O nezbedných kůzlátkách
U lesa stála chaloupka a v ní žila koza s kůzlátky. Jednoho dne se koza vypravila na trh do města. I přikazovala kůzlatům: „ Buďte hodná a nikomu neotvírejte vrátka. Přinesu vám mlíčka plná vemínka.“

Koza už byla daleko od domova, když tu náhle, kde se vzal, tu se vzal, u chaloupky stojí vlk.
Hrubou tlapkou zabušil na vrátka a drsným hlasem zvolal:
„Kůzlátka, děťátka, otvírejte vrátka. To jsem já, vaše maminka!“
Kůzlátka se přestala prát o lupení, protože hned poznala vlka.
„Neotevřeme ti, jsi vlk, ne naše maminka. Naše maminka má jiný hlásek.“

Vlk poznal, že malá kůzlátka jen tak neoklame, a rozběhl se ke kováři:
„Kováři, kováři, ukovej mi jemný hlásek, nebo tě sežeru!“ Kovář se vlka bál, a tak mu hlásek ukoval. A už vlk peláší k chaloupce a jemným hláskem volá:
„Kůzlátka, děťátka, otvírejte vrátka! To jsem já, vaše maminka!“
Kůzlátka ale byla opatrná a vrátka neotevřela. „Jsi-li naše maminka, budeš mít bílou tlapku. Ukaž nám ji!“

Vlk se hned pustil za mlynářem:
„Mlynáři, mlynáři, pomoučni mně tlapky, nebo tě sežeru!“ Mlynář se vlka bál, a tak mu nejlepší moukou tlapky nabílil. Za chvíli vlk opět klepe na vrátka:
„Kůzlátka, děťátka, otvírejte vrátka! To jsem já, vaše maminka.“ Kůzlátka si dodala odvahy a přistoupila blíže k okénku. A co nevidí! Za oknem stojí vlk! Kůzlátka rychle zavřela okenice a pevně zamkla vrátka. Vlk, celá zsinalý ,poznal, že prohrál. Zlostně zavrčel, stáhl ocas a běžel zpátky k lesu.

Brzy se vrátila stará koza domů. Kůzlátka se ještě celá třásla strachy a všechno mamince vyprávěla. Ta byla na své hodné a šikovné děti pyšná! A vlk? Ten už se u chaloupky nikdy neukázal.