O sněžné vlčici (3.část)
Po té hostině musel Svištínek vyprávět, kde se tam vlastně vzal. Bylo to poučné vyprávění. Vůdcem smečky zůstal Trn. Nikdo netušil jaký je, ale také se nikdo nezmohl na víc než tiché reptání. Nedávno však honila celá smečka starou laň, co měla něco s nohou. Utíkala jak o život, i přes zranění dost rychle. Vždy se někde v trní ztratila, trvalo pak hodnou chvíli než ji našli a hnali dál. Pak vběhla přímo pod zuby Trnovi. Ten se jí ale spíše lekl a tak ho ještě kopýtkem kopla. Svištínek hnal za ní, přeskočil zaskočeného Trna a za krátkou chvíli ji dohnal a skolil. Jenomže to vidělo hodně jiných vlků a Trnovi se vysmáli. Ten to nemohl unést, že jej zahanbil takový mladík a svedl všechno na něj. Ostatní mu uvěřili, nebo se tak aspoň tvářili. Při dalším lovu dokonce Trn nechal Svištínka hlídat společně s matkami nejmladší vlčata. A ten tu potupu neunesl a řekl si, že takhle to nejde a že si najde svou smečku jinde, i když vlastně o žádné jiné nevěděl. Ale na cestu se vydal a také dost hladověl. Vždyť krom pár zmrzlých ptáků neměl sousta mezi zuby.

Když to Sovice vyslechla, vyprávěla, jak se to stalo před tím, než ji Trn vyštval pryč. Bylo jasné, že trn je pouhý zbabělec. Oba se divili, Leopard se nějak nemohl pochopit, jaktože ten příběh neslyšel, ale dostalo se mu odpovědi hodné dámy. „Kdo se nezeptá, ten se nedozví.“ Pak to přišlo. „Vy dva jste prokázali, že přežijete i ve dvou a smečka trpí hlady a Trn je ubožák, co jen štěká. Vraťte se ke smečce a já půjdu s vámi!“ řekl jim Svištínek.

Oba se nemohli ani pohnout když to slyšeli. Pak poodešli o kousek dál a radili se. Radění to bylo snadné. Sovici se moc líbil Svištínek a život v dobře fungující smečce je přece jenom něco jiného. Leopard taky o tom věděl své a souhlasil. Následujícího rána se vydali na cestu. Svištínek si pamatoval kudy jít. Po týdenním strastiplném a nebezpečném putování poznali, že jsou na území smečky, která byla kdysi i jejich. Našli je, ale nestačili se divit. Nejmladší vlčata zůstala sama. Trn vyhnal asi jejich matky na lov.

Leopard zůstal u nich a ti dva, co si dlouze vyměňovali pohledy z očí do očí se vydali do míst, kde tušili zbytek smečky. Najednou se proti nim řítí jedna z matek těch opuštěných vlčat. Svištínka poznala a tak hned vyprávěla co se děje. „Trn chtěl, abychom se odvážili na statného kance, ale lov se nezdařil a byli jsme v nebezpečí. Naši jsou v takové sluji a kanec jich už několik poranil. Mě se podařilo uniknout, vždyť ten blázen nám poručil nechat vlčata bez dozoru. „U vlčat je Leopard, nic se jim nestane“ odpověděl na to Svištínek. „Doběhni ty ke svým vlčatům a jeho pošli po našich stopách za námi. My se zas vydáme po tvých stopách zkusíme zachránit co se dá.“ Matka na víc nečekala a hnala se za svými dětmi.

Svištínek a Sovice se přestali dívat sobě do očí a hnali stopách, sotva jim dech stačil. Když přiběhli, nestačili ani zírat. Byli však čerství, bojem neunavení a tak se jim podařilo udělat aspoň na chvilinku únik z té pasti. První se hnal Trn, ale Svištínek mu zastoupil cestu a hnal ho zpátky do boje. „Vůdce z boje neutíká!“ zařval a Trn se úplně zalekl jeho odvahy. Uvnitř sluje to vypadalo, jako kdyby statný kanec spíše lovil vlky, než naopak. Několika se podařilo brzy díky našim navrátilcům uniknout a mohli tak nabrat trochu sil. Najednou se kanec nečekaně otočil! Ukřivděný Trn se nestačil vzpamatovat a už mu kly divočáka páraly břicho. V tu chvíli doběhl Leopard a Svištínek, když viděl jak je kanec zaměstnaný, skočil mu po šíji a už ani nebylo znát, že v tom klubku jsou tři. Boj netrval dlouho, z tratoliště krve vylézal zraněný Svištínek a Leopard pak už kance hravě skolil. Svištínkovo zakousnutí do jeho šíje bylo příliš silné, než aby se ten postrach hor mohl ještě bránit.

Sovice pak začala tahat kance z toho bojiště a hned se přidali ostatní vlci, až byli ven ze sluje. Bylo jich hodně a tak se při následné hostině nasytili tak akorát. Svištínek však v pravé chvíli zarazil hostinu. „Mysleme taky na naše vlčata!“ zvolal a ostatní se úplně zastyděli. Kohosi ještě napadlo podívat se do sluje. Trn tam ležel už bez známek života. V tu chvíli však nikoho ani nenapadlo té ztráty litovat. Všichni se před setměním vrátili k vlčatům a jim se dostalo nasycení.

Ráno na vlčím sněmu konstatovali, že Trn už není a vůdce smečky musí být. Kdosi zvolal. „Leopard byl naším vůdcem, nechť se jím stane znova!“ Další se přidal a obrátil se na Leoparda: „Staň se naším vůdcem!“ Ten se zamyslel a povídá všem: „Možná bych dokázal ještě být vůdcem, pomyslete však na to, že jsem už hodně starý vlk. Mnohé jsem zažil. Pamatujete poslední události? Sovice byla pro barvu svého kožichu vlastně vyhnána od smečky. Místo toho, abyste byli rádi, že lov na sněhu, kdy jste ostatní vidět, je něco, kde na ni nikdo nemáte, tak tohle... A nikdo se neodvážil postavit se za ní. Raději jste věřili tomu proradnému rádoby hrdinovi!“ Všichni se zastyděli. Nic z toho co slyšeli, se jim dobře neposlouchalo. Ale také nemohli nic namítnout na to, že by to tak opravdu nebylo. „Krom toho“ pokračoval Leopard, „cožpak jste zapomněli, kdo včera skolil svým odvážným výbojem zuřivého kance? Pohleďte na toho, kdo poprvé mohl na vlčí sněm!“ Nikdo ani na chvilku nepochyboval, koho má tím na mysli. Mokrásek, nejstarší z přítomných vlků tedy prohlásil: „Ano lepšího vůdce si přát ani nemůžeme, nechť se jím stane Svištínek!“ Když všichni přítomní souhlasili, vystoupil Svištínek na nejvyšší kámen a dlouze zavyl. Tím se stal vůdcem a všichni se zavázali jej poslouchat. První slova, která sněmu řekl, byla: „Zvolím si za svou ženu Sovici, Leopard zůstane mi mým nejlepším rádcem, udělám vše pro to, abychom již netrpěli hladem.“ Pak zavolali do sněmu Sovici. Svištínek se jí přede všemi zeptal, vezme-li si jej za muže. Ona ani mžik vlčího oka neváhala a souhlasila. Teprve pak se dozvěděla, že Svištínek je vůdcem smečky. Se ví, že ji to potěšilo. A Svištínek přede všemi řekl, že ji má rád a nedovolí, aby se jí kvůli jejímu bílému kožichu i jen slůvkem dotkl. Ono by se ani tak už nic takového nestalo, protože při následujících lovech na sněhu si Sovice vydobyla své místo ve smečce i bez zásahu svého Svištínka.

A jak to celé dopadlo? Inu jako v každé pohádce. Smečce se pod Svištíkem náležitě dařilo, zůstal moudrým vůdcem, co neváhal požádat o radu vždy, když v něčem nebyl nejlepší a každého v pravé chvíli dokázal pochválit. Spolu se Sovicí měli za dlouhá léta mnoho malých vlčat, jak šedých po tatínkovi, tak i bílých po mamince. Už dávno se nad tím nikdo nepozastavoval, ba naopak v létě pomáhali ti šedí, kterých bylo vždycky víc, těm bílým a v zimě se karta pravidelně obracela. Tak spolu žili všichni šťastně a jestli neumřeli... Kdoví, třeba žijí dodnes.