Andaluský pes (kraťas) ****
Určitě je plus, že mi to nepřišlo jako blbost, ale ani jako takový zázrak, za jaký se to vydává (za mě 70% ze 100%). Některé metafory jsem pochopil, některé mi osvětlily recenze, ale i když obvykle mám cit pro to, jak film asi musel působit v době vzniku (1929), nešokovalo mě tolik ani proslulé prořezávání oka. Možná proto, že mám dojem, že se jednalo o oko zvířecí. Možná proto, že ve 30. letech bylo teprve před hrůzami 2. světové války (Jean Vigo: "Naše lenivá mysl, která se smiřuje se všemi zrůdnostmi páchanými po celém světě, je opravdu vystavena těžké zkoušce, když nesneseme na plátně obraz ženského oka rozříznutého břitvou."). Možná proto, že dnešní filmové reflexe brutality jsou daleko méně metaforické (třeba mně bylo špatně z Laugierových Mučedníků).

Navzdory Bunuelovu prohlášení: "Cílem bylo odmítnout každou myšlenku či obraz, které by měly nějaké rozumové, psychologické či obecně kulturní vysvětlení. Otevřít všechna okna do iracionálna. Uplatnit jen ty obrazy, které na nás zapůsobí a nevyžadují si zdůvodnění, proč se objevily," filmeček pro mě nebyl zas tak nepochopitelný. I s rizikem, že se mýlím (třeba ne - Konrad Eberhardt: "Andaluský pes je snová šifra erotického útoku"), osobně filmeček interpretuju jako metaforu úniku z obsesivního vztahu, byť za cenu úhynu ve stereotypu (závěrečná scéna). IMO to vyjadřuje i další slavná scéna - mravenci vylézající z rány v mužově dlani; mravenčení = nutkání. Žena to prve sleduje fascinovaně, poté se od toho s hnusem odvrací.

Ale třeba Jean Vigo: "Hanba těm, kdo v pubertě zabili to, čím se mohli stát, a kdo hledají podél lesa a na břehu, kam moře vyplavuje naše vzpomínky a naše lítosti, kteří hledají, až pak o novém jaru z nich zůstanou vysušené pozůstatky." (Já stejnou scénu pochopil jako podobenství toho definitivního úniku směrem k očistě, vodě, která sice vyplaví předměty spojené s obsesivním vztahem, ale pro ženu jsou už jen k smíchu a "ten pravý" - který jí prve vyčítavě ukazoval hodinky, že jí trvalo tak dlouho, než si ujasnila kdo je ten pravý - je odhodí jako smetí. A závěrečná scéna s mileneckou dvojicí uvězněnou v písku, vysušenou a oslepenou sluncem, dle mého naznačuje představu tvůrce, že solidní - rozuměj racionální - vztah dříve nebo později zabije nedostatek pudových vzruchů.)