrušen §213 - trestný čin zanedbání
povinné výživy. Nezaplacené výživné je forma dluh