Vztek v Afghánistánu.
Obamova administrativa oznámila, že v nejbližší době
zveřejní svou prosincovou zprávu hodnotící vojenskou
přítomnost v Afghánistánu.
(Mluvčí Bílého domu už dopředu oznámil, že
k žádným změnám politiky nedojde, protože prezident
Obama je se stavem války „potěšen" , pozn. překl.)
Zatím není jasné, jaké kategorie hodlá hodnotit,
nicméně mnozí lidé v Afghánistánu si myslí, že na
vrcholu seznamu by měl být jejich hlad a vztek
z pokračujících útoků na civilisty.
V Afghánistánu, v zemi, kde každý den umírá 850 dětí, hladoví asi čtvrtina
populace. OSN uvádí, že 7, 4 milionu Afghánců žije o hladu nebo se strachem z
hladovění, zatímco miliony dalších musejí spoléhat na potravinovou pomoc,
přičemž jedno z pěti dětí umírá dřív, než se dožije pěti let.
"Myslíte, že se nám takový život líbí?" zeptal se mě jeden Afghánec, když nás v říjnu
vedl k primitivnímu stanovému táboru na okraji Kábulu. „Vidíte, jak žijeme? Blíží se
zima a deště. Jak ochráníme své děti?" Zaťukal prstem na ošlehanou celtu stanu.
Okamžitě se protrhla.
Muž, který stál vedle něho, mi tiše podal mi tři zmačkané fotky, aniž by přitom
zvedl oči od země. Náš průvodce ho představil jako svého bratrance. Na prvním
obrázku byl jeho dům v troskách. Zničilo ho americké bombardování. Na dalších
snímcích byly dvě zkrvavené děti. „Všechny jeho děti byly zabity," vysvětlil
průvodce. „Celá jeho rodina, žena a pět dětí, zahynula při náletu." Oba kdysi byli
pastevci koz v provincii Sandžin. Vedli spokojený život, prodávali jogurt a
vykrmovali svá zvířata. Jednou v noci do jejich vesnice přišel bojovník Talibanu.
USA prý chtěli zabít jeho, ale místo toho zničili bratrancovu rodinu.
„Nemohli jsme tam zůstat," dodal průvodce a ukázal na fotku trosek, která zbyla
z bratrancova domu. „Báli jsme se, že by mohli zaútočit zase, a tak jsme odešli.
Jsme tu čtyři rodiny."
Uvnitř jednoho stanu mě mladá maminka vyzývá, abych si sedla na jediný polštář,
který tam byl. Podle všeho celá rodina spí na zemi. Všechny rodiny se dělí o jeden
hrnec nad ohništěm a pár kusů nádobí. Mají možnost čerpat vodu z pumpy. Kousek
dál je stan, v němž se scházejí k modlitbám, a v dalším učí své děti. Jeden muž nás
prosil, abychom vzkázali úřadům, že v táboře nemají žádné léky a že mnoho dětí
jsou nemocných.
Pár dní předtím, v mnohem pohodlnějším prostředí Bamjánské univerzity nás
studenti vybízeli, abychom se pokusili pochopit jejich hněv. V improvizované
anketě jich několik desítek jednomyslně trvalo na tom, aby USA opustily jejich zemi.
Několik z nich nám vysvětlovalo, že většina Američanů nechápe dopad války
v Afghánistánu, nebo je jim to jedno. Budoucí inženýr nám ukázal výtisk týdeníku
Time, který měl na obálce mladou Afghánku se znetvořeným nosem, což měl být
údajně trest za to, že neuposlechla muže ve své rodině. Doprovodný text říkal, že
její příběh vysvětluje, proč američtí vojáci musejí v Afghánistánu zůstat. „Copak se
Američané víc starají o nosy než o prsty?" zeptal se student. „Kdo bude psát o
odřezávaných prstech?!" Cítila jsem se trapně, protože jsem nevěděla, o čem mluví.
O několik týdnů později jsem ale v New York Times četla o soudu, který probíhal na
vojenské základně ve státě Washington. Ten článek mi studentovu otázku osvětlil.
Americký seržant byl obviněn z vedení spiknutí s cílem zabíjet náhodně vybrané a
neozbrojené afghánské civilisty. On a čtyři další vojáci čelili obvinění z vraždy - po
vraždách pak odřezávali svým obětem prsty jako válečné suvenýry.
I když americká armáda svým vojákům zakazuje mrzačit mrtvoly a podnikat
vražedné výpravy proti civilistům, pochlubila se v posledních týdnech zvýšením
kapacity zabíjet i těmi nejmocnějšími zbraněmi. Armáda v Afghánistánu byla totiž
poprvé posílena o 16 tanků Abrams. „Sundali jsme rukavice," prohlásil
nejmenovaný americký vojenský činitel, „a má to obrovský dopad." (Washington
Post 19. listopadu 2010) Tank o hmotnosti 68 tun střílí vysoce výbušné střely, střely
s bílým fosforem i protipěchotní střely, které mohou zničit dům na míle daleko.
Každý tank stojí 4,3 milionu dolarů a spotřebuje tři galony leteckého paliva na
jednu míli.
Pentagon navíc posílá také 12 500 kusů granátometů XM25 , jehož náboj může letět
na vzdálenost osmi fotbalových hřišť. „Projektil je navržen tak, aby po vystřelení
explodoval terči přímo nad hlavou," píší v Army Times, „ a šrapnely pak prší na
nepřítele v úkrytu."
Ve zprávě adresované nedávné konferenci NATO v Lisabonu 29 humanitárních a
pomocných organizací v Afghánistánu varovalo, že zesílení náletů, noční útoky a
razie a ničení civilního majetku „rychle zhoršuje" bezpečnost většiny Afghánců a má
podíl na růstu počtu civilních obětí. A lidi, kteří prchají před americkými útoky,
čeká nedostatek potravin, ztráta příjmu, nedostatek zdravotní péče a
bezdomovectví. Zpráva humanitárních skupin se jmenuje „Není kam utéct".
Opravdu, Afghánci žijící ve válečných zónách se nemají kam schovat.
V komentáři o zbídačování a vysídlování, které byly způsobeny vojenskými útoky,
jedny pákistánské noviny nedávno přirovnaly hlad a hněv ke dvěma živým
vodičům. Jakmile se oba dráty dotknou, vyletí žhavý a nekontrolovatelný záblesk.
Je těžké si představit rozsah výbušného lidového vzteku, kdyby terčem leteckého
bombardování, nočních náletů, ničení civilních domů, vysídlení a hladovění byli
sami Američané. Ve skutečnosti oba živé dráty hladu a vzteku existují i v našich
životech: mohli bychom být naštvaní, velmi naštvaní z té války, naštvaní natolik, až
by se z ní stalo politikum. A pokud bychom pocítili hlad po ukončení války,
kdybychom dokonce naznačili přání, aby vláda přehodnotila svou vražednou
politiku a dala se na pokání, pokud budeme afghánské civilisty, kteří nesou hlavní
nápor naší válečné volby, upřímně žádat o odpuštění, teprve pak by nám
nekontrolovatelné a žhavé blesky spravedlnosti a míru mohly začít ukazovat cestu
do budoucnosti.
KATHY KELLYPVÁ.
Autorka je americká mírová aktivistka.