O sněžné vlčici (2.část)
Tak dobře se už dlouho neměli! Každý spořádal jednu myš na posezení a tu třetí si hlídali na další ráno, jen ji budou moct spořádat. Ten způsob lovu se jim osvědčil, ale jak se zima blížila, myši stále méně vylézaly, až nakonec nebyly vidět vůbec. Zas naši vlci museli dát hlavy dohromady a přemýšlet jak se živit dál. Zraněná noha již byla zahojená, ale běhat se s ní dalo jen pomalinku, nebylo to stále na opravdový lov.

Vtom si vzpomněl Leopard na to jak kdysi na severu viděl ryby, co se táhnou až ke břehu. Napadlo jej, že toho by se dalo nějak využít. Vyšplhali proto oba. každý na jiný kámen, aby měli rozhled do vody a viděli na ryby. Ty tam sice byly, ale tak blízko ke břehu, aby se daly tlapkou vytáhnout, to zase nebyly. Sovice byla ovšem velice nadaná vlčice, během svého krátkého života se naučila pozorovat a nic neříkat. A teď se jí to hodilo. Přes noc hodně přemýšlela. Ráno pak přišla s novým nápadem. V místě, kde na břehu stále byl kámen se uvelebil Leopard a vyčkával s tlapkami připravenými k bleskovému zásahu. Bílá vlčice vylezla na jiný kámen kousek odtud. Když po nějaké době čekání vpluli do jejich zátočiny nic netušící pstruzi, najednou přeskočila přes vodu na jiný kámen, který tvořil druhou část vstupu a kolem kterého se divoce točila voda. Pstruzi mysleli, že se únik na volnou řeku uzavřel a tak se stáhli blíže ku břehu. Jenomže jen co se přiblížili na skok, už je mohutná vlčí tlapa po několika vyhazovala na břeh. Mrskali se, vždyť jim šlo o život, aby se domrskali zpátky do vody. Podařilo se to jen některým, protože ihned od vody přišla další pomoc a šest ryb už nenašlo cestu zpátky. Ten den se vlci, odsouzení smečkou k pomalé smrti vyhladověním, měli královsky. Navíc se takto dalo lovit častěji, i když první úspěch byl největší ze všech.

Ach jak tady platila pomoc jednoho vlka druhému, ať už byl jaký byl. Jeden bez druhého by nic neznamenali a bídně by zahynuli. To že starý vlk nepodlehl dojmu, že on je pán a zbytek pro něj musí lovit bylo důležité a mladá vlčice vůbec nezklamala. Měla tisíce důvodů jiné vlky nenávidět, jenomže ti se jí nezastali, když to nejvíc potřebovala.

Přišla a tuhá zima! O rybách nemohla být ani řeč. Během jediného dne se vody potoka zavřely ledovým krunýřem a jen občas bylo možné zaslechnout schovaný slabý proud. Na místech, kde bylo možné jen přeplavat, se dalo klidně přejít. Pro naše odpadlíky to znamenalo jediné. Jejich rybolov skončil, je třeba hledat obživu jinde. Myši přezimovaly hluboko ve svých norách, návrat k nim byl nesmysl. Pár dní mrzlo až praštělo a pak připadlo hodně sněhu. A sníh se držel hodně dlouho.

Leopard už věděl co se bude dít, ale viděl naději v Sovici. Když byl sníh napadaný už druhý den, vzal si jí mezi kameny u potoka a vypravoval ji o tom, jak se lovilo na dalekém severu:

„Tam, kde není nic, než nekonečné sněhové pláně, po stromu či kopci ani památky, to bylo těžké živobytí. Dali se lovit skoro jenom sobi. Ale ti mají silné paroží a tak jsme museli se smečkou lovit najednou. Většina vlků zaujala daleko od sobího stáda ležící polohu až po uši ve sněhu. Vítr musel jít od sobů, jinak by nás zvětřili. Pak tři nejrychlejší z nás oběhli stádo velikým obloukem a pomalu se k němu plížili z druhé strany. Bylo to po větru, tak to obvykle netrvalo dlouho a sobi začali prchat. Někdy ovšem poznali léčku a utíkali bokem. Naše námaha tak přišla vniveč. Když ale se jediný z nich dostal do našeho půlkruhu, tak ten zkušený vlk, co byl na okraji, kde mu byl sob blíže, se štěkotem vyskočil a běžel mu uzavřít cestu. Za ním ještě nějací, až byl sob v obklíčení. Dlouho jsme na něj museli dorážet, než jsem ho udolali. Stávalo se, že někdo z neopatrných mladých se dostal blízko k paroží a byl nabraný a letěl o kus dál, mnohdy s polámanými kostmi. Byly to nebezpečné lovy! Jinak to ale nešlo a bylo důležité žít ve smečce.“

Sovice ale nahlas uvažovala: „My jsme jen dva a ty moc rychle stále neběháš. Zato tady nejsou nekonečné pláně, naopak stromy či kopce nás můžou krýt. A také, já se připlížím skoro až na doskok, ve sněhu nebudu vidět.“ V tom byli za jedno a už se chystali na první lov.

Mladý srnec neopatrně dobýval kopýtky mech pod sněhovou přikrývku v nedalekém svahu. Leopard hned věděl co dělat. Obešel kopeček a hned za svahem se jal číhat. Sovice se zespoda plížila. A bylo to tak! Srnec se sice několikrát ohlédl jejím směrem, ale ona v tu chvíli jako by ztuhla a on viděl jen samé bílo. Brzo začal být neklidný o dost víc a nervózně popocházel a už žádný mech nehledal. Bylo jasné, že buď teď anebo nikdy. Sovice se štěkotem vystřelila zespoda na srnce. Ten tušíce zespoda nebezpečenství, začal unikat nahoru přes kopec. A byl zespoda pronásledován, aby si to nakonec nerozmyslel. Jen však přeběhl hřeben, skončil jeho únik mohutným skokem Leopard. Na hodování nebyl sám, ale u takovéto porce se dostalo na oba a ani zdaleka nemohli všechno zvládnout. Zbytek zahrabali pod sníh a schoulili se do jednoho klubíčka nad tím místem. Ještě dobrý týden hlady netrpěli.

Ale nic nemůže trvat věčně a tak se zase začali hlásit žaludky našich vyhnanců ke svým právům. Vlčice sice plížením ulovila prokřehlého hýla, ale to bylo jen takové drobné sousto pro oba, přestože se podělili jak se patří. Jenže žádný další srnec se neobjevoval. Když už bylo hodně zle, zaslechli takové kňourání. To se bachyni ztratilo letošní sele a nemohlo najít cestu. Jenže takové prasátko je velice rychlé a tak museli zase vymýšlet. Leopard se velkým obloukem přiblížil seleti z druhé strany. Jenže to co se stalo, to vůbec nečekal. Když byl od něj na nejbližší možnou vzdálenost, aby jej nezahlédlo, uslyšel u vedlejšího vzdušného kořene, takové nespokojené zavrčení. Podíval se ještě jednou a kdo to nebyl! Svištínek, dvouletý vlk, co mezi ostatními vynikal rychlým během. Poznali se a vrčení přestalo. Leopard pomalým vrněním ocasu dal Svištínkovi najevo, že budou čekat. A ten byl zvyklý starého vůdce bezmezně poslouchat. Čekali dlouho, ale věřili si.

Sovice se z druhé strany pomalu plížila sněhem k seleti. To zmateně pobíhalo sem a tam a ona nedokázala odhadnout, kam poběží. Když se jí začalo vzdalovat, nic jiného jí ani nezbývalo. Vyskočila ze své poslední pozice a hnala za ním. Doběhnout jej nemohla, protože v kličkování byl mladý čuník učiněným přeborníkem. Ale dařilo se jí nadhánět jej směrem ke svému druhovi. Už byla celá vysílená, když zpoza spadlého stromu vystřelil Leopard a hnal se po jejich společné kořisti. Jenže i z něj si sele dělalo jenom blázny, ale sil mu už ubývalo. Ve chvíli kdy už vypadalo, že unikne, najednou zamířilo ke vzdušným kořenům. Tam jak šíp vyběhl Svištínek a i když se sele ještě zmohlo k dalším hbitým kličkám, tak jej brzo dostihl, byl totiž ještě plný sil, přestože dost hladový. Sovice ani nechápala kde se tam vzal, ale na vyptávání nebyl čas. Za chvíli z malého selete nezbyly ani kosti. Zato naši tři hladovci se měli po nějaké době zas dobře.