Amerika – ponurá pravda.
Lance Freeman( více o autorovi > )
11.6.2010
Američané, mám pro vás pár špatných zpráv:
Máte nejhorší kvalitu života ve vyspělém světě – výrazně.
Pokud byste tušili, jak lidé v západní Evropě, Austrálii, Novém Zélandu a v mnoha částech Asie opravdu žijí, povstali byste a vyšli do ulic a volali po lepším životě. V podstatě průměrný australský nebo singapurský taxikář má mnohem lepší životní úroveň, než typický americký bílý límeček.
Vím to, protože jsem Američan, a unikl jsem z onoho vězení, které nazýváte domov.
Žil jsem po celém světě, v bohatých zemích i v chudých, a je pouze jedna země, do které bych nikdy neuvažoval se vrátit. Spojené státy americké. Jen pouhé pomyšlení na to mne naplňuje hrůzou.
Zvažte to, jste jediní lidé ve vyspělém světě bez jednorázově placeného zdravotního systému. Každý v západní Evropě, Japonsku, Kanadě, Austrálii, Singapuru a Novém Zélandu má zdravotní pojistku krytou jednou platbou. Pokud onemocní, mohou věnovat veškerou svoji energii uzdravení. Pokud onemocníte vy, musíte válčit se dvěma věcmi najednou, s vaší nemocí a strachem, že vás to finančně zruinuje. Každoročně bankrotují miliony Američanů, v důsledku vysokých účtů za zdravotní péči, a desítky tisíc jich každý rok umírají proto, že nemají pojištění nebo mají nedostatečné pojištění. A ani na vteřinu nevěřte těm kecům, že Amerika má nejlepší systém zdravotní péče na světě, nebo nejkratší dobu čekání: byl jsem v nemocnicích v Austrálii, Novém Zélandu, Evropě, Singapuru a Thajsku, a každá z nich byla lepší, než „dobrá“ nemocnice, do které jsem chodíval kdysi doma. Doba čekání byla kratší, tato zařízení byla příjemnější a lékaři stejně dobří.
Je to ironické, protože potřebujete dobrý zdravotní systém více, než kdokoliv jiný na světě. Proč? Protože váš životní styl je vás téměř předurčuje stát se nemocnými.
Začněme s vaší stravou: Většina hovězího, které jíte, byla při zpracování vystavena fekáliím. Vaše drůbeží je kontaminováno salmonelou. Vaše chovná zvířata a drůbež jsou nacpaná hormony a antibiotiky. Ve většině jiných zemí by vláda zasáhla, aby své spotřebitele před něčím takovým ochránila; ve Spojených státech je vláda koupená firmami, aby bránila jakékoliv účinné regulaci nebo inspekcím. Za několik málo let bude většina veškeré prodávané produkce ve Spojených státech geneticky upravená, díky vřelému vztahu mezi společností Monsanto a vládou Spojených států. A co hůř, v důsledku velkého množství kukuřičného sirupu s vysokým obsahem fruktózy, který Američané konzumují, plná jedna třetina dětí narozených ve Spojených státech dnes bude někdy ve svém budoucím životě diagnostikována s cukrovkou typu 2.
Samozřejmě, že to není jen jídlo, co vás zabíjí, jsou to také léky. Pokud vykážete v dětství jakoukoliv známku života, dají vás na Ritalin. Pak, když dostatečně zestárnete, abyste se dokázali rozhlédnout, dostanete depresi, takže vám dají Prozac. Pokud jste muž, učiní vás to chemicky impotentním, takže budete potřebovat Viagru, aby se vám postavil. Mezitím vám nasycenými tyky nacpaná potrava zaručí, že budete mít vysoký cholesterol, takže dostanete předepsaný Liptor. Nakonec, na sklonku života, se budete v noci budit strachy, že ztratíte své zdravotní pojištění, takže budete potřebovat Lunestu, abyste usnuli.
Se stravou, která vás zaručeně učiní nemocnými, a zdravotním systémem, navrženým tak, aby se zajistilo, že nemocnými zůstanete, opravdu potřebujete dlouhou dovolenou. Bohužel, pravděpodobně si ji nemůžete vzít. Sdělím vám malé tajemství: když zajdete na pláže v Thajsku, do hor v Nepálu, nebo na korálové útesy Austrálie, pravděpodobně tam budete jediným Američanem široko daleko. A budete obklopeni davy šťastných Němců, Francouzů, Italů, Izraelců, Skandinávců a bohatých Asiatů. Proč? Protože jsou placení dostatečně dobře na to, aby si mohli dovolit návštěvu těchto míst, A mohou si na to vzít dostatečně dlouhou dovolenou. Dokonce i kdybyste dokázali dát do kupy dost peněz, abyste na jedno z těchto míst mohli zajet, ve chvíli, kdybyste se vzpamatovali z časového rozdílu, byl by čas nasednout na letadlo a spěchat zpět do práce.
Pokud si myslíte, že si vymýšlím, podívejte se na statistiku průměrné délky dovolené podle zemí:
Finsko: 44 dnů
Itálie: 42
Francie: 39
Německo: 35
Británie: 25
Japonsko: 18
USA: 12
Faktem je, že vás ve Spojených státech dřou jako psi. To by nemělo být žádným překvapením: Spojené státy se nikdy nedostaly z plantážnického modelu, a jakékoliv skutečné hnutí pracujících bylo brutálně potlačeno. Pokud nejste členem vlastnické třídy, vaše možnosti jsou hodně omezené pouze na holé přežití na mzdě veřejného sektoru, nebo na to se nějakým způsobem dostat ke korýtku (které bude stejně další týden převedeno do Indie). Tím nejlepším, v co můžete doufat, je, že se stanete odborníkem, a pak budete dojit systém, abyste si ukousli svůj kousek koláče střední třídy. A dokonce i ty, kteří si proklestí cestu do střední třídy, dělí od chudoby jen jedna nemoc nebo ztráta zaměstnání. Vaše pracovní místa nejsou jistá. Vaše společnost k vám není nijak loajální. Štvou vás proti vašim spolupracovníkům tak dlouho, dokud jim to vyhovuje, a pak se vás zbaví.
Samozřejmě, že zde nemáte na výběr: systém je tímto způsobem navržen. Ve většině zemí ve vyspělém světě je vyšší vzdělání buď zdarma, nebo silně dotované; ve Spojených státech vás absolvování univerzity přijde na 100,000 dolarů. Takže vstupujete do pracovního života s drtícím dluhem. Zapomeňte na to, že si dáte rok pauzu a budete cestovat po světě, abyste se našli – musíte začít pracovat, nebo se dívat, jak vaše kreditní ohodnocení padá do pekel.
Pokud máte „štěstí“, můžete narazit na dostatečně dobrou práci, abyste se kvalifikovali pro hypotéku. A pak strávíte polovinu života tím, že splácíte úroky z této půjčky – vítejte ve světě amerického dluhového otroctví. Amerika trpí iluzí velkého bohatství, protože je tam všude spousta „věcí“, ale kdo je vlastní ve skutečnosti? V reálu je průměrný Američan chudší, než nejchudší člověk v ghettu v Manile, protože ten aspoň nemá dluhy. Pokud se chce sbalit a odejít, může; pokud vy chcete odejít, nemůžete, protože musíte platit dluhy.
To vše vyvolává otázku: Proč by se s tím někdo smířil? Zeptejte se jakéhokoliv Američana, a vždy dostanete stejnou odpověď: protože Amerika je nejsvobodnější zemí na Zemi. Pokud tomu věříte, mám pro vás další špatné zprávy: Amerika patří ve skutečnosti k nejméně svobodným zemím na Zemi. Vaše moč je testována, vaše e-maily a telefonní hovory jsou monitorovány, vaše lékařské záznamy jsou shromažďovány, a od toho, kdy se budete válet na zemi v bolestech s dvěma dráty taseru v prdeli vás neustále dělí pouze jedna poznámka.
A to mluvíme jen o fyzické svobodě. Duševně jste skutečně uvězněni. Ani nevíte, jak moc jste sužováni strachem z bankrotu kvůli lékařským účtům, ze ztráty práce, z bezdomovectví a z násilných zločinů, protože jste nikdy nežili v zemi, kde se takových věcí není třeba bát.
Ale sahá to mnohem hlouběji, než jen k pouhému šmírování a úzkosti. Faktem je, že nejste svobodní, protože vaše země byla zabrána a je okupována jinou vládou. Plných 70% vašich daní jde Pentagonu, a Pentagon je skutečnou vládou Spojených států. Musíte této vládě platit daně pod trestem smrti. Pokud pocházíte z méně šťastné třídy, musíte také sloužit a umírat v jejich nekonečných válkách, nebo tam poslat své syny a dcery. Nemáte v tom na výběr: ve Spojených státech existuje sociálně-ekonomický systém armádních odvodů, který poskytuje armádě neustálý příliv kanofutru.
Pokud nazýváte život se šmírováním, strachem a ustavičnou lopotou ve službě vládě, kterou jste si nezvolili, „svobodou“, pak máme každý jinou představu o tom, co to slovo znamená.
Pokud by existovala nějaká možnost, že se tato země změní, mohl by být důvod k naději. Ale můžete se upřímně rozhlédnout kolem sebe, a dospět k závěru, že se změní cokoliv? Odkud by tato změna přišla? Od lidí? Podívejte se na své spoluobčany dobře: pracující třída ve Spojených státech byla brutálně propagována náhončími jako Rush Limbaugh, Bill O’Reilly a Sean Hannity. Příslušníci pracující třídy byli naučeni líbat boty svých pánů, a pak se předklonit, aby jim políbili prdel. Mají tyto lidi tak dobře vycvičené, že pozvednou zbraně proti druhé polovině pracující třídy, jakmile jim k tomu jejich páni dají pokyn.
Pokud nemohou přivodit změnu lidé, tak co média? Bez šance. Od Fox News po New York Times nejsou masmédia ve Spojených státech ničím víc, než odnoží pro vztahy s veřejností korporatokracie, primárně vojensko-průmyslového komplexu. Občané bývalého Sovětského svazu aspoň věděli, že jejich zprávy jsou hovadiny. V Americe vyrůstáte a myslíte si, že máte svobodná média, což činí propagandu dvojnásob účinnou. Pokud si nemyslíte, že americká média jsou pouhou korporátní propagandou, položte si následující otázku: slyšeli jste někdy, že by nějaká významná zpravodajská agentura naznačila, že by země mohla zaplatit systém zdravotní péče s jednou pojistkou tím, že by se snížily vojenské výdaje?
Pokud změna nemůže přijít od lidí nebo médií, jediným dalším potenciálním zdrojem změny by byli politici. Bohužel, americký politický proces patří k nejzkorumpovanějším na světě. V každé zemi na Zemi člověk očekává, že politici berou úplatky od bohatých. Ale obecně se tak děje v tajnosti, za zavřenými dveřmi jejich elitních klubů. Ve Spojených státech je tento druh politické korupce prováděn za denního světla, jako součást legálního, akceptovaného a standardního procesu fungování. Ve Spojených státech tyto úplatky nazývají jen příspěvky na kampaň, politickými akčními výbory a lobbisty. Člověk již nemůže očekávat, že politici tento systém změní, o nic více, než když bude očekávat, že si někdo vezme sekeru a usekne si své vlastní nohy.
Ne, Spojené státy americké se nezmění k lepšímu. Změny budou pouze k horšímu. A když říkám horšímu, myslím mnohem horšímu. Jak čtete tyto řádky, ekonomický systém, který držel zemi během poválečného období, kolabuje. Spojené státy vyčerpali limit své „kreditní karty“ někdy v r. 2008, a nyní jejich věřitelé, počínaje Čínou, pokládají základy nového měnového systému, který nahradí anglo-americký systém „petro dolarů“. Jakmile bude existovat schůdná alternativa k americkému dolaru, zelené papírky půjdou ke dnu jako šutr.
Zatímco Spojené státy měly zdrcující míru dluhů, zároveň pilně posílaly svá pracovní místa a místa bílých límečků do zahraničí, a nechaly svoji infrastrukturu rozpadnout se na prach. A zatím asijské a evropské země investovaly do vzdělání, infrastruktury a surovin. Dokonce i kdyby Spojené státy svoji reálnou ekonomiku znovu vybudovaly (jako opak ekonomiky služeb/financí), myslíte si, že by američtí pracovníci byli kdy schopni konkurovat pracovníkům v Číně nebo Evropě? Viděli jste někdy japonskou nebo německou továrnu? Potkali jste někdy singapurského nebo čínského pracovníka?
Pro Spojené státy existují pouze dvě možné budoucnosti, a ani jedna není vábná. Nejlepším případem bude pomalý, ale uspořádaný propad – v podstatě pokračování toho, co se dělo posledních dvacet let. Mzdy budou klesat, nezaměstnanost růst, výhody zdravotních a sociálních programů budou osekávány, hodnota měny bude klesat a rozdíly v bohatství se vymknou kontrole, dokud nebudou Spojené státy připomínat Mexiko nebo Filipíny – malé ostrůvky bohatství obklopené obrovskou chudobou (a již jste v půli cesty).
Stejně pravděpodobný je náhlý kolaps, možná způsobený rychlým útěkem z amerického dolaru věřitelskými zeměmi, jako Čína, Japonsko, Korea a země OPEC. S tím související možností je nesplacení obrovského dluhu americké vlády. Jeden pohled na finanční rozvahu americké vlády by vás měl přesvědčit, jak moc je to pravděpodobné: vládní výdaje letí do nebes a daňové příjmy se propadají – něco se musí stát. Pokud dojde na jakýkoliv z těchto scénářů, oproti výsledné krizi bude ta současná vypadat jako procházka v parku.
Ať již bude kolaps postupný, nebo závratně náhlý, výsledkem bude chaos, veřejné násilí a fašismus. Postavme se k tomu čelem: Spojené státy jsou jako bývalá Jugoslávie – sbírka vzájemně antagonistických kultur sjednocených pouze názvem. Máte svoji vlastní verzi Talibanu: pravičácké křesťanské fundamentalisty, kteří aktivně nenávidí představu sekulární ústavní vlády. Máte obrovskou intelektuální podtřídu, která strávila posledních několik desítek let u Fox News a propagandy v rádiu, která baží po tom svalit vinu za kolaps na demokraty, teplouše a přistěhovalce. Máte bezohlednou třídu vlastníků, která použije všechny prostředky, které má k dispozici, aby si uchránila své bohatství před vyhladovělými masami.
A mimo toto vše máte obrovské průmyslové farmy, rozlehlá předměstí a systém dopravy závislý na náklaďácích, kdy toto vše závisí na ropě, která se stane značně nedostupnou. A máte zbraně. Spoustu zbraní. V krátkosti: Spojené státy se stanou velmi nezdravým místem.
Právě teď vláda buduje ploty a zdi podél severní a jižní hranice. Právě teď vláda pracuje na systému občanských průkazů (brzy vybavených biometrickými údaji). Právě teď vláda buduje šmírovací stát tak rozsáhlý, že vás bude schopen sledovat na každém kroku, online, na ulicích a za hranicemi. Pokud si myslíte, že je to jen proto, aby vás ochránila před „teroristy“, pak se tvrdě mýlíte. Jakmile hovno skutečně narazí na větrák, opravdu si myslíte, že budete schopni naskočit do staré dodávky, přejet kanadskou hranici, a strávit zbytek svých dnů rybařením a popíjením Molson? Ne, vláda celé to místo zamkne. Nechtějí, aby jim jejich zdroj daní unikl. Nechtějí, aby jim unikli jejich „rekruti“. Nechtějí, abyste unikli VY.
Nepíšu to, abych vás vyděsil. Píšu to jako váš přítel. Pokud jste schopni číst a chápat, co jsem napsal, pak patříte k malé menšině ve Spojených státech. Jste menšinou v zemi, kde pro vás není místa.
Takže co byste měli udělat?
Měli byste opustit Spojené státy americké.
Pokud jste mladí, máte spoustu možností. Můžete učit angličtinu na Středním východě, Asii nebo v Evropě. Nebo můžete jít na univerzitu nebo absolvovat školu v zahraničí, a začít si vytvářet dovednosti, které vám umožní získat pracovní vízum. Pokud již máte nějaké skutečné pracovní zkušenosti, můžete se pokusit emigrovat do řady zemí jako kvalifikovaný přistěhovalec. Pokud jste starší a máte nějaké úspory, můžete odejít do důchodu do míst jako Kostarika nebo Filipíny. Pokud nejste způsobilí pro pracovní, studentské nebo důchodcovské vízum, nesmí vás to odradit – odcestujte na turistické vízum do země, která se vám zamlouvá, a promluvte si tam s krajany, které tam najdete. Ať děláte cokoliv, zajděte za imigračním právníkem, jakmile to bude možné. Zjistěte si, jak přesně se dostat na cestu, která povede k trvalému pobytu, a nakonec k občanství ve vámi zvolené zemi.
Nebudete sami. Jsou miliony Američanů, jako já, žijících mimo Spojené státy. Žijí mnohem více naplňující život, poklidný, svobodný a v hojnosti, kterého jsme doma nikdy dosáhnout nemohli. Někteří z nás jsme se dostali k tomuto životu náhodou – zkusili jsme rok v zahraničí, a zjistili jsme, že se nám to líbí – další se rozhodli vědomě a sbalili se a odešli natrvalo. Najdete nás v Kanadě, po celé Evropě, v mnoha částech Asie, v Austrálii a na Novém Zélandu, a ve většině zemí na světě. Chybí nám naši přátelé a rodina? Ano. Chybí nám příležitostně některé aspekty naší bývalé země? Ano. Máme v úmyslu opět někdy žít ve Spojených státech? Nikdy. A ti z nás, kteří mají trvalý pobyt nebo občanství, mohou sponzorovat rodinné příslušníky z domova při žádostech o dlouhodobé vízum v našich nových domovských zemích.
Závěrem bych vám chtěl něco připomenout – pokud nejste americký indián nebo potomek otroků, někdy v minulosti si nějací vaši předci zvolili opustit svoji domovinu, když hledali lepší život. Nebyli to zrádci a nebyli to špatní lidé, jen chtěli lepší život pro sebe a své rodiny. Není čas, abyste pokračovali v jejich šlépějích?

anime
časté japonské filmové anime ( ne že bych byl do toho magor ale beru to jako pohádky pro dospělé ) líčí ameriku v úpadku . Stejně tak komix V jako Vendeta . Evropa se vždy osamostatní , asie se stane po převratech a válkách nezávislá a U.S.A jenž nemá koho rýžovat začne upadat , nebo se stane smetištěm všemožných chorob od rakoviny po Aids ....
Ted jsem četl zpoved vojáka z války v perském zálivu , některé věty byly cenzurovány , hlavně že je v U.S.A svoboda ale valná část přesto zůstala . Věty typu - kdyby se zde vyvážely banány a ne diamanty nebo ropa , nikdy by zde noha amerického vojáka nevkročila , nebo kdyby poslanci bojovaly ve válci či zde měly děti nikdy by nehlásaly jak jsou hrdi a štastní že zde mohly zasáhnout , se staly na webových stránkách kultem .
Sice je to jen spam ale vzpoměl jsem si na to při pohledu na tohle forum .

Go n-éirí an bóthar leat!

Už Jack London věděl, proč se Amerika bojí. cast 2.
Strach je v americkém diskursu a politice přítomen nepřetržitě od koloniálních dob.
Má jistě hodně společného s charakterem naší historie, s dobytím a podmaněním si
kontinentu. Pokud se vyžene místní obyvatelstvo, jak se to udělalo s domorodými
Američany, pokud se tyje z nevolnické práce, je čeho se bát, protože je zřejmé, že ti
"nebezpeční lidé" se jednou obrátí proti nám.
Známý literární teoretik Bruce Franklin sledoval motiv strachu v americké literatuře.
Ukazuje se, že od samého počátku se cítíme být ohroženi velkými nepřáteli, kteří nás
chtějí pokořit. A vždycky se v poslední chvíli objeví superman, zachránce nebo se
najde nějaká neobyčejná zbraň a zázračným způsobem nás zachrání před zničením.
Velká část populární literatury a téměř celá hollywoodská kinematografie toto téma
stále rozvíjejí, mění se jen nepřátelé. Franklin ironizuje, že ti, kteří nás mají údajně
zabít, nakonec vždycky skončí pod naší botou. Tak tomu bylo s indiány, černochy,
Číňany. Pokrokový spisovatel Jack London kdysi napsal knihu, v níž doslova vyzýval k
vyhlazení všech Číňanů bakteriologickými zbraněmi, protože jinak proniknou mezi
nás a zničí nás. Čínští dělníci, kteří budovali americkou železnici a prali naše špinavé
hadry, byli údajně součástí dobře promyšleného plánu naší likvidace.
Prezident demokrat Lyndon Johnson v době vietnamské války říkal, že bez
nejdokonalejších vzdušných sil je Amerika pouhým "gigantem se svázanými rukami,
bezmocná, vystavená útoku žlutého skřeta s kapesním nožem". V projevu k
americkým vojákům ve Vietnamu říkal, že na světě žijí 3 miliardy lidí a nás,
Američanů, je pouze 200 milionů, jsme tedy jen jednou patnáctinou lidstva. Mohou
nás tedy napadnout, sebrat nám všechno, co máme a my máme všechno, co oni
chtějí. To je opakovaný refrén imperialismu, psychologicky srozumitelný: když útočíš
na cizí zemi, musíš mít racionální důvod, protože nemůžeš přiznat, že zločincem a
stvůrou jsi ty sám.
Ale 11. září bylo reálné. Pravděpodobně to byl nejkritičtější teroristický čin v
historii. Území USA bylo poprvé napadeno v roce 1814, kdy byl zapálen
Washington. Nepočítám Pearl Harbor, protože to byla kolonie. Máme tedy všechny
důvody ke strachu. Po 11. září jsem si myslel, že přijde celá série útoků. Amerika
atakovala jiné země, terorizovala jejich lid, a tu se najednou kolo historie otočilo
proti nám. To vyvolalo šok. Americká rozvědka došla k závěru, že útok na nás
"špinavou bombou" (atomovou) je pravděpodobně nevyhnutelný v perspektivě
nejbližší dekády. Sdílím tento strach a obavu.
Žel, Bushova administrativa pracuje způsobem, který toto ohrožení zesiluje.
Cožpak skutečně nepochopili, že při útoku na Irák toto ohrožení zvětší?
Ale je ještě jeden naprosto neočekávaný následek 11. září: změna v myšlení lidí činí
společnost otevřenější. Dříve většina Ameriky neměla ponětí o vnějším světě. Po 11.
září hodně lidí začalo zajímat, co se ve světě děje. Vydavatelé tisknou kritické knihy,
které jdou dobře na odbyt. To vzbuzuje optimismus a probouzí naději na obnovu
demokracie.
Noam Chomsky
Připravil IVO HAVLÍK, ww.obrys- kmen.cz

Už Jack London věděl, proč se Amerika bojí.
Noam Chomsky (1928) , lingvista světového významu a tvůrce
generativní gramatiky, poskytl obsáhlý rozhovor polskému deníku
Gazeta Wyborcza.
Tvrdíte, že Spojené státy jsou "vedoucím teroristickým státem".
Můžete to objasnit? Spojené státy jsou jedinou zemí, která odmítá
závěry Mezinárodního tribunálu spravedlnosti. Kdysi to dělaly ve
spojenectví s Enverem Hodžou a Muammarem Kaddáfim, ale
Albánie i Libye už tribunál respektují, jen USA stále setrvávají na
své velkopanské pozici. USA v 80. letech vedly teroristickou válku proti Nikaragui,
kterou tribunál odsoudil a USA obvinil z "nezákonného použití síly", tedy vlastně z
mezinárodního terorismu. USA se měly zdržet zločinných akcí a uhradit vysoké
reparace. Usnesení bylo potvrzeno dvěma rezolucemi Rady bezpečnosti OSN, obě
však USA vetovaly.
Následovala eskalace války a teroru útočením na tzv. měkké cíle, likvidovaly se ryze
civilní střediska obranného týlu - rolnická družstva a zdravotní ordinace. Tento krajní
projev mezinárodního terorismu podporovaly obě strany, republikáni i demokraté.
Vezměme si ještě křiklavější příklad: teroristická válka proti Kubě. Začala brzy po
tom, co moc převzal Fidel Castro; vlády prezidentů Eisenhowera a Kennedyho ji
vedly s ještě větším nasazením. Kennedy zorganizoval operaci Mangusta, která byla
jednoznačně teroristická. Řídil ji jeho bratr Robert, generální prokurátor USA.
V rámci operace Mangusta agenti CIA vyhazovali do vzduchu petrochemické
závody, potápěli rybářské lodě, kladli do hotelů bomby. Zahynuly stovky lidí. Jak
tvrdí Arthur Schlesinger, historik, poradce prezidenta Kennedyho a životopisec jeho
bratra Roberta, jednou z hlavních priorit bylo seslat na Kubu, cituji, "všechnu hrůzu
světa".
Vše doprovázela válka ekonomická, která byla vyprojektována vůči lidem, protože
Kubánci přece mohli za to, že měli takovou vládu a nikoli jinou. To je také
terorismus. Začala ekonomická blokáda, která trvá dodnes.
Je zaděláno na ironii, že USA v rozporu s Bushovou doktrínou poskytují azyl
teroristům. Připomenu, že podle této doktríny státy skrývající teroristy jsou
považovány za teroristické.
Které teroristy USA skrývají?
Jsou to lidé, které FBI a ministerstvo spravedlnosti uznaly za "čelné mezinárodní
teroristy". Jedním z nich je Orlando Bosch, jehož FBI obvinila z třiceti teroristických
útoků, nevyjímaje území USA. Ministerstvo spravedlnosti ho označilo za člověka
ohrožujícího bezpečnost USA a domáhalo se jeho vydání. Bosch má na svědomí mj.
atentát na civilní letadlo kubánských aerolinií v roce 1976, v jehož troskách zahynulo
třiasedmdesát cestujících. Prezident Bush senior udělil Boschovi milost a terorista
teď spokojeně žije na Floridě, spolupracuje s teroristickými bandami, které útočí na
Kubu z území USA.
Jiným teroristou pod ochranou USA je Luis Posada Carriles, spojenec Bosche při
atentátu na civilní letadlo. Odseděl si jeden rok ve Venezuele (nad touto zemí bylo
letadlo vyhozeno do vzduchu), ale zázračným způsobem se mu podařilo z věznice
utéci. Ukryli ho na vojenské základně v Salvadoru spolu s plukovníkem Oliverem
Northem, postavou číslo 1 aféry Iran-contras z 80. let, který dopravoval zbraně pro
teroristické operace v Nikaragui. Připomenu, že USA byly za tyto operace odsouzeny
Mezinárodním tribunálem spravedlnosti a Radou bezpečnosti OSN. Potom se Posada
Carriles zúčastnil dalších teroristických akcí, až se konečně dostal do USA. Venezuela
se domáhala jeho vydání. Ačkoli USA s touto zemí mají smlouvu o extradikci, žádosti
vyhověno nebylo. Causa je uložena k ledu; nebudu se divit, když Posada Carriles
dožije, stejně jako jeho kumpán Bosch, na slunečné Floridě.
Vezměme si ještě jiný příklad: na Haiti počátkem 90. let zuřil strašný teror.
Rozséval ho hlavně Emanuel Constant, velitel paramilitárních skupin kooperujících s
CIA. Nesly odpovědnost za vyvraždění přibližně čtyř tisíc lidí. Když se k moci vrátil
Jean- Bertrand Aristide (dříve svržený při převratu), Constant utekl do USA a žije si
klidně v Queens v New Yorku. Haiti opakovaně žádalo o jeho vydání, ale USA
všechny prosby ignorovaly.
Pokud by se Bush řídil vlastní doktrínou, Spojené státy by měly být za poskytování
azylu teroristům srovnány bombovými nálety se zemí.
Ale na Kubě a v Nikaragui vládly komunistické režimy. Mohli bychom to vše
považovat za nezbytné metody boje s komunismem.
Mýlíte se! USA nezačaly válku s Kubou proto, že tam vládla diktatura. Dnes už máme
archivní dokumenty z oněch let a víme, že USA válku začaly z důvodu - jak ho
definovala administrativa Kennedyho a Johnsona - "skutečného nepodřízení se"
Castra 150 let starým zájmům USA v regionu, tj. od časů Monroeovy doktríny, na
jejímž základě si USA přisvojily právo ozbrojených intervencí v této oblasti. Obávaly
se - je to napsáno černé na bílém - že předpokládaný rozkvět Kuby může ovlivnit
vývoj v celém regionu. Pro americké politiky byla problémem Castrova idea, že
společnost, která byla doposud utiskována bestiálními režimy, vezme otěže svých
věcí do vlastních rukou. Pro USA to bylo nepřijatelné, proto Kubánci museli trpět.
V Nikaragui nebyl komunismus a největším nepřítelem Spojených států tam, a
vůbec v celé Latinské Americe, byla římsko- katolická církev. Docházelo k masovým
vraždám. USA podporovaly eskadry smrti, které zavraždily mj. arcibiskupa San
Salvadoru Oscara Romera. Ve střední Evropě se v poststalinské epoše děly zlé věci,
ale nejsou srovnatelné s tím, co se odehrávalo ve Střední Americe v 80. letech.
V Polsku byl zavražděn kněz, který byl v opozici proti vládě...
Ale jeho vrazi byli okamžitě zatčeni a odsouzeni. V Salvadoru, kde arcibiskupa
zavraždily síly svázané s USA, se nevyšetřovalo vůbec nic. Tak vypadala celá dekáda
80. let. Završena byla vraždou šesti salvadorských jezuitů v provedení elitního
útvaru vyškoleného a vyzbrojeného Američany. Tento oddíl předtím zavraždil
desítky tisíc lidí. Stalo se něco podobného v Polsku?
Před rokem 1956 se u nás děly srovnatelné zločiny...
Ano, Stalinova éra byla hororem, ale srovnejme východní Evropu za Stalina a
Latinskou Ameriku pod vlivem USA ve stejné době. Utrpení lidí v Latinské Americe je
nesrovnatelné s tím, čeho jste byli svědky vy.
Pokud někdo akceptuje všeobecnou ideu lidských práv, pak vše, co se dělo lidem a
společnosti Latinské Ameriky, musí brát v potaz při hodnocení politiky USA a vůbec
pro etické standardy v politice. Rusové také měli své výmluvy, že se brání
Američanům. Pokud tedy ospravedlňujete zločiny USA tím, že Američané je dělali
proto, že čelili ruské hrozbě, je to jako říkat: "Jsme stalinisté, lidská práva nás
nezajímají".
Vaše definice terorismu je dost široká.
Nemám žádnou vlastní definici terorismu, opírám se o oficiální definici, kterou
přijaly za své vlády USA a Velké Británie. V souladu s ní je terorismus považován za
"vědomé užití síly nebo hrozby užití síly pro dosažení politických, náboženských
nebo ideologických cílů zastrašováním nebo přinucením". Britská vláda dále za
terorismus chápe "činnost nebo hrozbu agresivní a záškodnické činnosti, která si
klade za cíl ovlivnit vládu, zastrašit společnost a podpořit nějaký politický,
náboženský a ideologický projekt". Spojené státy a Velká Británie jsou tedy předními
teroristickými státy ve světle vlastních definicí. Doktrína Bushe, která odsuzuje státy
skrývající teroristy, tuto definici ještě rozšiřuje.
Říká se, že terorismus je zbraní slabých, ale to je ideologický podvod. Terorismus je
především zbraní silných. A svůj vlastní terorismus USA nazývají bojem s
terorismem.
Terorismem nazýváte rovněž zrušení potravinové pomoci Pakistánu pro Afghánistán,
k němuž došlo na žádost USA po 11. září. Hladem pak zemřelo mnoho lidí.
Domníváte se, že ekonomické sankce nelze ospravedlnit? Vzpomínám si, že když v
80. letech Ronald Reagan vyhlásil sankce vůči komunistické moci v Polsku, řada z
nás s nimi souhlasila, protože mohly uspíšit pád komunismu. I když samozřejmě
vnímám zásadní rozdíl - netrpěli jsme hladem.
Sankce mohou někdy naplnit kritéria terorismu. Jedním z hlavních kritérií je otázka,
zda lid, proti němuž jsou sankce namířeny, je akceptuje; pokud ano - a víme, že
někdy lid o ně přímo žádá - jsou sankce zcela oprávněné. Vhodným příkladem je
Jihoafrická republika, kde přibližně 80 procent populace sankcemi trpělo, ale přesto
je vyžadovalo.
Kongres USA tehdy vyzýval administrativu Reagana k sankcím vůči vládě JAR, ale
Reagan na toto volání neslyšel. V 80. letech obchodní výměna mezi JAR a USA ještě
vzrostla, což byl výsměch sankcím, které přijal kongres USA vůči JAR. Ještě v roce
1988, tedy nedlouho před pádem apartheidu, Pentagon s Colinem Powellem jako
šéfem spojených štábů odsoudil Národní výbor Nelsona Mandely a označil ho za
jednu z notorických teroristických skupin ve světě. USA rovněž podporovaly vládu
JAR při jejích zločinech v masovém měřítku v sousedních zemích. Odhaduje se, že v
Angole a Mosambiku bylo zabito okolo 1, 5 milionu lidí.
A proč jste kritizoval sankce proti Iráku v 90. letech?
Byl to zločin. Nazývali ho sankcemi OSN, ale to byl klam: byly to americko-britské
sankce pod pokličkou OSN, namířené proti lidu Iráku. Sankce zabily stovky tisíc lidí a
podle mého soudu nebyly nutné ke svržení Saddáma. Iráčané by ho nepochybně
vyhnali sami, stejně jako byli vyhnáni Suharto v Indonésii, Marcos na Filipínách a jiní
jim podobní, které USA podporovaly až do jejich hořkého konce.
Opakuji: existují sankce oprávněné a neoprávněné. Nejdéle trvají sankce proti
Kubě. Jsou proti vůli Kubánců a v rozporu s odporem všech mezinárodních
organizací. Hlasování v OSN ukazuje, že naprostá většina členských zemí je proti
těmto sankcím. Jak dopadlo hlasování před několika měsíci: 178 hlasů bylo proti, jen
4 byly pro. USA podpořil Izrael, jehož hlasování v OSN ukazuje na koloniální
charakter tohoto státu, a také Haiti a malá republika Palau.
Je to s legitimitou ozbrojené humanitární intervence podobné jako s ekonomickými
sankcemi?
Znám slavný výrok připisovaný Gándhímu. Když se ho zeptali, co soudí o západní
civilizaci, měl odpovědět: "To by byla krásná idea". Odpovím stejně: humanitární
intervence by byla krásnou ideou. Podívejme se na historii 20. století. Před 2.
světovou válkou byly tři případy "humanitární intervence": invaze Mussoliniho do
Etiopie, obsazení Sudet Hitlerem a nájezd Japonska na Mandžusko. Ironizuji,
samozřejmě to nebyly humanitární intervence, i když tak byly představovány. Hitler
sliboval, že konflikt s Československem skončí a chudákům Čechům a Slovákům
zajistí přístup k německým civilizačním výdobytkům. Každou vojenskou intervenci její
autoři nazývají humanitární, dokonce i ty, které vedou nejhorší monstra. Nejinak
tomu bylo s intervencí SSSR v Maďarsku v roce 1956, kterou sovětští právníci
ospravedlňovali žádostí maďarské vlády a ochranou před "ozbrojenými bandami",
usilujícími svrhnout "demokraticky zvolenou vládu". Stejně tak tomu bylo s
americkou intervencí ve Vietnamu, která byla ospravedlňována "kolektivní
sebeobranou" a "vnitřní agresí".
Byly intervence, které zachránily lidi?
Po 2. světové válce znám jen dva případy takových intervencí. První je invaze Indie
do východního Pakistánu v roce 1971, která pravděpodobně zachránila miliony
lidských existencí. Druhou byla intervence Vietnamu do Kambodže v roce 1978,
která zastavila vraždění Pol Pota a odstranila ho. Tyto případy se však v diskusích na
téma humanitární intervence neobjevují.
Proč?
V roce 1971 Pakistán, který měl na svědomí řež vzbouřeného lidu (dnešní území
Bangladéše), byl spojencem USA a Washington pohrozil Indii válkou. Intervence
Indie rovněž kazila politiku Henryho Kissingera, tehdejšího poradce pro otázky
národní bezpečnosti USA, jenž usiloval o sblížení s Čínou (Pakistán byl v té době
regionálním spojencem Číny).
V případě intervence v Kambodži USA a Velká Británie si okamžitě pospíšily
podporovat Pol Pota, v OSN naléhaly, aby Rudí Khmérové, které vietnamská
intervence smetla, byli zastoupeni v OSN. Důvodem byl jejich nepřátelský postoj
vůči Sovětskému svazu. USA podpořily útok Číny na Vietnam a proti Vietnamu byly
vyhlášeny ještě tvrdší sankce.
A intervence v Kosovu nesplňovala kritéria humanitární pomoci?
Největší zločiny v Kosovu se odehrály v důsledku bombardování paktem NATO! Co
víc, tyto zločiny vedení aliance a Clintonova administrativa předvídaly, stačí
nahlédnout do dokumentace vlády USA. Prosím, všimněte si, že výhrady proti
Miloševičovi se zpočátku omezovaly na zločiny v Kosovu po intervenci NATO. Ale
ztrácely na síle a proto k nim přiřadili zločiny v Srebrenici. To má být humanitární
intervence? Pokud lze věřit usnesením britského parlamentu, pak nejvíce zločinů v té
době měla na svědomí partyzánská osvobozenecká armáda Kosova útočící na
Srbsko z území Albánie, což vyvolalo brutální reakci Srbska a v konečném důsledku
intervenci NATO a ještě v dalším důsledku odplatu Srbska za zločiny spáchané na
Srbech v Kosovu.
Pokud chcete pochopit, jaké bylo myšlení Clintonovy administrativy ve věci
Kosova, je dobré nahlédnout do knihy Johna Norrise s úvodem Stroba Talbotta,
hlavního poradce prezidenta v balkánských záležitostech. Norris píše, že při
rozhodování o bombardování Srbska v roce 1999 humanitární věci nehrály žádnou
roli. Talbott o tom napsal přímo - šlo o to, že Srbsko nedělalo správné společenské a
politické reformy. Prohlášení Clintona a Blaira dále jednoznačně ukazovala, že
sázkou ve hře byla věrohodnost NATO. Co to znamenalo? "Věrohodnost" v
mezinárodních otázkách znamená přesně totéž, co je praxí mafie. Ten, kdo se
odmítá "podřídit", musí pykat. Ochrana Kosova byla výmluvou. Jak se
předpokládalo, došlo k hrozným zločinům, za které potom byl Miloševič postaven
před soud. Když se však se zločiny po intervenci dopředu kalkulovalo, ať nikdo
nemluví o humanitární pomoci. To je cynismus.
Soudíte tedy, že američtí vůdci, kteří se odvolávají na humanitární intervenci, jsou
prostě cynikové a že idealistická rétorika a "misijnictví" Ameriky je kamufláží pro její
ekonomické zájmy? Nevěříte, že někteří se přece jenom řídí idealismem, autentickou
vírou v šíření demokracie?
Jestli se chceme chovat jako svobodní lidé, pak posuzujme výroky vůdců kriticky.
Všichni velcí předáci v minulosti deklarovali své cíle jako misijní. Mussolini říkal, že
jeho úkolem je zcivilizovat barbarské Habešany a přivézt je do okruhu západní
civilizace. USA mu tehdy udělily velkou podporu. Japonci najíždějící na Mandžusko v
severní Číně měli ústa plná šlechetné rétoriky. Stalin také tvrdil, že chrání
národnostní menšiny a bojuje s fašismem. Francouzi měli "civilizační misi" v
Alžírsku...
Amerika není jiná, zapomeňte na americkou výjimečnost. Každá velmoc vždy byla
"výjimečná" stále stejným způsobem. Žádný člověk zdravé mysli nebere vážně
politické deklarace vůdců. Připusťme, že Hitler věřil, že Československu přinese mír.
Ale jaký smysl má to, v co věřil?
Přirovnáváte Bushe k Hitlerovi a Stalinovi?
Nikoli, já jen záměrně vyvolávám jejich jména, protože to jsou největší zrůdy historie
a chci poukázat, že deklarace intencí neznamená nic u Hitlera a Stalina, stejně jako
neznamenala u žádného jiného velmocenského představitele. Je třeba se podívat, co
následuje za projevy. Prosím, víte o jediném dokladu, že Američanům jde o šíření
demokracie na Blízkém východě?
A vy?
Nedávno vyšla kniha Thomase Carotherse, historika, který za vlády Reagana
pracoval v departmentu USA a nyní se zabývá šířením demokracie ve vlivné
Carrnegie Endowment for International Peace. Carothers píše o upřímné oddanosti
Ameriky rozšiřovat demokracii a současně obrací pozornost na to, že každá vláda
USA se nachází ve schizofrenní situaci: Amerika podporuje demokracii tehdy, a
jenom tehdy, když to vyhovuje jejím strategickým a ekonomickým zájmům.
Proč tolik intelektuálů, proč právě 100 procent amerických novinářů věří slovům
Našeho Nejdražšího Vůdce? Proč se chovají jako severní Korejci? Korejce ze severu
poloostrova mohu ospravedlnit, protože žijí v diktatuře. Ale když se západní
intelektuálové chovají jako severní Korejci. ..
Řada bývalých politických vězňů ve východní Evropě, kteří podporovali válku proti
Iráku, říkalo: Dívejme se na věc z perspektivy vězňů svědomí, válka, která svrhla
Saddáma, je spravedlivá, neboť zastaví bestiální mučení politických vězňů.
A kdo podporoval Saddáma Husajna, když tyto vězně nechal mučit? USA a Velká
Británie. Také Francie, Rusko, Německo a jiní.
Možná, že tyto země chtěly napravit svoji chybu?
Skutečně? Saddám je souzen za zločiny spáchané mimo jiné v roce 1982, čili přesně
tehdy, když Ronald Reagan vyškrtl Irák z listiny zemí podporujících terorismus. Díky
tomu mohly USA poslat Saddámovi ohromnou pomoc, včetně prostředků
rozvíjejících zbraně hromadného ničení. Do Bagdádu byl poslán Donald Rumsfeld,
aby dosáhl politického interesu. To bylo období, kdy Saddám páchal zločiny a
ukrutnosti, posílal do plynu Kurdy a politiku nezměnil ani po skončení války s
Iránem... Tento stav vztahů Ameriky s Irákem přerušila teprve invaze do Kuvajtu.
Došlo k intervenci. USA se staly pánem situace. V roce 1991 vypuklo povstání šíitů v
jižním Iráku, které by pravděpodobně svrhlo Saddáma. USA však poskytly tyranovi
pomoc a při potlačení rebelie zahynuly desítky tisíc povstalců. A Washington
doposud nevysvětlil, proč podpořil tyrana.
Protože se bál politického hnutí šíitů?
Stačí si přečíst New York Times, jehož zpravodaj napsal: Režim Saddáma byl
zachráněn, protože došlo ke konsensu mezi USA a spojenci - Velkou Británií a
Saudskou Arábií. Bylo vzato za bernou minci, že Saddám dává větší naději na
stabilizaci v regionu než ti, kteří se ho pokoušeli svrhnout. Thomas Friedman,
tehdejší diplomatický zpravodajec, podle mého názoru mluvčí departmentu USA v
deníku New York Times, napsal, že nejlepším východiskem by byla vláda železné
ruky, jakou vládl Saddám, i když ne právě on, protože přivádí USA do problémů. Ale
protože nikdo jiný nebyl po ruce, mohl Saddám vládnout dál. Následovaly však
ekonomické sankce, které zdevastovaly iráckou společnost, usmrtily desítky tisíc lidí
a upevnily Saddámovu moc.
Pokud někdo říká, že chce pomoci pronásledovaným politickým činitelům, není nic
snadnějšího než odcestovat do zemí podporovaných Amerikou - Kolumbie,
Salvadoru, Guatemaly. V Kolumbii se zabíjí víc odborových předáků než ve všech
zemích světa dohromady a tato země je dnes největším příjemcem vojenské pomoci
USA. Vezměme Turecko, kde v 90. letech při etnických čistkách byly vyhnány stovky
tisíc lidí z domovů, byly zničeny tisíce vesnic, zabity tisíce lidí. Kdo to podporoval?
Clinton poskytl Turecku tolik zbraní, že tvoří 80 procent výzbroje této země. Turecko
se tehdy stalo - kromě Izraele a Egypta - největším odběratelem amerických zbraní.
Koho to zajímalo? Cožpak v Turecku nemučí politické vězně? Samozřejmě, že ano.
Působil jsem v Turecku jako advokát v procesu s vydavateli, jemuž hrozilo vězení za
odhalení pravdy o zločinech a ukrutnostech, jaké páchal turecký režim na Kurdech.
Intervenovaly USA ve věci lidských práv? Clinton tehdy turecké vládě poslal ještě
více zbraní.
Co odpovídáte těm, kdo soudí, že trpíte "antiamerikanismem"?
"Antiamerikanismus" nebo "nenávist vůči Americe" - to jsou různé verze očerňování
kritiků politiky USA, kteří přece mohou obdivovat tuto zemi, její lid a kulturu. Toto
obvinění vyplývá ze ztotožnění společnosti s mocí. To je způsob myšlení, které má
kořeny přímo v totalitě. Kdyby v nějaké evropské zemi někdo obvinil kritiky vlády
např. z "antiitalství" nebo "antišpanělství", vysmáli by se mu; možná nikoli za časů
Mussoliniho nebo Franka.
Ještě jsem se chtěl zeptat na důsledky atentátů z 11. září, zejména na strach. Do
jakého stupně strach ovlivňuje dnešní politické uvažování Američanů?
Strach je v americkém diskursu a politice přítomen nepřetržitě od koloniálních dob.
Má jistě hodně společného s charakterem naší historie, s dobytím a podmaněním si
kontinentu. Pokud se

Den, kdy zemřela Amerika: Budoucnost Ameriky se stala zlým snem.
Někteří z nás viděli, jak se tento den přibližuje a varovali před jeho příchodem, ale
byli vypískáni a umlčeni „patrioty“, kteří vnímají americkou ústavu jako nástroj,
který nadržuje kriminálníkům a teroristům a stojí v cestě presidentovi, který musí
jednat, aby nás ochránil před nebezpečím.
Lawrence Stratton a já jsme v naší knize Tyranie dobrých úmyslů (The Tyranny of
GOOD Intentions) ukázali, že zákony ve Spojených státech dlouho před 11. zářím
2011 přestaly platit a byly přeměněny na zbraň v rukou vlády. Událost označovaná
jako 9/11 byla použita k povýšení výkonné moci nad zákon. Ve chvíli, kdy president
schválí nějaký nezákonný čin, stávají se zaměstnanci exekutivy nepostižitelnými
zákonem, který tento trestný čin zakazuje. Zaštítění presidentovými pravomocemi,
může vládní moc porušovat americké zákony proti špehování Američanů bez
povolení soudu, zadržování na neurčitou dobu i mučení, aniž by to pro ně mělo
nějaké s tím spojené následky.
Mnozí očekávali, že president Obama obnoví vládní podřízenost zákonům. Místo
toho zašel dál než dvojice Bush-Cheney a uplatňoval neústavní moc nejen k
zadržování amerických občanů ve vězení na dobu neurčitou bez vznesení obžaloby,
ale také jejich popravy, aniž by k nim byli odsouzeni soudem. Obama navzdory
americké ústavě trvá na tom, že má právo páchat atentáty proti americkým
občanům, které považuje za „hrozbu“ bez náležitého soudního procesu. Jinak
řečeno, každý americký občan, který se dostal do kategorie „hrozba“ , už nadále
nemá žádná práva a může být popraven bez soudu a bez důkazů.
Obama 30. září použil tuto údajnou novou presidentskou pravomoc a zavraždil dva
americké občany, Anwara Awlakiho a Samira Khana. Khan byl podivínská figura
spojená s časopisem Inspire, a je těžké si jen představit, že by byl vážnou hrozbou.
Awlaki byl umírněný americký muslimský duchovní, jenž po 11. září 2011 sloužil
jako poradce americké vlády, který jí radil, jak postupovat proti muslimskému
extremismu. Awlaki se postupně radikalizoval v důsledku Washingtonem
používaných lží k ospravedlnění vojenských útoků na muslimské země. Stal se
kritikem americké vlády a prohlašoval, že muslimové nemají pasivně přijímat
americkou agresi a mají právo se bránit a bojovat proti nim. V důsledku toho byl
Awlaki démonizován a stal se hrozbou.
Všichni víme, že Awlakiho kázání bylo podáváno kriticky vůči nevybíravým útokům
Washingtonu na muslimské národy. Washington argumentuje, že jeho kázání mohla
mít vliv na ty, kteří jsou obviněni z pokusu o teroristickéh činy, a tím byl Awlaki
zodpovědný za tyto pokusy. Obamova tvrzení, že Awlaki byl nějakou součástí velící
struktury Al-Káidy, je opravdu jen jeho tvrzení. Jason Ditz došel k závěru, že důvod,
proč byl Awlaki zavražděn místo toho, aby byl postaven před soud, je to, že
americká vláda neměla žádný skutečný důkaz o tom, že by Awlaki byl aktivním
členem al-Kájdy.
To, co Awlaki udělal, nebo mohl udělat, je však nepodstatné. Americká ústava
požaduje, aby i ten nejhorší vrah nemohl být potrestán dříve, než je soudem podle
práva odsouzen. Když Americká unie občanských svobod (American Civil Liberties
Union) napadla u federálního soudu Obamovo tvrzení, že má pravomoc nařídit
vraždy amerických občanů, Obamovo ministerstvo spravedlnost (sic!) tvrdilo, že
Obamovo rozhodnutí zabít Američany bylo tou pravomocí exekutivy, jež je mimo
dosah soudní moci. V rozhodnutí, které zpečetilo americký osud, ignoroval federální
soudce okresního soudu John Bates ústavní požadavek, že nikdo nesmí být zbaven
života bez řádného soudního řízení, a žalobu zamítl s tím, že bylo už na Kongresu,
aby o tom rozhodl. Obama jednal před tím, než mohlo dojít k přelíčení v odvolacím
procesu, takže využil souhlas soudce Batese k nařízení exekuce a prosadil tím onu
přeměnu prezidentského systému v císařství, která již začala za George W. Bushe.
Advokáti Glen Greenwald a Jonathan Turley zdůrazňují, že Awlakiho zabití ukončilo
ústavní omezení na výkon státní správy. Nyní americká vláda nejen že může
přepadnout občana Spojených států a zavřít ho do vězení na zbytek života bez
předložení důkazů a usvědčení, ale také ho může zastřelit na ulici nebo
rozmašírovat na kaši bezpilotním letadlem.
Předtím, než mi někteří čtenáři napíší, že Awlakiho vražda není velký problém,
protože americká vláda vždy zabíjela lidi, mějte na paměti, že atentáty CIA byly
zaměřeny na zahraniční protivníky a nebyly veřejně vyhlášenými událostmi, natož s
presidentovým tvrzením, že on je nad zákonem. Ve skutečnosti byly tyto atentáty
popírány, ne prohlašovány za legitimní kroky presidenta Spojených států. Ohijští
národní gardisté, kteří zastřelili studenty univerzity Kent State protestující proti
americké invazi do Kambodže v roce 1970, také netvrdili, že provádějí rozhodnutí
výkonné moci. Osm z těchto gardistů čelilo obžalobě před velkou porotou. Gardisté
vystoupili s vlastní obhajovací řečí. Většina Američanů se zlobila na protiválečné
demonstranty a obviňovala studenty. Soudní moc přijala tuto zprávu a trestní případ
byl nakonec zamítnut. Občanský případ (neoprávněné usmrcení a zranění), byl
urovnán za 675 000 dolarů s prohlášením lítosti žalovaných. Nejde o to, že vláda
zabila lidí. Důležité je to, že nikdy před prezidentem Obamou se nestalo, že by
prezident využil svou pravomoc k vraždění občanů.
Za posledních 20 let prošly Spojené státy svou vlastní proměnou ve stylu Mein
Kampfu. Kniha Terryho Eastlanda Energy in the Executive: The Case for the Strong
Presidency, která představila myšlenky spjaté s Federalist Society , organizací
republikánských právníků, která usiluje o to, aby se snižovaly legislativní a právní
zábrany směrem k výkonné moci. Pod rouškou válečných událostí (válka proti
teroru), využil režim Bushe a Cheneyho tyto argumenty, aby zbavil presidenta
zákonné odpovědnosti a Američany jejich občanských svobod. Válka a národní
bezpečnost poskytly prostor pro uplatnění nových pravomocí, a směs strachu a
touhy po pomstě za 11. září vedl Kongres, moc soudní i lid k tomu, že souhlasili s
těmito nebezpečnými precedenty. Civilní i vojenští vůdci nám po celá léta říkali, že
válka proti teroru je třicetiletý projekt. Poté, co tato doba uplyne, presidentský
systém dokončí svoji přeměnu v císařství a nebude cesty zpět. Neokonzervativní
Projekt pro nové americké století (PNAC) však objasňuje, že válka proti teroru je pouze
příležitostí pro neokonzervativní imperiální ambice, kterými je vybudování nadvlády
Spojených států nad celým světem. A protože válečné agrese i imperiální ambice
jsou podle mezinárodního práva válečnými zločiny, vyžadují takové války doktríny,
které povyšují vůdce nad zákony a Ženevské konvence, byl Bush povýšen svým
ministerstvem spravedlnosti (sic) jenom s minimálním zapojením soudní nebo
zákonodárné moci.
Nezákonné a protiústavní akce také vyžadují umlčování kritiků a potrestání těch,
kteří odhalují vládní zločiny. Tak je Bradley Manning zadržován rok, většinou v
samovazbě za ponižujících podmínek, a to bez jakýchkoli obvinění proti němu
uvedených. Federální velká porota pracuje na spřádání špionážních obvinění proti
zakladateli Wikileaks Julianu Assangeovi. Další federální velká porota pracuje na
spřádání teroristických obvinění směrovaných na protiválečné aktivisty. „Terorista“
a „poskytování podpory teroristům“ jsou stále pružnější pojmy. Ministerstvo pro
vnitřní bezpečnost prohlásilo, že rozsáhlá byrokracie federální policie se přesouvá
od teroristů na „domácí extremisty.“ Je možné, že Awlaki byl zavražděn, protože byl
účinným kritikem americké vlády. Prohlášení policie nebyla plnohodnotná.
Zpočátku mohli ospravedlnit své nezákonné jednání démonizací svých cílů a tím
vytvořit precedens pro nevypočitatelnou moc. Jakmile vláda ztotožňuje kritiky s
poskytovateli „pomoci a komfortu“ teroristům, což dělají s protiválečnými aktivisty a
Assangem, nebo s terorismem samotným, jak to dělal Obama s Awlakim, bude to jen
malý krůček k podání žaloby proti Glennu Greenwaldovi a ACLU.
Obamův režim, stejně jako režim Bushe a Cheneyho, je režimem, který nechce být
omezen zákonem. A nebude to chtít ani jeho nástupce. Ti, kteří bojují o zachování
právního státu, největšího úspěchu lidstva, jsou házeni do jednoho pytle společně s
odpůrci režimu a je s nimi zacházeno stejně. Toto velké nebezpečí, které se vznáší
nad Amerikou, zůstává nepovšimnuto většinou lidí. Když Obama před vojenským
shromážděním oznámil svůj úspěch, spočívající v zavraždění amerického občana,
vypukl jásot. Obamův režim a média předestřela událost jako zopakování (údajného)
zabití Usámy bin Ládina. Dva „nepřátelé lidu“ byli triumfálně zlikvidováni. To, že
president Spojených států, který to hrdě prohlašoval k jásajícímu publiku, přísahal
hájit ústavu, je vrah, a že byla současně zavražděna i americká ústava, je
mimořádným důkazem toho, že Američané jsou neschopni rozeznat ohrožení své
svobody.
Lidé emocionálně přijali nové pravomoci prezidenta. V případě, že prezident může
vraždit americké občany, není žádný velký problém ani s jejich mučením. Amnesty
International vydala varování, že americký Senát je připraven přijmout zákony, které
by udržely věznici Guantánamo otevřenou donekonečna a že senátor Kelly Ayotte
(Republikán z New Hampshire) by mohl předložit opatření, které by legalizovalo
„zesílené vyšetřovací techniky“, což je eufemismus pro mučení. Místo toho, aby v
tom viděli nebezpečí, většina Američanů pouze dochází k názoru, že vláda je stále
neústupná vůči teroristům a že se setkává s jejich souhlasem. Se spokojeným
úsměvem nad pádem svých nepřátel jsou Američané vedeni stále blíže k panování
vlády nespoutané zákonem a vyzbrojené nástroji středověkého žaláře.
Američané mají přesvědčivé důkazy z novinových zpráv a videozáznamů na
YouTube o tom, jak policie v USA brutálně zneužívá ženy, děti a starší osoby, o
brutálním zacházení a vraždění vězňů nejen v Abu Ghraibu, Guantánamu a tajných
zahraničních věznicích CIA, ale i ve státních a federálních věznicích v USA. Moc nad
bezbrannými přitahuje brutální a zlé lidi. Brutálními sklony je teď postižena i
americká armáda. Video s americkými vojáky, jak ze vzduchu, a podle jejich slov a
činů i s potěšením vraždí civilisty a kameramana zpravodajské televize nevinně
kráčejícího po ulici, ukazuje vojáky a důstojníky bez jakékoli humanity a vojenské
kázně. Tito naši vojáci ve svém vzrušení z vraždění zopakovali svůj zločin, když byli
kulomety postříleni otec a jeho dvě malé děti poté, co se zastavili, aby poskytli
pomoc zraněným.
Je toho tolik: Znásilnění mladé dívky a zabití celé její rodiny; nevinní civilisté, kteří
byli zavražděni a poté byli vedle nich umístěny samopaly AK-47 jako „důkaz“ o tom,
že jsou to povstalci; radost, které si při mučení v Abú Ghraibu a na Guantánamu
(aniž věděli, koho mučí), užívali nejen nedostudovaní vysokoškoláci, ale i vyškolení
agenti CIA a lidé s doktorátem z psychologie. A za tyto činy nebyl nikdo pohnán k
odpovědnosti, kromě dvou vojáků s nízkou hodností, kteří byli nápadně vystaveni na
některých fotografiích z mučení.
Jaký osud teď asi čeká Američany, když „válka proti teroru“ zničila jedinou ochranu,
kterou jim poskytovala americká ústava? Pokud bylo skutečně nutné zavraždit
Awlakiho, proč Obama nechrání americké občany před precedentem, že jejich smrt
je možné objednat bez řádného soudního procesu tím, že by nejprve zbavil
Awlakího amerického občanství? Pokud může vláda zbavit Awlakiho jeho života, tak
ho jistě může zbavit i občanství. Je těžké odmítnout závěr, že výkonná moc touží po
pravomoci zabíjet občany bez řádného soudu. Vlády opouštějí svoji právní
odpovědnost v několika fázích. Washington chápe, že ospravedlnění pro jeho války
jsou zincenovaná a neobhajitelná. Prezident Obama dokonce zašel až tak daleko, že
prohlásil, že vojenský útok na Libyi, který autorizoval bez porady s Kongresem,
nebyla válka, a proto mohl ignorovat Zákon o použití vojenské síly z roku 1973, což je
federální zákon, jehož účelem je kontrola práva presidenta zapojit Spojené státy do
ozbrojeného konfliktu bez souhlasu Kongresu.
Američané se začínají zbavovat fangličkářství. Někteří začínají chápat, že na začátku
byli zavedeni do Afghánistánu, což měla být pomsta za 11. září 2011. Odtud byli
dále zavlečeni do Iráku, a to z důvodů, které se ukázaly být jako falešné. A najednou
je tu stále více a více amerických intervencí – Libye, Jemen, Somálsko, Pákistán, a
teď se vyzývá k invazi do Pákistánu a pokračuje v řinčení zbraněmi před útokem na
Sýrii, Libanon a Írán. Finanční náklady na desetiletí "války proti teroru" se začínají
projevovat doma. Explozivním tempem rostoucí roční federální rozpočtové deficity
a státní dluh ohrožují systémy zdravotního pojištění a sociálního zabezpečení.
Dosažení limitů zadlužení způsobuje hrozbu platební neschopnosti vlády.
Lidé začínají naslouchat kritikům války. Vláda nemůže začít umlčování kritiků
obviněními proti kongresmanům Ronu Paulovi a Dennisi Kucinichovi. Začíná se
protiválečnými demonstranty, kteří byli přejmenováni na „protiválečné aktivisty“,
což je možná jen předstupeň k „domácím extrémistům“. Washington začíná s
občany, jako jsou démonizovaní muslimští duchovní, radikalizovaní válkami
Washingtonu proti muslimům. Washington takto vytváří dojem, že odpůrci války
povzbuzují teroristy, a tím jim pomáhají. To stanoví precedent, že ti Američané,
kteří jsou považováni za hrozbu, nejsou chráněni zákonem. To je ta šikmá plocha,
na níž se teď nacházíme. Obamův režim loni otestoval možnosti své strategie, když
Dennis Blair, ředitel Národní zpravodajské služby, oznámil, že vláda má seznam
amerických občanů, které hodlá v zahraničí zavraždit. Toto oznámení, pokud by
bylo zveřejněno v dřívějších dobách, například Richardem Nixonem nebo Ronaldem
Reaganem, by vyvolalo celostátní pobouření a bylo podnětem k odvolání presidenta.
Avšak Blairovo oznámení sotva zčeřilo hladinu. A režimu tak nezbylo nic jiného, než
vytvořit podmínky pro jeho realizaci.
Čtenáři se mě ptají, co mohou udělat. Američané nejenže se cítí bezmocní, oni jsou
bezmocní. Nemohou dělat nic. Vysoce koncentrovaná, korporátně vlastněná a vládě
podřízená tisková a televizní média jsou k ničemu, a jsou nadále neschopná plnit
svoji historickou úlohu ochrany našich práv a vedení vlády k zodpovědnosti.
Dokonce i mnoho protiválečných internetových stránek kryje vládu před
skepticismem kolem 11. září 2011, většina z nich brání vládní „spravedlivý úmysl“
ve válce proti teroru. Přijatelná kritika musí být formulována slovy jako např. „to
neslouží našim zájmům“.
Volby na to nemají žádný vliv. President hlásající „změnu“ je horší než duo Bush-
Cheney. Jonathan Turley na toto téma tvrdí, že Obama je „nejkatastrofálnějším
prezidentem v naší historii“. Ron Paul je jediný presidentský kandidát, který hájí
ústavu, ale většina Američanů je k ní příliš lhostejná, aby ho za to ocenila.
Očekávat spásu od voleb je mylná představa. Jediné, co můžete udělat, pokud jste na
to dost mladí, je opustit zemi. Budoucnost Ameriky se stala zlým snem.

Demoralizovaný národ.
Boje, které Spojené státy začaly svádět po
teroristických útocích z 11. září 2001, jsou jen dalším
důkazem toho, že USA od druhé světové války
celkově vedly špatné války na špatných místech a v té
nejhorší době. Irácká válka pak byla jako poslední
nádech. A Obamovi nyní nezbylo nic jiného, než
správa roků soumraku americké hegemonie.
Modré nebe nad New Yorkem a Washingtonem.
Letadla. Nárazy. Lidé skákají z věží, jejich poslední
svobodně zvolený čin mezi smrtí a uhořením. Prezident groteskně krouží nebem ve
svém tryskáči, jediném letadle, které ještě smělo být ve vzduchu. Proměna George
W. Bushe z muže věčně do čehosi zasněného ve válečného prezidenta vedla ke
dvěma válkám - jedné, která byla pochopitelná, a druhé vystavěné na lžích.
Amerika se po 11. září změnila. Občas se mi zdá, že je hůř k poznání, některé věci
ale zůstávají stejné. Religiózní pieta je stále základem americké demokracie.
Americké myšlení v kategoriích dobra a zla vytváří rozpory, které jsme v Evropě
neznali. Válka je vnímána jako politický nástroj a mnozí Američané dál sní o tom, že
ovládnou svět - a to nejen neokonzervativci, kteří po 11. září převzali kulturní
hegemonii.
Z mého pohledu byla Amerika vždy tou zemí, která do mé země přinesla
demokracii, navzdory Hitlerovi, navzdory Osvětimi a navzdory Výmarské republice.
Byla šlechetným vítězem války a velkorysou globální mocností. V roce 1945 se
mohla zachovat jinak. Mohla například zopakovat to, jak se zachovala v roce 1918.
Z mého pohledu ale zkušenosti z 11. září Ameriku změnily. Amerika pro mě zůstává
neuvěřitelně krásnou zemí, kde můžete najít žít a učit ty nejmoudřejší lidi na světě.
A stále je pravdou i to, že tahle supervelmoc mezi dvěma světovými válkami
zachránila Evropu před sebezničením. Co se z ní ale stalo po roce 1945?
Po roce 1945 už Amerika mířila jen k tomu, aby vedla špatné války na špatných
místech a ze špatných důvodů. Byly tu dvě války mccarthyovské éry v Koreji a ve
Vietnamu. V Koreji se absolutní vládci severu a jihu rozhodli jít proti sobě do války,
ať to stojí, co to stojí. Ani Sovětský svaz, ani USA ve skutečnosti nechtěly jít znovu
do války, pouhých pět let po skončení té druhé světové, s jejich masivními ztrátami
a hrůznými zkušenostmi. Spojené státy tehdy odzbrojily a jejich armáda ani nebyla
schopna nasazení. Přesto se jim ale zalíbila představa hezké malé války, v níž by si
dvě globální mocnosti poměřily své síly.
Cena krve byla nakonec pro Američany hrůzně vysoká. Sovětský svaz zůstal
v pozadí, ale na pomoc Severní Koreji přišla nedávno sjednocená Čína. Zdůvodnění
bylo tehdy stejné, jako je dnes. Čína chtěla, za všech okolností, držet Američany co
nejdále od svých hranic, a proto dovolila té bláznivé rodině Kimů zůstat u moci
v jejich hladovějících zemi.
Joseph McCarthy byl senátor a jeden z nejhorších antikomunistických agitátorů,
které si jen lze představit. Byl to fanatik, který byl na počátku 50. let schopen
vybičovat svou zemi k šílenství. Po pár letech zmizel do zapomnění, ale zanechal po
sobě odkaz - včetně americké zahraniční politiky. Byl protipólem dlouholetého
diplomata George Kennana, chladného pragmatika, který obhajoval kroky
k omezení vlivu komunismu namísto vedení válek. McCarthy zvítězil, Kennan
prohrál.
Vietnam se pak stal vlastně jen eskalací války korejské. Teorie domina pravila, že
Vietnam padne jako první a po něm i zbytek jihovýchodní Asie. A k tomu se
přibaloval příšerný strach z vojenské síly a politické prozíravosti těch, kdo vládli
v Moskvě a Pekingu, tedy těch, kdo byli skutečnými rivaly. Následně se tak Amerika
stala demoralizovanou zemí, kterou svět, jenž ji připravil o její hegemonistickou
roli, přiváděl k šílenství.
Také Afghánistán spadá do kategorie špatných válek na špatných místech a
v nesprávné době. Je to země, kterou lze sice dobýt, ale nelze ji ovládnout. Proto
všichni její dobyvatelé vždy nakonec odešli. Když do této pasti spadla Amerika,
přiřadila se jen k dlouhému seznamu zemí, které učinily tutéž chybu.
Na iráckou válku jsem se v jejích prvních letech díval jinak. Neokonzervativci chtěli
udělat všechno správně a spoustu věcí obrátili na hlavu. Mysleli si, že jim dominový
efekt bude hrát do karet: nejdřív se demokracií stane Irák, pak Sýrie a tak dál.
Chtěli změnit svět a aktivně na ostatní uvalit svou ideologii. To bylo nejspíš
naposledy, kdy se Amerika snažila naplnit své historické poslání - podle toho, jak ho
sama viděla.
Dnes už víme, že to byl poslední vzdech globální moci. Bylo to významné drama a
jeho bod obratu už máme za sebou. Baracku Obamovi, a to je opravdu hanba, byla
ponechána správa země v časech jejího pozvolného úpadku. Zapíše se do dějin jako
prezident, který ukončil dvě války, v Afghánistánu a Iráku. A nejspíš i jako
prezident, který nedokázal vyvést svou zemi z recese (přičemž mu v tom bylo
bráněno).
Jedenácté září a doba po něm změnily můj pohled na Ameriku. Bylo to deset
divných let. Svět se během nich proměnil. Arabské revolty propukají z úplně jiných
důvodů. A není arabské jaro také výsledkem 11. září? Budeme si muset počkat a
uvidíme, co si budeme myslet za 10 let.

Hnusný obchod s lidskými životy.
Vlády Spojených států a Velké Británie vytvořily systém soukromých
věznic, který rozpoutal honbu za lidskou kořistí.
Ten případ je ohromující a ještě víc zaráží, že se o něm na téhle straně
oceánu skoro nemluví. Předminulý týden byli dva soudci z Pensylvánie
usvědčeni z toho, že za úplatky od soukromých vězeňských firem poslali za mříže
na dva tisíce dětí.
Mark Ciavarella a Michael Conahan posílali mladistvé do vězení za činy, které často
ani nebyly zločinem. Například patnáctiletá Hillary Transueová dostala tři měsíce za
to, že vytvořila webovou stránku zesměšňující zástupce ředitele její školy. Pan
Ciavarella pak poslal do převýchovného tábora tehdy třináctiletého Shana Blye za
nedovolený vstup do opuštěné budovy. O rok starší Jamie Quinnové napařil
jedenáct měsíců za facku, kterou dala v hádce kamarádce – poté, co jednu facku
dostala sama. Za to, že plní její věznice, vyplatila firma Mid Atlantic Youth Service
(Středoatlantická služba mládeži) soudci 2, 6 milionu dolarů. Tak to chodí, když je
veřejná služba řízena s cílem dosáhnout zisku.
Je to extrémní příklad, ale názorně ukazuje, jak se zároveň se zřízením soukromých
věznic rozjel obchod s lidmi. V USA i ve Velké Británii tak mají silný stimul zajišťující,
že počet vězňů bude neustále narůstat.
Soudci dostávali úplatky nejen proto, aby plnili soukromé věznice dětmi, ale také za
to, aby zavírali konkurenční věznice státní. Zatímco děti zavírané na zakázku jsou
podle všeho novinkou, zavírání státních zařízení ve prospěch těch soukromých se –
na obou stranách oceánu – děje neustále.
Jak konstatoval list The Wall Street Journal, soukromé věznice v Kalifornii a v
Mississippi od státu běžně dostávají zaplaceno za neexistující vězně. Stát jim zaručil
určitý počet vězňů, a tak když soudy nedokážou tyto stavy naplnit, věznice své
peníze přesto dostanou. To pobouřilo obyvatele obou států, neboť kvůli těmto
platbám musely být omezeny jiné veřejné služby. Řešení problému bylo přitom
prosté: nahraďte černé duše skutečnými vězni. „Rozšiřování systému věznic
vytvořilo nový prostor pro vysoké zájmy, kterým jde o to, aby byly věznice plné a
musely se tak stavět další,“ podotýká Journal. „Ve výsledku tu máme finanční a
politický bazar, v němž jsou vězni v pruhovaném hlavní cenou.“
Bez ohledu na to, že křivka zločinnosti klesá, jsou zákonodárci svými lobbisty
nuceni míru lidí odsouzených do vězení neustále zvyšovat. Spojené státy mají v
počtu osob za mřížemi oproti zbytku světa náskok: 756 vězňů na sto tisíc obyvatel,
čili něco přes jedno procento celé populace. Ostatní vyspělé země se pohybují
někde na desetině této cifry.
Jako většinu svých opravdu špatných nápadů, i ideu soukromých věznic
importovala poslední britská konzervativní vláda z USA. Stalo se tak poté, co
výběrová komise britského ministerstva vnitra v roce 1986 navštívila americké
věznice řízené firmou Corrections Corporation of America. Když jim představitelé
firmy řekli, že privatizace věznic zhodnotila investice a zlepšila podmínky v
nápravných zařízeních, členové výboru si nic neověřovali. Místo toho hned vládě
doporučili, aby se „na zkoušku“ takové věznice začaly stavět i ve Velké Británii.
První soukromou věznici v Británii, Wolds, otevřela dánská firma Group 4 v roce
1992. O rok později, ještě než bylo možné tento experiment zhodnotit, vláda
rozhodla, že všechny další věznice v zemi už budou jen soukromé.
Tehdy opoziční labouristé vehementně protestovali. „Je nevhodné, aby někdo
vydělával na věznění,“ tvrdil Jack Straw. „To je určitě jedna z oblastí, v níž by volný
trh existovat neměl.“ Slíbil, že „vrátí tato vězení pod náležitou kontrolu státu a bude
je řídit v rámci systému veřejných služeb“. Krátce po nástupu do funkce však
obnovil smlouvu na jednu soukromou věznici a schválil výstavbu dvou nových. O
rok později pak oznámil, že všechny nové věznice v Anglii a Walesu budou řízené v
rámci soukromé finanční iniciativy. Dnes má Británie i díky tomu vyšší poměr
vězňů držených v soukromých věznicích než USA. Je navíc jedinou zemí v Evropě,
jejíž vězeňský model se řídí právě takto.
Ovlivnila tedy privatizace věznic britský justiční systém? To se asi nedozvíme. Na
rozdíl od civilizovaných zemí nemá Británie registr lobbistů a veřejnost dokonce
nemá ani právo se dozvědět, se kterými lobbisty se ministři setkali. Určitá vodítka
ke zodpovězení této otázky ale přesto existují. Bývalý ministr vnitra John Reid je
dnes poradcem soukromé vězeňské firmy G4 S, zatímco vláda má v úmyslu schválit
síť obřích věznic. Většina expertů se shoduje v tom, že výsledek bude katastrofální
– vězni budou dál od svých rodin, což zhorší možnost jejich převýchovy, v
mamutích zařízeních se jen prohloubí všechny sociální neduhy vězeňského
systému. A hlavním smyslem soukromé finanční iniciativy, která tlačí vládu, aby
zaplatila za vězně na pětadvacet až třicet let, bude držet věznice plné. Bestie se
bude muset krmit.
A je tu ještě jedno vodítko. V Německu a Francii, jejichž ekonomiky jsou s tou
britskou srovnatelné, vězeňská populace narůstá pomalu. Francie má 96 vězňů na
sto tisíc obyvatel, což je oproti roku 1992 nárůst o čtrnáct procent, Německo má
89 vězňů na sto tisíc obyvatel a nárůst za stejnou dobu činí pětadvacet procent,
nicméně je to o devět procent méně oproti roku 2001. V Británii je ale nyní za
mřížemi 151 lidí ze sta tisíc, což je o třiasedmdesát procent více než v roce 1992 a
o dvacet procent více než v roce 2001. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale ta
čísla jen tak zpochybnit nelze.
Tento hnusný obchod s lidskými životy vytváří neustálý tlak na strkání lidí za mříže.
Ne proto, že by tato vězení fungovala lépe. Ne proto, že by činila naše životy
bezpečnějšími. Jen proto, že přinášejí peníze. Privatizace jako by Británii do
budoucna proměnila v jedno velké vězení.

Demokracie - všude? Nebo nikde?
Slovo demokracie je v naší době velmi populární. Na světě prakticky neexistuje
země, jejíž vláda by o sobě netvrdila, že je demokratická. Současně ale prakticky
neexistuje země, jejíž vládu by jiní lidé - doma i v zahraničí - neodsuzovali jako
nedemokratickou.
Zdá se, že existuje velmi málo shody v tom, co máme na mysli, když říkáme, že
nějaká země je demokratická. Problém je zřetelný už v samé etymologii tohoto
slova. Demokracie vychází ze dvou řeckých kořenů - demos neboli lid a kratia
neboli vládnutí, oprávnění rozhodovat. Co ale myslíme slovem vládnutí? A co
slovem lid?
Lucien Febvre nám říká, že je vždy důležité podívat se na dějiny příslušného slova.
Slovo demokracie nebylo vždy tak všeobecně populární. V moderní politice se
začalo běžně užívat v první polovině devatenáctého století, hlavně v západní
Evropě. V té době mělo stejný zvuk, jaký má dnes slovo terorismus.
Představa, že by „lid" mohl doopravdy „vládnout" připadala všem slušným lidem
jako politická zrůdnost, kterou si vysnili nezodpovědní radikálové. Hlavním cílem
slušných lidí bylo ve skutečnosti zajistit, aby to nebyla většina lidu, kdo má právo
rozhodovat. Toto právo mělo zůstat v rukou těch, kdo měli zájem na zachování
světa tak jak byl nebo jaký měl být. Pouze lidé majetní a moudří byli považování za
schopné přijímat rozhodnutí.
Po převratech roku 1848, v nichž se „lid" stal aktérem národních a sociálních
revolucí, sílilo mezi majetnými a k rozhodování kompetentními lidmi zděšení. Tito
lidé reagovali nejdřív represemi, pak kalkulovanými ústupky. Spočívaly v tom, že lid
byl pomalu, krůček za krůčkem připouštěn k volebním urnám. Ústupky byly vedeny
představou, že účast na volbách by mohla uspokojit požadavky „lidu" a fakticky jej
získat pro udržení existujícího systému.
V průběhu následujících 150 let tyto ústupky (spolu s dalšími) do značné míry
dosahovaly zamýšlený účinek. Po roce 1945 bylo přijato do kánonu i samo slovo
demokracie. Každý začal tvrdit, že je pro demokracii, na čemž zůstáváme dodnes.
Problém je ovšem v tom, že ne každý je přesvědčen, že všichni žijeme ve skutečně
demokratických zemích, kde lid - všichni lidé - doopravdy vládnou, tj. rozhodují.
Jakmile jsou představitelé zvoleni, velmi často neplní požadavky většiny nebo
utlačují významné menšiny. „Lid" často reaguje - protesty, stávkami, násilnými
povstáními. Je „demokratické", když se takové demonstrace ignorují? Nebo je
„demokratické" , když vláda ustoupí a podrobí se vůli „lidu"?
A kdo je onen lid? Je to prostá početní většina? Nebo mají významné skupiny
obyvatel skutečně určitá práva, která by měla být zaručena? Měly by mít
významné skupiny nějakou autonomii? A jaké druhy kompromisů mezi „většinou" a
významnými „menšinami" by se měly považovat za „demokratická" řešení?
Nesmíme opomenout ani to, jakými způsoby se využívá demokratická rétorika ke
geopolitickým účelům. Obviňování jiných zemí z nedemokratičnosti se pravidelně
používá ke zdůvodnění zásahů v politicky slabších státech. Výsledkem takových
zásahů není nutně nástup demokratičtější vlády, ale jen odlišné vlády, třebas
s jinou zahraniční politikou.
Možná bychom měli chápat demokracii jako nárok a tužbu, která dosud nebyla
nikde uskutečněna. Některé země se mohou zdát nedemokratičtější než jiné. Ale
existují vůbec země, jež jsou prokazatelně demokratičtější než jiné?
© Immanuel Wallerstein, komentář č. 289, 15. 9.2010 . Z angličtiny přeložil Rudolf
Převrátil.

40 příznaků porážky US ekonomiky ekonomikou čínskou.
Je čas vyrovnat se s pravdou. Čínská ekonomika jednoduše zjevně poráží US ekonomiku. Jestli to chcete
nazývat porážkou, masakrem nebo deklasováním, je to realita a Čína Ameriku absolutně na jevišti
globální ekonomiky ztrapňuje. V tomto okamžiku Číňané hrají ekonomické šachy, zatímco Američané
ekonomickou dámu. Čína se rozjela, aby nechala Spojené státy za sebou a stala se největší ekonomikou
světa. Nejen to, někteří ekonomové předkládají projekce, že by čínská ekonomika mohla být do
poloviny století trojnásobně větší než US ekonomika. Věk US ekonomické dominance končí a většina
Američanů zatím ani nechápe, co se děje.
Před několika desítkami let, začaly velké korporace počítat, že by mohly vydělat spoustu peněz, kdyby
prodávaly zboží vyrobené za mořem. V té době byly Spojené státy ekonomicky tak dominantní, že už
ani nezáleželo na tom, kdo byl za nimi na druhém místě. Začali jsme dovážet spoustu zboží, které
vyrobil někdo jiný a lidé v Americe to milovali, protože ceny byly nižší a oni si toho mohli nakoupit více.
US korporace to také milovaly, protože obchodní marže byly vyšší. Cizí země to také milovaly, protože
jsme jim pomáhali rozvinout jejich ekonomiky a oni bohatli. Všichni zjevně získávali a dokud to trvalo,
byla s tím spousta legrace.
Ale ten potůček pracovních míst a továren, které zemi opouštěly se začal přetvářet v záplavu. Pak se
z toho stal ničivý příval. Množství „pracovních míst pro střední třídu“ se neustále začalo scvrkávat.
Najednou to vypadalo, že většina dostupných jobů byly mizerně placené „práce ve službách“. Ceny
zboží v obchodech byla pořád nízké, ale průměrné americké rodiny se cítily být pod sílícím tlakem, a tak
si začaly půjčovat masivní množství peněz, aby si udržely stejnou životní úroveň.
Většina Američanů byla ochotná k neustále rostoucímu zadlužení, aby si koupila levné výrobky
vyrobené v zámoří. Vypadalo to, že to pro všechny zúčastněné dobře funguje, a tak bublina spotřebních
úvěrů dále rostla a rostla a rostla.
Jak podniky a pracovní místa opouštěly zemi, nebyla US daňová základna už tak robustní, jako bývala.
Federální vláda, vlády států a místní vlády, ti všichni si začali půjčovat obrovské částky peněz ze zemí,
kam jsme všechny své peníze posílali.
Čína se začala vynořovat jako motor ekonomiky zvláště během posledních dvou desetiletí. Jakmile Čína
vstoupila do WTO, začali agresivně zaplavovat naše obchody skutečně levnými výrobky. Když máte
stovky milionů dělníků ochotných pracovat za asi dolar za hodinu, tak toho není těžké dosáhnout.
Většina Američanů se nestarala, odkud všechny ty levné výrobky pochází. Jen dále útočili na
maloobchodní giganty a nadále si plnili nákupní vozíky. Samozřejmě, že to bylo z velké části za
vypůjčené peníze, ale v té době to zřejmě nikoho nezajímalo.
Je to velká legrace, když si pořizujete velké dluhy, ale účty se nakonec musí splatit. Všechny ty půjčky
umožnily, aby si US užily nejvyšší životní úrovně v historii světa, ale byla to falešná prosperita. Americký
sen koupený za vypůjčené peníze.
Teď se Spojené státy topí v oceánech spotřebního dluhu a vládního dluhu. Poslali jsme do Číny a
k dalším cizím národům obrovské bohatství a oni nám poslali gigantické množství levně vyrobených
produktů.
Předpokládalo se, že to pro obě strany bude dobrý kšeft.
Nakonec se ukázalo, že to byl obrovský kšeft pro ně a ztrátový pro nás.
Následuje 40 bodů, v nichž čínská ekonomika v každodenním životě poráží US.
1. Čínská ekonomika rostla během uplynulého desetiletí 7- krát rychleji než US ekonomika.
2. Podle Mezinárodního měnového fondu MMF Čína předhoní Spojené státy a stane se největší
ekonomikou světa v roce 2016 .
3. Podle jednoho prominentního ekonoma čínská ekonomika už má zhruba stejnou kupní sílu jako US
ekonomika.
4. Na přelomu tohoto století na Spojené státy připadalo dost přes 20 procent globálního HDP a na
Čínu připadalo významně méně než 10 procent globálního HDP. Ale od té doby podíl Ameriky na
globálním HDP neustále klesal a čínský podíl neustále rostl.
5. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert W. Fogel z University of Chicago provedl projekci, že
čínská ekonomika, budou- li současné trendy pokračovat, bude do roku 2040 třikrát větší než US
ekonomika.
6. Podle profesora ekonomie ze Stanfordovy University Ed Lazara, pokud budou US ekonomika a čínská
ekonomika pokračovat v růstu současným tempem, pak za pouhých 30 let bude průměrný čínský
občan bohatší než průměrný americký občan.
7. Během roku 2010 jsme utratili $365 miliard za zboží a služby z Číny , zatímco oni utratili pouze $92
miliard za zboží a služby od nás.
8. Od roku 2005 Američané spotřebovali čínské výrobky a služby úhrnně za $ 1.1 bilionu , zatímco
Číňané za americké zboží a služby utratili pouze $272 miliard.
9. Spojené státy ztrácely měsíčně 50 000 pracovních míst v průmyslu , a to od té doby, kdy Čína
v roce 2001 vstoupila do Světové obchodní organizace WTO, přičemž US obchodní deficit s Čínou je
nyní 27 krát vyšší než býval v roce 1990.
10. V roce 1985 byl US obchodní deficit s Čínou za celý rok 6 milionů dolarů. Za pouhý samotný měsíc
duben 2011 byl US obchodní deficit s Čínou 18,8 miliardy dolarů .
11. Od vstupu Číny do WTO v roce 2001 rostl US obchodní deficit s Čínou v průměru o 18% ročně.
12. Podle nedávné zprávy od Institutu ekonomické politiky mezi lety 2001 a 2008 US ztratily přibližně
2, 4 milionu pracovních míst v důsledku rostoucího obchodního deficitu s Čínou. Během této doby
každý jednotlivý stát v Americe zažil čistou ztrátu pracovních míst v důsledku obchodního deficitu
s Čínou.
13. Spojené státy byly po asi 100 let vedoucím spotřebitelem energie na planetě, ale loni v létě to první
místo převzala Čína.
14. Čína vyprodukovala 19,8 procenta veškerého loni spotřebovaného zboží na světě. Spojené státy
pouze 19,4 procenta.
15. Čína nyní spotřebovává 53 procent veškerého cementu světa.
16. Loni Čína vyprodukovala 11 krát tolik oceli co Spojené státy.
17. Od té doby, co Čína vstoupila do WTO, bylo ze Spojených států do Asie odstěhováno přibližně
46 000 továren.
18. Čína má v současnosti nejrychlejší vlak na světě a největší síť rychlostních železnic na světě.
19. Pokud má snad alternativní energie budoucnost? Jestli ano, pak si čínská ekonomika vede dobře. Čína
je teď číslem jedna ve výrobě větrné a solární energie.
20. Čínská výroba solárních panelů byla v roce 2010 asi 50 krát větší než v roce 2005.
21. Čína dnes kontroluje více ne 90 procent celkové globální produkce prvků vzácných zemin.
22. 85 procent veškerých umělých vánočních stromečků je vyrobeno v Číně.
23. V roce 1970 bylo 25 procent všech pracovních míst ve Spojených státech v průmyslu. Dnes je pouze
9 procent všech míst ve Spojených státech v průmyslu.
24. Spojené sáty ztratily od roku 2000 ohromujících 32 procent svých průmyslových pracovních míst.
25. Mezi prosincem 2000 a prosincem 2010 bylo ztraceno 38 procent pracovních míst v průmyslu
v Ohiu, 42 procent průmyslových míst v Severní Karolíně a 48 procent průmyslových míst
v Michiganu.
26. V Číně je více prasat než v dalších 43 vepřové vyrábějících zemích dohromady.
27. Čína nyní vlastní nejrychlejší supercomputer na celém světě.
28. V roce 1998 měly Spojené sáty 25 procent světového exportního trhu s high- tech produkty a Čína
jen 10 procent. O deset let později měly Spojené státy méně než 15 procent a Čínský podíl vyšplhal
na 20 procent.
29. Zaměstnanost ve výrobě US computerů byla v roce 2010 ve skutečnosti nižší než v roce 1975.
30. V roce 2002 měly Spojené státy obchodní deficit „ve výrobcích pokročilých technologií“ $16 miliard
s celým zbytkem světa. V roce 2010 tohle číslo raketově vyletělo na $ 82 miliard .
31. Během uplynulých 15 let se Čína posunula ze 14. místa na světě v publikování vědeckých
výzkumných článků na 2. místo.
32. Podle nedávné studie by se Čína mohla stát globálním vůdcem ve vyplňování patentů do příštího
roku.
33. Pamatujete na časy, kdy byly Spojené státy dominantním výrobcem automobilů a náklaďáků na
světě? No v roce 2010 měly US v automobilech , náklaďácích a jejich součástech obchodní deficit
$ 110 miliard .
34. Podle publicisty Clyda Prestowitze je číslem jedna v čínském exportu do US počítačová technika.
35. V roce 2010 byl číslem jedna v US exportu do Číny „šrot a odpad“ .
36. V roce 2009 Spojené státy zůstaly poslední ze 40 národů přezkoušených Information Technology &
Innovation Foundation, jak došlo ke „změně“ v „základně globální inovační konkurenceschopnosti“
během předchozích deseti let.
37. Rusko a Čína oznámily, že se rozhodly opustit používání US dolaru a místo toho začít při
vzájemném obchodu používat svých národních měn.
38. Průzkum veřejného mínění provedený Washington Post a ABC News zjistil, že 61 procent Američanů
považuje Čínu za hrozbu našich pracovních míst a ekonomické bezpečnosti.
39. Průměrné dluhové zatížení domácnosti ve Spojených státech je 136% průměrného příjmu
domácnosti. V Číně je průměrný dluh domácnosti 17% průměrného příjmu domácnosti.
40. Čína nashromáždila největší peněžní zásobu cizích měnových rezerv na celém světě – $ 3, 09 bilionů
na konci března. Toto číslo je o ohromujících 24,4 procenta vyšší než bylo přesně před rokem.
Tak odkud z tohoto světa všechny ty peníze Čína dostala?
Na to je snadná odpověď.
Dostali je od nás.
My jsme ten prachatej ňouma sedící na pokerovém stolku, ze kterého všichni ti žraloci cedí krev.
Dáváme Číně biliony, místo abychom to dávali US podnikům a US pracovníkům.
Naše ekonomická infrastruktura je teď v bordelu a desítky milionů Američanů nemohou najít pořádnou
práci.
Naši vládní činitelé se diví, kam zmizely všechny ty daňové výnosy, ale skutečnost je taková, že
nemůžete zdanit lidi, kteří nemají práci.
Obětovat pracovní místa a ekonomické infrastruktury kvůli „levným věcem“ je něco podobného jako
používání kousků svého domu, abyste udrželi hořet oheň. Nakonec vám nezbude vůbec žádný dům a i
oheň vám vyhasne.
Největší ekonomika světa je trhána na kousky přímo před našima očima a většinu našich politiků to
zjevně nezajímá.
Je to pomaličku postupující katastrofa, která se odehrává desítky let. Není to něco, k čemu dojde přes
noc.
Bohužel velká většina lidí v Americe tohle všechno dosud nevnímá. To je jedním z důvodů, proč o
ekonomických zprávách píši tak zaníceně. Doufám, že se lidé v Americe probudí, než bude příliš
pozdě.
Pokud nedojde k základním změnám, pak se současné trendy, které sledujeme, budou nadále
zrychlovat. Čínská ekonomika bude nadále každodenně porážet US ekonomiku.
Tak co si vy všichni myslíte o dominanci čínské ekonomiky? Neostýchejte se své názory níže
okomentovat…
Zdroj: http:// www.prisonplanet .com /40- signs- the-chinese -economy -is- beating-the -living- daylights-
out- of- the-u -s- economy.html

Upadek a pád Amerického impéria.
Vláda Spojených států její prodejná media (v originále “presstitude media” –
od “prostitute” a “press” – tisk) vyplývaly spoustu času a energie
vytvářením hysterie ohledně ne- existující “krize dluhového stropu”. Po
přečtení „zpráv“ z Ministerstva propagandy a poté, co spatřili blbost US
vlády, tak zbytek světa zůstal zkoprnělý úžasem na dětinstvím „jediné
světové supervelmoci“.
Co je to za supervelmoc, diví se svět, která si dá devatenáct hodin načas
s přesvědčováním světa, který drží její bankovní rezervy v podobě US
pokladničních dluhopisů, které US vláda nechá spadnout do bankrotu?
Teď si každá země světa dělá starosti se schopností úsudku a svéprávností země s největším nukleárním
arzenálem na světě.
Právě tohoto dosáhli Republikáni, kteří z obyčejného zvýšení limitu dluhového stropu, události, k níž
během mého života došlo mnohokrát, udělali krizi ohrožující světový finanční systém. (Překladatel:
Autor je přesvědčený republikán a bývalý hlavní tvůrce finanční politiky za presidenta Reagena. )
Aby bylo jasno, zatím tu vůbec nebylo žádné riziko US bankrotu, jelikož president Obama má
pravomoc, založenou na presidentské vyhlášce 51 vydané presidentem George W. Bushem, aby
bankrot vyhlásil za stav Národní nouze a obešel tak limit dluhového stropu a pravomoc Kongresu
vypisovat a nadále vydávat dluhopisy nezbytné k financování US vlády a jejích válek.
To, že americký tisk vzal tuto nafoukle předstíranou „krizi“ vážně, pouze předvádí, k jaké se propůjčili
mediální prostituci.
US veřejný dluh roste oproti US HDP příliš rychle, i když je pořád ještě pod procentním podílem z doby
během Druhé světové války. Problém, že to idioti z Washingtonu a presstitutky ignorují to, že nárůst
velikosti dluhu ve vztahu k ekonomice je tu, protože ekonomika neroste, zatímco válečné výdaje rostou.
Proč ta ekonomika neroste?
Neroste, protože byla vyvezena za hranice (offshored). To, co býval US HDP vyráběný v Gary, Indianě,
St. Luis, Detritu, Silicon Valley a na dalších místech v US je nyní HDP Číny, Indie, Indonésie a dalších
zemí, kde si lze najmout výrobní pracovní sílu a služby profesionálů pod cenou v US.
Co se děje s offshoringem (vývozem práce)? Odpověď je jasná. US HDP, příjem spotřebitelů, kariérní
příležitosti a daňová základna zemi opouští. Korporátní zisky a bonusy díky nižším nákladům na práci
však rostou.
Pro koho je to dobré?
Odpovědí je, že je to dobře jen pro Wall Street, akcionáře korporací a management korporací. Jejich
příjmy rostou a HDP klesá spolu s příležitostmi k zaměstnání pro Američany a daňovou základnou pro
vládu. (Překladatel: Autor býval předním ekonomických zpravodajem Wall Streetských periodik.)
Dalším ničitelem americké ekonomické perspektivy byla deregulace finančního sektoru. Ekonomové
teoretizovali, že trhy jsou samoregulující a vytvořili iluzi, že hrabivost nebyla nikdy problémem. To byla
voda a příliv dolarů na Wall Streetský mlýn. Předseda Federálních Rezerv Alan Greenspan a Wall
Streetem vlastněné US ministerstvo financí se k nim přidali. Ti, kdo podobně jako zrozenci z Brooksley
byli US zákonem zmocněni regulovat deriváty, ty předseda Federálních Rezerv, US ministr financí a
předseda Burzy vyhnali z kanceláře . (Překladatel: Autor řídil deregulace, návrat ke svobodnému trhu a
odklon od polosocialistického neo-Keynesiánství za presidenta Reagena.)
Finanční instituce osvobozené od Glass- Steagallova zákona, osvobozené od kapitálové přiměřenosti a
osvobozené od dohledu se okamžitě chytily dluhové páky s nerealistickými sázkami na závratné výšky.
Když tento koncept zkolaboval, tak Federální Rezervy půjčily US i zahraničním bankám 16,1 bilionu
dolarů, což je suma větší než US národní dluh a větší než US HDP.
Kde Federální Rezervy těch 16,1 bilionu dolarů na tu půjčku sebraly? Fed je vyčaroval z řídkého
vzduchu úderem do počítačové klávesy.
Zatímco Federální Rezervy vytvořily 16,1 bilionu dolarů v nových půjčkách soukromým bankám, takto
vykoupené banky rovnaly buldozery zabrané domovy vystěhovaných Američanů.
http:/ /news.yahoo .com/ bulldoze-way- foreclose-102000063. html
Takže jaké to vrhá na Ameriku světlo před světem, když jsou američtí občané vyhazováni z domovů, aby
mohly banky srovnat jejich domovy se zemí.
Jen v Americe to dává smysl.
A nejsou to jen Američané, z koho dělá US politika bezdomovce. Afghánci, Pákistánci, Iráčané, Jemenci,
Somálci, Libyjci, ti všichni jsou americkou politikou určeni k bezdomovství. K americké válkám proti
těmto lidem přistupuje ještě podpora účtu vojenských a bezpečnostních rozpočtů až na 75% US
rozpočtového deficitu. A opravdu náklady na tyto války překračují budoucí plánované úspory z dohody
o dluhovém limitu.
Jinými slovy náklady na tyto války, které dělají z milionů cizinců bezdomovce, spotřebovávají výnosy,
které by federální vláda mohla použít, aby Američany udržela v jejich domovech a učitele v jejich
školách. Stejně jako se mnoho Republikánů deklaruje jako znepokojených kvůli US veřejnému dluhu, tak
nejsou Republikáni dostatečně znepokojeni, aby přistoupili k řešení zkrácení 1, 2 bilionu vojenského a
bezpečnostního rozpočtu nebo k zvednutí nízkých daňových sazeb pro extra- bohaté.
Podívejte se na nadpisy z 30 . července – jen dva dny před uzávěrkou k vyhlášení neschopnosti splácet
dluhy od on- line skupiny, stop NATO:
US vojska budou umístěna v Austrálii , aby konfrontovala Čínu
Apel na rozšíření amerických protipovstaleckých operací na Filipínách
US by mohly modernizovat polské válečné lodě pro Baltické moře
Bulharsko: Pentagon nadále modernizuje vojenské základny
US využívají rumunská letiště pro zásobování afghánské války
Základna americko-afrického partnerství ve Východní Africe
Mongolsko: US vedené NATO a asijští spojenci NATO při vojenském cvičení
Libyjská válka: Více než 17 000 leteckých misí NATO, téměř 6 500 útočných úkolů
Velký obrázek: Válka v Libyi je Válkou v Africe
Co proboha země ohrožená bankrotem a neschopností splácet dluhy provádí vojenská cvičení
v Mongolsku a Střední Asii? Co dělá Severoatlantická obranná aliance určená ke vzdorování sovětskému
úderu na Západní Evropu v Mongolsku?
Proč jsou tyhle vojenské výdaje nezbytné, zatímco jimi nejsou výdaje na to, aby nerostla populace
amerických bezdomovců, přičemž jejich domovy jsou ničeny?
Proč Republikáni neposlouchají, kdy mega-miliardář Warren Buffet říká, že daňová sazba z jeho
masivního příjmu je nižší než daňová sazba z příjmu jeho sekretářky?
Odpovědí je, protože Republikáni mají agentu: Válku. Republikáni chtějí tuto válku financovat nikoliv
zdaněním vysokých příjmů, nýbrž ořezáním podpůrných programů pro ty, co jsou dole a mimo.
Honička za úsporami: I kdyby k těmto všem ořezáním výdajů došlo, tak slábnoucí ekonomika přinese
nové projekce deficitu, které vymažou očekávané úspory z dohody o limitu dluhů.
Co bude vláda dělat pak?
Dokud si tvůrci US politik neuvědomí, že ekonomika se odstěhovala za hranice a nepřijmou kroky, aby ji
přivedli domů, tak tu nebude řešení pro problém amerického dluhu nebo problém její nezaměstnanosti.
Dr. Paul Craig Roberts
Prisonplanet.com
Aug 3, 2011
Zdroj: http://www .prisonplanet. com/the- decline-and- fall-of -the- american- empire.html
Dr. Paul Craig Roberts je otcem Reaganomiky a bývalý šéf politiky ministerstva financí. Je esejistou a
býval před tím redaktorem Wall Street Journal. Jeho poslední kniha – Jak byla ztracena ekonomika: Válka
slov - “How the Economy Was Lost: The War of the Worlds, ” detailně rozvádí, jak se Amerika
rozpadá.