Něco k zamyšlení....
Milióny světelných let od sebe vzdálení.... každý uzavřený na své planetě
Kilometry, miliony světelných let
Tak daleko jsme od sebe navzájem. Jak by ne, když každý žije na svojí planetě. Doletět na něčí planetu je těžké, všichni jsme si nechali namontovat bezpečnostní techniky, takže dostat se do osobního prostoru není lehké. U někoho nemožné.
Jak se to stalo?
Kdy jsem se přestěhovala na svou vlastní planetu? Ve chvíli když jsme viděla, že mamka a taťka žijou v jednom bytě a přesto každý ve svém ohraničeném území. Kilometry od sebe.
Mám mlhavý pocit, že kdysi to ještě šlo. Když jsem si jako malá hrála s holkama, nekřičely jsme na sebe z dálky svých planet, sešly jsme se všechny na jedné společné. Braly jsme naše kamarádství smrtelně vážně, jako bychom věděly, že jsme si nejblíž co kdy komu budeme. Když jsem pak rostla, toužila jsem po lásce jo, je to tak, láska je tady v téhle republice samostatnosti ten jediný způsob, jak obejít zákony odtažitosti, které jsme vzali za své. Teď už jsem trošku větší a poznala jsem, že zamilovat se znamená pustit někoho na svou planetu, učit se vítat hosty a ukazovat jim tajná místa. Spát, zatímco se někdo druhý prochází různými místy. Velká láska dokonce znamená povolit někomu procházet se všude a zapomenout, že někdy může něco, co na naší planetě potká, způsobit, že ten druhý odletí zase pryč. Stane se to jednou a my se naučíme některá místa schovávat. Znáte takové ty lidi, kteří vás pozvali na svou planetu, a když jste se chtěli porozhlédnout, viděli jste samé zarážky a plachty, zakázaná území, takže to bylo jakoby vás vlastně nikam nepozvali?
Jo, máte pravdu, spíš opačně, znáte nějaké, kteří taková zakázaná místa nemají?

Je tady velkej zmatek. Říká to hodně moudrých lidí a je to pravda. Co? Že jsme přestali poslouchat svoje srdce. Je to naše vlastní blbost, že se nám vztahy a láska zdají zmatené a těžké. Poslechli jsme totiž cizí rady, začali jsme dobrovolně dýchat tohle ovzduší plný chemikálií. Mluvím obrazně a mám na mysli chemikálie z továren na pošahanou filosofii o odtažitosti, schovávání, o tom, že vztahy nejsou nic jiného než konkurenční boj, soutěž, hra na nejlepšího. Je to strašná blbost, jak jsme tomu vůbec mohli uvěřit, že svět vztahů funguje na principu: pan nejdokonalejší si vybere paní nejdokonalejší, tudíž pan druhý nejdokonalejší bude hledat paní druhou nejdokonalejší. Čím dokonalejší jsem já, tím dokonalejšího si můžu vybrat druhého. A smrtelníci, obyčejní lidé, ti čekají, kdo na ně zbude.
ZBUDE! Fuj!

No nicméně jsme se toho všichni trochu nadýchali, když je to všude a tak si na oběžnou dráhu své planety věšíme cedulky jako "Planeta v rekonstrukci, návštěvy budou připuštěny až bude dokonalá". Naše srdce, které všechno tak krásně ví (nenechte se přesvědčit těmi, co tvrdí, že srdce nemluví, neví, nezná- je to jako nechat se přesvědčovat slepcem, že na světe není nic ke koukání) ,naše srdce je tady v tom světě jako malé dítě a rozum je jako velkej dospělák.. Dítě nepotřebuje boje a už vůbec ne boje o lásku. Ale dospělý je vždycky větší a silnější než dítě, tak jako je rozum vždycky hlasitější a má přesvědčivější argumenty než srdce. Všechno nám vysvětlí, propočítá, co dělat, abychom vyhráli lásku, je to všechno tak logické. Stát se chytřejším, krásnějším, milejším, bezproblémovějším. Vyhrát se dají i jiné věci.
Štěstí: makej, makej a vydři si svoje štěstí, utíkej za ním, chyť ho. Ten nejrychlejší chytí štěstí. Dítě říká: ale pane dospělej, štěstí nikam neutíká, vždyť tady čeká! Dospělej se koukne, zasměje se: Ale kuš, malej, tohle není štěstí, to moje co lovím je větší, blyštivější, a takové se musí vystopovat a chytit do klece. Copak si myslíš, že to co sedí u tebe na trávě je štěstí? Rozum si ve své rozumnosti sám poklepává na svoje rameno, jak to vyhrál. Uspokojený tím, jak na všechno našel recept a definici.

Jenže dospělý je hlavně ustrašený poseroutka, co si vymýšlí, jak svět funguje, aby v něm neměl strach. To malinké dítě, naše srdce, totiž ví, že v životě se můžou stát věci, které předem nevypočítáme a že život a láska se řídí daleko tajemnějšími zákony než zákony síly a tlaku. Ale právě proto, že to ví, tolik se jich nebojí, jako dospělý, kteří dělají, že nejsou. Žijeme ve světě, kde čím dál víc lidí dělá, že srdce není! Rozum má spoustu výhod, ale všechny jsou mu nanic, když přijde na lámání chleba. V tu nejvíc rozhodující chvíli, v ten okamžik, kdy je rozum sám k sobě upřímný, totiž zjistí, že mu jeho život nedává vůbec žádný smysl. Pak se žárlivě dívá na dítě, které je zcela šťastné při všech těch malých činnostech, co rozumu přišly nelogické. A tak je to vždycky, rozum strašně složitě vymýšlí a konstruuje něco, co je pro srdce naprosto přirozené.Rozum vyplýtvá všechny svoje síly, aby postavil loď a přeplul rybník a srdce skočí do vody a prostě plave Taky se vám to stává? Všechny ty poučky o tom, že se nesmí chodit na cizí planety vynalezli také dospělí. Vzpomínáte? Protože když jsme děti, naprosto přirozeně pouštíme ostatní na svou planetu a navštěvujeme se s nimi. Proto máme pořád chuť se smát a hlavně velkou chuť žít a všechno dokázat.

A teď?
Kilometry, miliony světelných let vzdálení od ostatních pročítáme na své studené planetě motivační knihy a hledáme v nich nějaké rozumné vysvětlení, proč žít.