Anarchie a řád.
Anarchie a řád
Radim Lhoták ( více o autorovi > )
27 .6 .2008
Přirozenou potřebou rozumného člověka je řád, vědomí o
řádu a řádný život. Řád lidem dává vědomí příslušnosti
k celku, identitu, měřítko dobra a zla i pocit bezpečí. Bez
řádu není pořádek. Pořádek je důsledek řádu. Již
z etymologie samotného slova pořádek vyjadřujícího „stav
po- řádu“ vyplývá cíl, jímž se hledá rovnováha ve všech
úrovních lidského bytí, jednota v mnohosti, harmonie
znějící souladem všech hlasů v kontrapunktu názorů, které
se řídí zákonitostmi přijatého řádu. Řád je pořádek
uskutečněný skrze sama sebe, a není třeba velkého
vnějšího násilí k tomu , aby byl udržován. Opakem řádu je
neřád. Moderní doba si pro ne-řádné chování lidí našla
výraz anarchie.
Za řádné byly považovány vždy takové systémy soužití a
spolupráce, jež slovo řád obsahovaly v samotném názvu :
Obecní řád, aristokratický řád, stavovský řád, cechovní řád,
patriarchální řád, vojenský řád, duchovní řád. Neřádným
opakem jsou takové sklony v myšlení a jednání lidí, které řád
narušují. Patří sem revoluční destruktivismus, rovnostářský
kolektivismus , feministický anarchismus, názorový
pluralismus, genderový multikulturalismus, potírání identity,
rasy, pohlaví, vyznání i vládnoucího přesvědčení , jinými slovy
vše, co bourá pospolitní pořádky, rozvrací vzájemné
porozumění a nic nového nebuduje.
Naši předkové dobře chápali, že svět má tutéž podobu, ať je
nahlížen z libovolné výše pohledu, shora nebo zdola. Stát, kraj ,
obec, spolek, rodina, vše má svoji hlavu a patu. Co je dobré pro
stát , je dobré i pro rodinu, a naopak. Helénská filosofie šla ještě
dál, viděla stejnost celkového ustrojení samotného člověka
s organizací společnosti. Duše je pro člověka totéž, co stát pro
lidskou pospolitost, vůdčí úloha rozumu má stejný účel pro
dobro a štěstí lidské bytosti, jako úloha vládců pro dobro obce a
celého státu. Ve všech úrovních lidské existence mají být proto
vládcové vybíráni podle nejlepšího lidského ustrojení a
schopnosti vládnout, podle jejich vzdělání, síly, vědění a
mravní ušlechtilosti. Veškeré právo a zákony potom mají za
úkol podpořit ty, kdož vládnou a mají odpovědnost za stav
společnosti. Právo a zákony mají podporovat řád, jehož
spravedlivá funkce je vážena od hlavy, pokud řád je sám o sobě
spravedlivý. Nikdy od paty a názoru spodiny .
Řád a spravedlnost jsou jedno a totéž, pokud kultura
společnosti vyrůstá z kořenů objektivní tradice a vyžaduje
jednání v souladu s přírodou. Není kultury, která by dokázala
přetrvat staletí lidských generací a neměla přitom správné
pojetí spravedlnosti. Jen způsoby jejího prosazování mohou být
odlišné, někdy i nespravedlivé podle míry soucitu , jaký
společnost má ke svým zločincům. Spravedlnost je stejná
v jednotlivci jako v celém státě. Není- li jasno, co je
spravedlnost v životě jednotlivce , snáze ji snad postřehneme ve
státě, právě jako snáze přečteme stejný text , je- li jednou
napsán malým nebo velkým písmem. Aby ve státě byl možný
trvale pospolitý život, musí se všichni členové společnosti
podrobit nějakému omezení své vůle po libovolném,
svobodném , bezuzdném jednání, zachovávat jistý řád. Totéž
platí pro rodinu i jednotlivce v jeho vztahu sama k sobě.
Moderní společnost však , jakoby ztratila povědomí o jednotě
v mnohosti, nahlíží na lidské individuum izolovaně, bez
smysluplného podílu jeho existence v celku. Pro člověka žádá
individuální práva a svobodu, od státu potom povinnost
dohlížet na jednání jednotlivců, vymýšlet nekonečný soubor
příkazů a zákazů, jakoby jedinec nebyl ničím spolehlivým a
schopným dobře jednat, jakoby vůbec nebyl hoden úcty a
respektu řádného člověka. A vskutku, lidská žádost zbavená
vlády rozumu a omezující moci morálního příkazu podléhá
anarchii . Anarchie panuje v rodině, ve škole i na všech
úrovních sociálních vazeb ve společnosti. Stát tomu všemu
vládne silou totalitní byrokracie bez účasti občanů na jeho
absolutní moci. Zákonodárné sbory vymýšlejí zákon za
zákonem, aby přinutily občany dbát pravidel udržitelného
chování ve veřejném zájmu, když jejich neřádný způsob života
nezná pojem obecného dobra ani výchovu k lidským
povinnostem a ctnostem . Výsledkem takového procesu je
elitářství, kupecká morálka, protekcionismus a temná vláda
oligarchie .
Hlavní funkcí společenského řádu je výchova lidí k dobrosti a
spravedlivému jednání, jinými slovy k mravnosti. Tam , kde
panuje anarchie, rozvolňuje se morální vědomí lidí natolik, že
společnost se stává dezorientovaným stádem vzájemně
odcizených kusů, jimž stát klade stále tvrdší překážky výběhu a
určuje stále omezenější příděly pastvy. Skutečným zárodkem
spravedlivého státu je tradiční rodina. Nelze si představit
pořádný stát bez řádné rodiny. Nelze si představit rodinu bez
řádných rodičů a stejného hierarchického řádu, jaký panuje ve
státě či v obci. Pouze řád a zákony podporující otce jako hlavu
rodiny mohou být tím prostředím výchovy dětí pro důstojný a
šťastný život lidí v pravdě a spravedlnosti. Pouze výchova mužů
k odpovědnému otcovství může přivést na svět novou generaci
řádných synů a spravedlivých vládců ve státě.
Je těžko pochopitelné, co vede současné státy k rozsívání
anarchie v základních strukturách lidské společnosti, co je
smyslem rozbíjení tradičního řádu v rodině, násilných
intervencí do výchovného procesu a soukromí občanů,
antidiskriminačních tlaků, jejichž důsledkem může být pouze
ustrnutí progresivních sil ve státě a nová, mnohem zrůdnější,
nespravedlnost , podpory nepřirozených úchylek sexuálních či
etnických, potírání většinových vrstev nesoucích poslední
zbytky národní kultury ve státě ve prospěch nepřizpůsobivých
menšin. Pokud jediným cílem je přivést moderní stát k totalitní
nadvládě nad lidmi jejich represivním zotročováním,
potlačováním vnitřní soudržnosti jako zdroje možného odporu,
ničením identity, morálky i sebevědomí, rozkladnou atomizací,
psychologickou manipulací, rozmnožováním individualistické
zmatenosti a vytvářením naprosté závislosti jedince na státu,
potom Bůh s námi.
Anarchie a řád, dvě stránky lidské přirozenosti , jako tělo a duše.
Tělo člověka vleče svými žádostmi do hlubin požitkářství,
sobectví a samoty, duše mu dává smysl života a světlo poznání,
že šťasten může být pouze ten, kdo uměřeností fyzických
potřeb nalezl harmonii v celku společenském i přírodním.
Zdálo by se, že tělo je dnešní občan , duší národa je stát. Omyl!
Tatáž anarchie jako v rodině panuje i v parlamentu. Stejné
nízké impulsy hýbou zákonodárci a slepují chaotickou síť
zákonů obepínající občany . Tytéž neřádné žádosti a
nenasytnost pudí poslance prosadit vlastní tělo do čela státu,
okázale plodit nesmyslné normy občanského spolu- nažívání
podle toho, kde se zrovna něco pohne na jedné straně
k nelibosti strany druhé , a užívat si požitku vlastní důležitosti i
odměny za populistická dobro- zdání. Za jásavého bučení
hovězích anarchistek/stů se ze státu stává klec pro divá zvířata.
To je konec národa, rasy i civilizace bílého heterogenního
muže .