Letectvo USA poztrácelo ostatky padlých vojáků.
Tak takhle pecuje "vitezna"armada co siri demokracii po svete se svimi mrtvimi vojaky.Oni ji zapotrebi jen kdyz jsou zivi,a pak uz je to nezajima,ani jako invalidove veterani. http://aktualne.centrum.cz/zahranici/...anek.phtml?id=720884

Zpravy z front dzihadu.
Jak se informuje jeden z mluvcich Islamkiho Emiratu Afghanistan Qari Yousuf Ahmadi,9 listopada v provinci Uruzhan jeden z velitelu loutkove afghanske armady kteri byl ve spojeni z mudzahidami IEA zabil 10 avstralskich vojaku,a nekolik je zranil,a pak unesl 1 tank,ze kterim vratil se k mudzahidam.Cela sprava je tady. http://shahamat-english.com/index.php...=1:news&Itemid=2

8 listopada v provinci Herat bylo mudzahidami sestreleno 4 motorove vojenske letadlo,a vsechy okupanty byli zabiti. http://shahamat-english.com/index.php...=1:news&Itemid=2

Šéf Talibanu vyzval své bojovníky, aby nezabíjeli civilisty.
04. 11.2011 18: 29 | autor: ČTK
Dubaj - Šéf afghánského radikálního islámského hnutí Taliban mulla Muhammad Umar
dnes vyzval své bojovníky, aby se snažili nezabíjet civilisty v Afghánistánu. Podle
amerického střediska SITE, které monitoruje webové stránky islámských extremistů, to
Umar uvedl v prohlášení na těchto stránkách.( http://shahamat-english.com/index.php...tements&Itemid=4 ).
Bojovníci Talibanu musejí udržovat dobré vztahy s civilisty a vyhnout se všem akcím, které by
mohly civilisty zasáhnout, uvedl vůdce Talibanu. Současně vyzval afghánské obyvatele, aby
přijali opatření, která pomohou k jejich bezpečnosti, především se držet daleko od amerických
vojáků.
Umar, který stál v čele talibanského režimu v době jeho svržení americkými intervenčními silami
v roce 2001, patří k nejhledanějším lidem na světě. Washington nabízí 10 milionů dolarů (asi
182 milionů korun) za jeho dopadení.

Dzihad na Kavkazu.
Situace na Severnim Kavkazu z druhe strany barikady.
Zprava o vojenskich akcich mudžahidu v Imaratu Kavkaz za měsic rijen.
Vilajat Nochčijčo(Čečnja ): Provedeno 7 akci, zlikvidovano 3 murtadu,zraneno 4 murtadu,zlikvidovano kafiru 3.
Vilajat Galgajče(Ingušetia ):Provedeno 5 akci, zlikvidovano 1 kafir, zraneno 1 murtad.
Vilajat Dagestan:Provedeno 34 akci, zlikvidovano 13 murtadu ,zraneno 28,zlikvidovano 1 kafir.
Sjednoceny vilajat KBK(KabardinoBalkarija a Karačaj): Provedeno 4 akci,zraneno 2 murtadu,zlikvidovano 2 kafira. Šahidu 4.
Celkova statistika džihadu v Imaratu Kavkaz: celkove akci 50.
Celkove zlikvidovano nepřatel ALLAHA- 23.
Celkove zraneno nepřatel ALLAHA-35.
Šahidu 4 (InšaaLLAH ).
http://www.kavkazcenter.com/russ/cont...11/10/29/86198.shtml
Za mesic zul-kaada 1432 rok(29 zari-27 rijen 2011).

Re: urgentní
Odpověď na příspěvek od Norkey ( mailto:norkey@centrum.cz ) z 09.10.2011 19:49:11:
Mlčení okupantů
Americké ztráty v Iráku jsou mnohem vyšší, než se udává
Bývalý člen americké námořní pěchoty( více o autorovi > )
23.11.2005
Jistě si je každý vědom faktu, že okupační vojska v Iráku nezveřejňují skutečné ztráty, které tam utrpí. Znají je však Iráčané, protože okupanti denně umírají na ulicích Bagdádu a dalších měst. Lidé vidí povstalecké bojovníky a výsledky jejich akcí. Blízcí obětí, zabitých a raněných, o tom také vědí. Pravdu o ztrátách zná americké vedení a lékařský personál, ale ani novináři zpravodajských agentur nejsou špatně informovaní.
Přes to všechno se pravda o ztrátách nedostane k široké veřejnosti. Proč? Tato otázka mne vlastně v době pobytu v Iráku soužila. Jakým způsobem se americkému vedení daří tajit fakt smrti vojáka před jeho příbuznými. Jak se americkému vedení daří nutit kolegy padlých k mlčení? Kam jsou ukryty mrtvoly? Do Německa? Do Kuvajtu? Kam jinam?
Pro Spojené státy je téma lidských ztrát, utrpěných v bojových akcích, staré jako korejská válka. Tehdy totiž Američané utrpěli větší ztráty než v obou světových válkách dohromady, bez ohledu na porovnání zisku vojenského nebo politického. Vážení čtenáři se jistě podiví, když se dozvědí, že umění zatajování pravdy před vlastní americkou společností se praktikuje už po desítky let.
Kolik času uplynulo od vietnamské války? Čtyřicet let, o něco víc … Nicméně tisíce Američanů dosud neznají pravdu o osudu svých příbuzných, blízkých, kolegů. Tisíce rodin stále věří, že jejich manželé, synové a bratři zmizeli nebo stále plní jakési tajné poslání ve Vietnamu. Další tisíce rodin věří, že jejich příbuzní zemřeli až po skončení války. Někteří si namlouvají, že jejich synové prožili psychologický stres, po němž se uzavřeli do kláštera nebo emigrovali. Současně oficiální Washington rozpaluje emoce, když obviňuje Vietnam z údajného zadržování amerických vojenských zajatců nebo zatajování údajů o místech jejich pohřbu.
V Iráku může americké vedení klamat podle libosti. I v případě, že pravda jednou vyjde najevo, příbuzní mrtvých mezitím už tento dočasný svět opustí, nebo politikové, kteří tuhle válku rozpoutali, odejdou z politiky anebo z jiných důvodů, např. zdravotních, se nebudou moci ze svých zločinů zodpovídat. Ostatně problém sám už tehdy ztratí svou aktuálnost a bude zajímat jen profesionální hledače pravdy typu Michaela Moorea.
Sama válka s Irákem bude pod tlakem politické konjunktury a historické paměti časem líčena jako „ušlechtilá záležitost“ a její veteráni budou na všechny strany poskytovat rozhovory a inkasovat honoráře. Nikdo si nevzpomene na válečné oběti, nebude žádat odškodnění nebo aspoň omluvu. Řekněte – je to nadsázka? Přece právě tak to je s veterány válek v Koreji, Vietnamu a kde všude ještě se američtí žoldáci rozhodli vnutit své ideály. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tak smutné.
George W. Bush pobírající plat prezidenta může pokojně spát, zatímco tisíce rodin budou oplakávat své blízké. On sám při vhodné příležitosti – v Den nezávislosti, Den veteránů nebo Den díkůvzdání – uroní vřelou slzičku a slíbí, že iráčtí „teroristé“ za všechno zaplatí. Přesně tak to bude, protože tak se to patří.
Čtenáři se mohou zeptat – a co na to vůdcové a kolegové padlých? Jak je možno přinutit je k mlčení a ztrátě loajality vůči druhům ve zbrani? Co svědkové? Co masové informační prostředky? Jak je možno zamlčet, snížit nebo zbagatelizovat údaje o ztrátách?
Informace o ztrátách se zásadně podávají ve třech případech:
1. když voják zemře před očima druhů,
2. když informaci o ztrátách stihnou podat nezávislé informační prostředky,
3. když se evakuace zabitých protahuje a není možno tuto skutečnost utajit před očitými svědky.
V jiných případech se nemluví o zabitých, ale pouze o zraněných, přičemž procedura probíhá přibližně takto:
1. Mrtvola zabitého se dopraví do polní nemocnice, jeho doklady a osobní věci dostane jednotka vojenské rozvědky. Kolegům padlého se řekne, že byl raněn a je ve stavu vážném nebo kritickém.
2. Pak je mrtvola dopravena do Německa, Kuvajtu nebo jiné země, kde mají Spojené státy své vojenské základny. Tam jsou mrtvoly zmraženy a mohou zůstat uchovány prakticky neomezeně dlouhou dobu.
3. Na základě konkrétních předpisů a instrukcí se velitelům a kolegům kategoricky zabrání v kontaktu s rodinami padlých. Pro nikoho není tajemstvím, že pošta okupačních vojsk v Iráku podléhá totální cenzuře, nezřídka používající metody kontroly korespondence a záznamy o každém připojení některého vojáka na internet nebo použití mobilního telefonu.
4. Pokud je transport mrtvoly do Kuvajtu či Německa z nějakého důvodu nemožný, použije se různých maskovacích prostředků. Tělo je např. možno hodit do řeky a pak je zase „úspěšně“ vytáhnout. Jsou i jiné způsoby. Pozorný čtenář denního tisku si snadno všimne, že v okupační armádě v Iráku dochází k poměrně mnoha nehodám, sebevraždám a případům tzv. friendly fire (přátelské střelby), tj. že vojáci téže armády kropí střelami navzájem sebe místo nepřítele. Pozornosti neujde ani vysoký počet úmrtí na následky nemocí či zranění – nejvyšší od doby 1. světové války, kdy byla lékařská věda na nízké úrovni. Tyto ztráty nejsou označovány za válečné.
5. Není-li padlý rasově bílým protestantským Anglosasem, ale pouze, dejme tomu, smradlavým černochem, tupým Afričanem, opilým Polákem či nějakým všivým Italem, hodí ho do společné jámy – vždycky na ploše vojenské základny nebo jiného pečlivě střeženého objektu.
Samozřejmě, žádný z těchto způsobů není stoprocentně bezpečný. Jeden z hromadných hrobů odhalili partyzáni poté, co vykouřili Anglány z jedné z jejich základen v okolí Basry. Britská vláda musela tehdy dlouho vysvětlovat, že „přehlédla“ několik set padlých „pochovaných v neoznačených hrobech“. Jiný společný hrob byl odhalen na ploše mezinárodního letiště u Bagdádu. Zprávy, a dokonce fotografie, o nalezení zmrazených mrtvol, tu na Kypru, tu v Kataru i jinde se čas od času objeví na internetu.
Jsou to první dokumentární svědectví tohoto typu. Poznáme někdy celou pravdu? Najdou se odvážlivci, připravení provést odborné a nestranné pátrání? Najdou se slušní lidé, připravení výsledky pátrání uveřejnit? Existují vůbec ještě takoví hlupáci, věřící směšným ideám humanismu a spravedlnosti, kteří by vydali svědectví o amerických zločinech v Iráku?
Bylo by dobře, kdyby to učinily evropské a americké televizní kanály, kterým údajně leží na srdci starost o svědomité a nestranné informace. Ale moje zkušenost s nimi mne v této otázce nenaplňuje optimismem. Jedině hlasy některých arabských televizních kanálů – jako al-Džazíra nebo al-Arabíja – se snaží přehlušit fanfáry chrabrého křižáka Bushe, přitakávání jeho Blaira a reklamu na vložky. Zbytek už na poli informační bitvy prohrál.

Je čas osvobodit Čečence.
Eric Margolis( více o autorovi > )
14.4.2010
Existuje staré rčení o nelítostnosti čečenských kmenů, které obývají jižní ruské hory na Kavkazu: „Čečenci nemohou být nikdy poraženi, mohou být pouze zabiti.“ Čečensko je Nemesis Ruska. Dokonce i notoricky známá ruská mafie se bojí zuřivých Čečenců, a z dobrého důvodu.
Vloni premiér Vladimir Putin hrdě prohlásil, že odboj vůči ruské vládě v severním Kavkazu byl eliminován. Oblast byla zpacifikována.
V rozporu s Putinovým tvrzením zasáhli minulý týden moskevské metro čečenští sebevražední atentátníci, zabili 39 lidí a zranili více než 70. Čečenští sebevražední atentátníci v Dagestánu zabili dvanáct lidí, většinou policistů. Došlo k dalším útokům v sousedním Dagestánu. Severní Kavkaz byl opět ve varu.
Tyto útoky vážně Rusy otřásly a Kreml byl hluboce vyveden z míry a rozzuřen.
Dvě „černé vdovy“ – ženy nebo dcery nezávislých čečenských bojovníků zabitých nebo unesených Rusy (Rusové je nazývají „islámští teroristé“ a „bandité“) – provedly minulý týden odplatu, ke které dochází v posledních letech tak často.
Poslední čečenský vůdce, Doku Umarov – všichni jeho předchůdci byli zlikvidováni Ruskem – ze svého úkrytu v kavkazských horách tvrdil, že útoky v metru byly odplatou za nedávné zabití čečenských civilistů ruskými bezpečnostními jednotkami.
Varoval Moskvu: „Budete cítit to, co cítíme my.“
V posledních letech čečenské „černé vdovy“ sundaly dvě civilní letadla. Další Čečenci unesli celé moskevské divadlo a vykolejili expres „Aleksander Něvsky“, který jezdí z Moskvy do Petrohradu.
Čečenci jsou malým, ale zuřivým národem ze severokavkazských hor indoevropského původu. Spolu s dalšími muslimskými kavkazskými kmeny, jako Dagestánci a Čerkesy, bojovali s imperiální ruskou mocí posledních 300 let.
V r. 1877 imperiální Rusko zabilo 40% čečenské populace o velikosti asi 220,000 lidí. Čtyři sta tisíc Čerkesů bylo vyhnáno.
Stalin, ze sousední Gruzie, Čečence nenáviděl. Čečensko rozdělil a vytvořil republiku Ingušetie. Pak, v červenci 1937, jeho tajná policie, NKVD, zastřelila 14,000 Čečenců.
V r. 1944 Stalin nařídil, aby všichni Čečenci byli shromážděni a odesláni v dobytčácích do jeho sibiřských koncentračních táborů, nebo byli vyhozeni na mrazivých pláních, aby tam zahynuli. Další muslimové následovali: Ingušové, Tataři, Karačajové, Balkaři.
Ani kulky, ani plynové komory nebyly ve Stalinových táborech smrti potřeba. Třetina vězňů zemřela každoročně na podchlazení, vyhladovění nebo nemoci v koncentračních táborech. Celkem Stalin, „ničitel národů“, zavraždil 2,5 milionu sovětských muslimů, mezi nimi polovinu Čečenců.
V mé nové knize „Americký Raj“ jsem část o Čečencích nazval „Genocida na Kavkaze“.
Ti, co přežili Gulag, se vrátili zpět do Čečenska. Když Sovětský svaz v r. 1991 zkolaboval, Čečenci požadovali nezávislost, jako sovětské republiky.
Skutečně, vláda Borise Jelcina vtrhla do Čečenska, zabila asi 100,000 čečenských civilistů pomocí masivního kobercového bombardování a odstřelování. Čečenský vůdce Džokar Dudajev byl zavražděn, údajně díky telefonickému sledovacímu zařízení, které Moskvě dodala americká Národní bezpečnostní agentura. Prezident Bill Clinton vlastně velebil Borise Jelcina jako „ruského Abrahama Lincolna“.
Je neuvěřitelné, že čečenští bojovníci dokázali porazit ruskou armádu a vybojovat si de facto nezávislost.
Ale v r. 1999 byly bombami napadeny obytné budovy v Rusku, bylo zabito asi 200 lidí a vznikla národní panika. Obviněni byli okamžitě čečenští „teroristé“. Ale existovaly znepokojivé důkazy, že tyto bombové atentáty zorganizovali vládní agenti, aby ospravedlnili invazi do Čečenska.
Moskevská média oznámila, že skupina agentů Federální bezpečnostní služby (FSB – nástupkyně služeb pro vnitřní bezpečnost KGB) byla nachytána v nedbalkách, když dávala do obytné budovy výbušniny. Tvrdili, že tyto výbušniny jsou pouze pytle s „cukrem“, součást „testu“.
Bývalý agent FSB, Aleksander Litviněnko, se přidal k dalším kritikům obviňujícím vládu z operace pod falešnou vlajkou, kdy organizovala útoky, aby ospravedlnila novou válku proti Čečensku. V r. 2006 byl Litviněnko otráven radioaktivním poloniem 210 v Londýně.
Litviněnko také obvinil Kreml z toho, že stojí za vraždou ruské novinářky Anny Politkovské. Před svou smrtí mi řekla, že byla určena vládou k zavraždění, kvůli svým ostrým odhalením porušování lidských práv v Čečensku Ruskem.
Šéf FSB Vladimir Putin byl vystřelen k moci anti-čečenskou hysterií, způsobenou záhadnými bombovými útoky. O dva roky později děsivě podobné útoky 9/11 podobným způsobem přeměnili George Bushe z neznámého člověka na hrdinu a poskytly záminku pro americkou invazi do Afghánistánu a Iráku.
Silné ruské jednotky provedly invazi a vyrazily z čečenského odboje duši. Všichni umírnění čečenští vůdci byli zavražděni, poslední v Kataru v r. 2004, kdy zbyli většinou jen militantní islamisté. Moskvou dosazený loutkový režim zavedl vládu teroru, používal mučení, vraždy, masové represálie, rukojmí a únosy.
Svět tyto násilnosti ignoroval, ale věnoval pečlivou pozornost dalšímu zločinu, smrti více než 300 ruských dětských rukojmí v masakru ve škole v Beslanu.
Vnější svět zcela ignoroval smrt dalších 100,000 Čečenců, poté, co je Moskva úspěšně označila za „islámské teroristy“. Od r. 1991 do r. 2010 zemřela čtvrtina Čečenců, muslimů a Rusů, kteří nemohou být přisouzeni Stalinovým masovým vraždám. Ale Čečenci bojují dále.
Moskva se obává, že se vzpoura šíří v celém měkkém podbřišku Kavkazu. Prezident Dmitrij Medveděv chvalitebně usiloval o humanizaci tamní ruské vlády. Ale po útocích v metru Putin a Medveděv volají po „zničení“ zbývajícího odboje v Čečensku, Dagestánu a Ingušetii.
Moskva by mohla tuto historickou tragédii ukončit tím, že by zaručila Čečensku nezávislost. To je samozřejmě riskantní: mohlo by to vyvolat požadavky dalších kavkazských muslimů na nezávislost, a rozzuřit 20 milionovou ruskou muslimskou menšinu – ačkoliv její většina je zdá se s životem v Ruské federaci spokojena.
Nezávislé Čečensko by také otevřelo další dveře pro rostoucí americké pronikání na Kavkaz a podpořilo kampaň obklíčení Ruska. USA a Rusko se děsivě přiblížily vzájemnému střetu kvůli Gruzii. Studená válka neskončila.
Nezávislé Čečensko by bylo nestabilní a zmítané násilím. Ale to je lepší, než divokost a zvěrstva, která tento strašlivý konflikt nadále vytváří.
Moderní Rusko potřebuje Čečence osvobodit.
Eric Margolis

Profesionální fejetonista píšící pro Toronto Sun.

Osud kazdyho okupanta.
Takhle skonci kazdy okupant ktery prijde do islamske zemi. http://radioalfurqaan.com/4006501058%...aawo%20Sawirada.html
Toto jsou zlikvidovani Burundijski kafiry v Somalsku mudzahidami As Sabab(zlikvidovano vic nez 70 okupantu).

Josef Vít: Oběti.
Zpráva z tisku : V Seattlu je souzeno 12 mužů z týmu zabijáků za vraždu tří civilistů. Jedná se o americké
vojáky sloužící v Afganistanu. Už z textu je zřejmé, že jde o širší problém. Pokud je souzeno „12 mužů
z týmu zabijáků" je jasné, že zabijáků bylo více. A určitě nezabili jen ty 3 chudáky, kteří byli na
objevených fotografiích. Tuto bohulibou činnost určitě provozovali dlouho a ve velkém. Zabíjeli tak čas
mezi boji, aby nevyšli ze cviku.
Pokusím se trochu zamyslet nad celým problémem. Kdo jsou ti muži, kteří si vyřezávali z mrtvol obětí
"trofeje" na památku? Kde se vzali tito sadističtí vrazi? Proč byli soustředěni v jediné jednotce? Nebo
jsou v každé jednotce? Jsou to sadisté od narození, kteří už jako děti trhali mouchám křidýlka? Nebo je
to podmínkami, ve kterých museli žít?
Myslím, že je to až to poslední. Kdo to jsou američtí vojáci, bojující nejen v Afganistanu, ale i v Iráku a
na mnoha dalších místech zeměkoule?
Jak je v poslední době v módě, jsou to profesionálové. Přesnější termín je nájemní vrazi. Tito muži bojují
za peníze. Zabíjejí tam, kam je vláda pošle. Nezajímají se o to, proč tam jsou a zda je ta válka
spravedlivá. Nájemný vrah se také neptá, zda jeho oběť nemá doma děti. Profesionalizace armády musí
zákonitě přinášet takové problémy. Dvacetiletý branec, povolaný do armády, by nikdy neklesl na takou
úroveň jako profesionál. Branec je idealista a má svoje zábrany. Za druhé světové války se takové činy
nikdy stát nemohly. Tam bojovali otcové od rodin se svými syny.
Zato dnes je to nejen možné, ale možno říci zákonité. Prostě to muselo přijít.
Kdo jsou tito američtí vojáci? Jsou to mladí chlapci, kteří nenašli uplatnění v civilním životě. Naprostá
většina jsou černoši a Hispánci, neboť ti mají nejhorší podmínky na trhu práce. Někteří se nechali
nalákat na slib, že jim armáda po skončení služby zajistí vzdělání - zaplatí za ně školné.
Ve výcvikových střediscích z nich tvrdým tréninkem udělají nemyslící zabíjecí stroje. Viděl jsem
dokumentární film o takovém výcviku. Otřesné. Těžký výcvik až do úplného vyčerpání a výchova
k nenávisti proti nepříteli.
Když takový člověk přijde do Afganistanu nebo do Iráku, kde ho každý nenávidí a každý by ho chtěl
zabít, ještě přitvrdí. Přestane rozlišovat mezi ozbrojenci a civilisty. Nakonec to není poznat, nepřítel
nenosí uniformu a pod svým dlouhým hábitem může mít každý ukrytý kalašnikov. Jiný dokumentární
film ukazoval, jak silniční hlídka rozstřílí každý automobil, který se jim jen zdá podezřelý. Když se později
většinou ukáže, že byl plný jen žen a dětí - nevadí. Jsou to jen kolaterální ztráty, jak se hezky říká. To je
válka. Pro takového vojáka je důležité vystřelit první. Dennodenně je vystaven nebezpečí, že ten den je
jeho poslední.
A tito vojáci nemají ani vyhlídku na slušný život po ukončení služby. Nikdo se o ně nepostará. Proto
mnoho z nich páchá sebevraždy. Další se dají na drogy nebo na dráhu zločinu. I tam jim přijde k dobru
vojenský výcvik.
To všechno vytváří stres, který si někteří vybíjejí na civilistech. Takový každodenní strach vytváří stres a
ve stresu lidé dělají věci, které by jinak neudělali. Nevěřím, že ti vojáci, kterým hrozí trest smrti nebo
doživotní vězení, by doma v Americe páchali takové činy. Kdyby měli práci, nebo mohli chodit do školy,
byli by z nich normální, slušní lidé jako každý z nás.
A proto se musíme ptát, kdo a proč udělal z těchto chlapců vraždící nestvůry. Kdo je tím vinen? Neměl
by sedět na trestné lavici s nimi ? Domnívám se, že ano. Americká vláda dělá z lidí nestvůrné vrahy a
posílá je vraždit po celém světě. Všechno pro zisky nadnárodních společností. I ty mají svůj podíl na
těch vraždách v Afganistanu.
Dnešní společnost se čím dál víc odlidšťuje. Člověk není nic. Jen položka v účetnictví má dáti - dal.
Honba za penězi se stala jediným cílem. A tomu se podřizuje všechno. I profesionální armáda. Zabíjení
je práce jako každá jiná. Tak co se starat. Soud nad vrahy v Seattlu je jen zástěrka aby se neřeklo. Pár
mrtvých civilistů v Afghánistánu nikoho nezajímá. Jen pár obětí ze stovek tisíc jiných obětí ve válce o
ropu. Teď ještě přibudou další v Libyi . Tam se něco takového stát nemůže. Tam se zabíjí čistě,
hygienicky, z výšky.

Operace Trvalý průšvih pokračuje.
Okupace Afghánistánu, kterou někteří dál zatvrzele
nazývají Operace Trvalá svoboda, završila deset let
svých úspěchů, které jsou natolik obří, že Baracku
Obamovi nestály za projev – vystačil si s písemným
prohlášením , že prý už o tom beztak mluvil minulý
měsíc při výročí 11. září a už tehdy přece řekl, že
občané USA jsou po deseti letech zabíjení Afghánců
bezpečnější.
V záplavě patriotických frází Obama své spoluobčany (a svět, který to ještě zajímá)
„uvedl v omyl“, když tvrdil, že se americké jednotky stahují z Iráku a snižuje se
počet vojáků v Afghánistánu, i když realitou je, že v Iráku se i po oficiálním stažení
letos v prosinci budou posilovat počty diplomatů a vojáků, a v případě Afghánistánu
už se mluví o tom, že se okupace protáhne až do roku 2024 .
To ještě donedávna vrchní velitel okupačních vojsk generál Stanley McChrystal je
nyní moudrý a přiznává, že USA mají k dosažení svých vojenských cílů
v Afghánistánu i po deseti letech „daleko“. Podle jeho názoru je teď válka „asi tak
v půlce“ a snahy vytvořit v Afghánistánu důvěryhodnou a funkční vládu prý
zaberou ještě mnohem více let. „Nevěděli jsme toho dost a stále toho dost
nevíme,“ přiznává generál a varuje, že NATO situaci v Afghánistánu „chápe jen
velmi povrchně“ a jeho pohled na „nedávné dějiny je hrozivě zjednodušující“ .
McChrystal velel v Afghánistánu zhruba rok a proslul snahou omezit počty
leteckých útoků a nočních výpadů, načež válku koncem roku 2009 dramaticky
eskaloval. Jeho nástupce generál Petraeus pak přišel s vlastní strategií, která byla
také k ničemu, a aktuální velitel generál Allen už žádnou strategii ani nemá , protože
je to beztak asi jedno.
Třeba německý generál Harald Kujat ale v rozhovoru pro Der Spiegel rovnou
přiznal, že při pohledu na deset let okupace tahle mise „zřetelně selhala“, přičemž
dodal, že i když se bude protahovat do roku 2014, Taliban ovládne zemi „do pár
měsíců“ po odsunu západních jednotek. Zvláštní je, že k odsunu nenabídl žádnou
alternativu.
Podle očekávání, podobně situaci vidí i Taliban, který v prohlášení k 10. výročí
americké invaze vychválil pokračující odboj navzdory „malému počtu zbraní a
vybavení“ a slíbil bojovat až do odchodu posledního západního vojáka. Prohlášení
sice nemluví o tom, že by vítězství talibů bylo na spadnutí, ale konstatuje, že bude
„naše“, tedy Talibanu. Přesně s takovým vývojem už ostatně počítají i prostí
Afghánci, kteří návrat Talibanu k moci vidí jako nevyhnutelný a už ho ve srovnání
s hrůzami deset let trvající války nevnímají jako cosi strašného.
Mimochodem, nový průzkum veřejného mínění v Británii ukazuje, že 57 Britů
požaduje okamžitý odsun svých vojáků z Afghánistánu, 71 procent považuje tuhle
válku za nevyhratelnou a 58 procent dotázaných je přesvědčeno, že účast britských
vojáků na okupaci Afghánistánu zvyšuje riziko teroristických útoků v Británii. Vláda
premiéra Camerona sice za datum odsunu stále uvádí rok 2014, britský velvyslanec
v Kábulu ale oznámil, že „dodatečná pomoc“ včetně vojenského výcviku a dodávek
zbraní bude do Afghánistánu proudit až do roku 2025 .

Vztek v Afghánistánu.
Obamova administrativa oznámila, že v nejbližší době
zveřejní svou prosincovou zprávu hodnotící vojenskou
přítomnost v Afghánistánu.
(Mluvčí Bílého domu už dopředu oznámil, že
k žádným změnám politiky nedojde, protože prezident
Obama je se stavem války „potěšen" , pozn. překl.)
Zatím není jasné, jaké kategorie hodlá hodnotit,
nicméně mnozí lidé v Afghánistánu si myslí, že na
vrcholu seznamu by měl být jejich hlad a vztek
z pokračujících útoků na civilisty.
V Afghánistánu, v zemi, kde každý den umírá 850 dětí, hladoví asi čtvrtina
populace. OSN uvádí, že 7, 4 milionu Afghánců žije o hladu nebo se strachem z
hladovění, zatímco miliony dalších musejí spoléhat na potravinovou pomoc,
přičemž jedno z pěti dětí umírá dřív, než se dožije pěti let.
"Myslíte, že se nám takový život líbí?" zeptal se mě jeden Afghánec, když nás v říjnu
vedl k primitivnímu stanovému táboru na okraji Kábulu. „Vidíte, jak žijeme? Blíží se
zima a deště. Jak ochráníme své děti?" Zaťukal prstem na ošlehanou celtu stanu.
Okamžitě se protrhla.
Muž, který stál vedle něho, mi tiše podal mi tři zmačkané fotky, aniž by přitom
zvedl oči od země. Náš průvodce ho představil jako svého bratrance. Na prvním
obrázku byl jeho dům v troskách. Zničilo ho americké bombardování. Na dalších
snímcích byly dvě zkrvavené děti. „Všechny jeho děti byly zabity," vysvětlil
průvodce. „Celá jeho rodina, žena a pět dětí, zahynula při náletu." Oba kdysi byli
pastevci koz v provincii Sandžin. Vedli spokojený život, prodávali jogurt a
vykrmovali svá zvířata. Jednou v noci do jejich vesnice přišel bojovník Talibanu.
USA prý chtěli zabít jeho, ale místo toho zničili bratrancovu rodinu.
„Nemohli jsme tam zůstat," dodal průvodce a ukázal na fotku trosek, která zbyla
z bratrancova domu. „Báli jsme se, že by mohli zaútočit zase, a tak jsme odešli.
Jsme tu čtyři rodiny."
Uvnitř jednoho stanu mě mladá maminka vyzývá, abych si sedla na jediný polštář,
který tam byl. Podle všeho celá rodina spí na zemi. Všechny rodiny se dělí o jeden
hrnec nad ohništěm a pár kusů nádobí. Mají možnost čerpat vodu z pumpy. Kousek
dál je stan, v němž se scházejí k modlitbám, a v dalším učí své děti. Jeden muž nás
prosil, abychom vzkázali úřadům, že v táboře nemají žádné léky a že mnoho dětí
jsou nemocných.
Pár dní předtím, v mnohem pohodlnějším prostředí Bamjánské univerzity nás
studenti vybízeli, abychom se pokusili pochopit jejich hněv. V improvizované
anketě jich několik desítek jednomyslně trvalo na tom, aby USA opustily jejich zemi.
Několik z nich nám vysvětlovalo, že většina Američanů nechápe dopad války
v Afghánistánu, nebo je jim to jedno. Budoucí inženýr nám ukázal výtisk týdeníku
Time, který měl na obálce mladou Afghánku se znetvořeným nosem, což měl být
údajně trest za to, že neuposlechla muže ve své rodině. Doprovodný text říkal, že
její příběh vysvětluje, proč američtí vojáci musejí v Afghánistánu zůstat. „Copak se
Američané víc starají o nosy než o prsty?" zeptal se student. „Kdo bude psát o
odřezávaných prstech?!" Cítila jsem se trapně, protože jsem nevěděla, o čem mluví.
O několik týdnů později jsem ale v New York Times četla o soudu, který probíhal na
vojenské základně ve státě Washington. Ten článek mi studentovu otázku osvětlil.
Americký seržant byl obviněn z vedení spiknutí s cílem zabíjet náhodně vybrané a
neozbrojené afghánské civilisty. On a čtyři další vojáci čelili obvinění z vraždy - po
vraždách pak odřezávali svým obětem prsty jako válečné suvenýry.
I když americká armáda svým vojákům zakazuje mrzačit mrtvoly a podnikat
vražedné výpravy proti civilistům, pochlubila se v posledních týdnech zvýšením
kapacity zabíjet i těmi nejmocnějšími zbraněmi. Armáda v Afghánistánu byla totiž
poprvé posílena o 16 tanků Abrams. „Sundali jsme rukavice," prohlásil
nejmenovaný americký vojenský činitel, „a má to obrovský dopad." (Washington
Post 19. listopadu 2010) Tank o hmotnosti 68 tun střílí vysoce výbušné střely, střely
s bílým fosforem i protipěchotní střely, které mohou zničit dům na míle daleko.
Každý tank stojí 4,3 milionu dolarů a spotřebuje tři galony leteckého paliva na
jednu míli.
Pentagon navíc posílá také 12 500 kusů granátometů XM25 , jehož náboj může letět
na vzdálenost osmi fotbalových hřišť. „Projektil je navržen tak, aby po vystřelení
explodoval terči přímo nad hlavou," píší v Army Times, „ a šrapnely pak prší na
nepřítele v úkrytu."
Ve zprávě adresované nedávné konferenci NATO v Lisabonu 29 humanitárních a
pomocných organizací v Afghánistánu varovalo, že zesílení náletů, noční útoky a
razie a ničení civilního majetku „rychle zhoršuje" bezpečnost většiny Afghánců a má
podíl na růstu počtu civilních obětí. A lidi, kteří prchají před americkými útoky,
čeká nedostatek potravin, ztráta příjmu, nedostatek zdravotní péče a
bezdomovectví. Zpráva humanitárních skupin se jmenuje „Není kam utéct".
Opravdu, Afghánci žijící ve válečných zónách se nemají kam schovat.
V komentáři o zbídačování a vysídlování, které byly způsobeny vojenskými útoky,
jedny pákistánské noviny nedávno přirovnaly hlad a hněv ke dvěma živým
vodičům. Jakmile se oba dráty dotknou, vyletí žhavý a nekontrolovatelný záblesk.
Je těžké si představit rozsah výbušného lidového vzteku, kdyby terčem leteckého
bombardování, nočních náletů, ničení civilních domů, vysídlení a hladovění byli
sami Američané. Ve skutečnosti oba živé dráty hladu a vzteku existují i v našich
životech: mohli bychom být naštvaní, velmi naštvaní z té války, naštvaní natolik, až
by se z ní stalo politikum. A pokud bychom pocítili hlad po ukončení války,
kdybychom dokonce naznačili přání, aby vláda přehodnotila svou vražednou
politiku a dala se na pokání, pokud budeme afghánské civilisty, kteří nesou hlavní
nápor naší válečné volby, upřímně žádat o odpuštění, teprve pak by nám
nekontrolovatelné a žhavé blesky spravedlnosti a míru mohly začít ukazovat cestu
do budoucnosti.
KATHY KELLYPVÁ.
Autorka je americká mírová aktivistka.