O sněžné vlčici (1.část)
V dobách, kdy ještě u nás bylo mnoho lesů a neobydlených plání, po kterých se proháněla stáda jelenů, z korun stromů se ozývalo veselé oťukávání datlí rodinou a na lesních mýtinách bylo možná slyšet tetřevy, v té době se odehrál náš příběh. Na všech místech, kam se lidé málo odvážili, tak žilo také mnoho vlků. Žili ve smečkách, měli tvrdé živobytí, ale pomáhali a tak přežívali po dlouhé generace.

Jednou na jaře se ve smečce, co žila vysoko v horách, narodilo jedné vlčici šest malých vlčat. Nic by na tom nebylo neobvyklé, kdyby jedno z těch mláďat nebylo celé bílé. Dokud jej maminka chránila a všechna byla s ní, nic se nedělo, ale běda když poprvé všechna vlčata opustila pelech a hrála si na sluníčku. Ihned přiběhli staří vlci a stěžovali si vůdci smečky, že je to mládě prozradí, vždyť svítí když jej zalijí i jen paprsky Měsíce a za dne jsou kvůli tomu bílému nemehlu všichni terčem všech lovců.

Maminka vlčice měla všechny své děti ráda, ale taky viděla jak se to horší. Čím více všechna vlčata z toho jara rostla, tím méně si s ním ta ostatní chtěla hrát. Všechna se dokázala schovat, jen vlčí holčička, které začali všichni ve smečce říkat Sovice, snad proto, jaká byla jiná, tak ta se schovat sice dokázala také, ale hned ji každý našel. Její sourozenci se brzo začali proto ní bránit a ona se nemohla dostat ani k mamince.

Vůdce smečky, starý vlk, kterému říkali Leopard, protože jeho rychlosti v lovu se žádný nevyrovnal, ale věděl, že všechno zlé je k něčemu dobré a konejšil jak ostatní staré vlky tak i matku vlčici. Snažil se jim vyprávět o krajích, které jsou daleko a kde kdysi se svou dřívější smečkou lovil. Vyprávěl jim o tom, jak v pláních, kde na míle daleko není jediný strom a sníh tam vládne po většinu roku, tak právě tam by mohla Sovice až doroste být tou jedinou, která dokáže lovit. Jenže ostatní se ani neodvážili za sedmý kopec a mysleli si, že Leopard chce Sovici jen stále obhajovat a zachraňovat, zatímco ona je přivede do neštěstí.

Její maminka se divila, že ji tak málo vidí, když je její sourozenci ani nepustili často k sobě. Jenomže život jde dál a když se na podzim učili lovit, tak Sovice musela utéct, protože jí všichni zahrnuli výčitkami a nadávkami, ať jim lov nekazí. Maminka musela na opravdový lov a tak na dcerušku, která byla jakoby z jiného světa, přestávala mít čas. Ještě, že jí měl rád Leopard a dával jí najíst ze svého dílu kořisti. Snažil se jí dávat naději, že to bude právě ona, kdy jí budou ostatní mít nejraději, jen co napadne sníh a ona nebude vidět a dokáže ulovit ze všech nejvíce. Ona mu věřila a byla ráda, že má zastání.

A tak se jednou zas odvážila na lov s ostatními. Leopard se vydal s ní, jako její učitel. Jenomže jeden z vlků, co nejvíce proti ní křičeli se na ten lov nějak opozdil. A doháněl smečku právě v době, kdy se potichu plížili kolem řeky, kde měli tábor lovci. Všichni se statečně tím táborem proplížili a Sovice se držela vzadu. A ten opozdilec viděl první právě ji. V té chvíli se na ni rozeřval, co jim to zase kazí a to neměl dělat! V tu chvíli s z loveckého tábora ozval psí štěkot a lovci rázem obklíčili smečku. Šípy svištěly vzduchem jak o závod, psi úplně zuřili, jen malé části vlků se podařilo uniknout se zdravou kůží. Mnozí byli šípy z luků a kuší poraněni, někteří na nohou, jiní na hrudi a další zas na hlavě. Jednomu vlkovi uvízl šíp v uchu a za strašného vytí přeplaval řeku na druhý břeh, kde se teprve za cenu roztržení ucha své nežádoucí náušnice zbavil. Ovšem jiní dopadli daleko hůře! S proklátým srdcem se svalili na zem a jejich z kožichů se lovci chystali udělat si kožichy na zimu pro sebe. Sám Leopard, který byl vepředu se statečně držel, ale husté křoví ho pozdrželo a dostal zásah šípem do zadní nohy. Sice ještě mohl utíkat, ale kde jen byla jeho někdejší rychlost... Sovice dokázala zachovat chladnou hlavu a schoulila se do klubíčka. Žádný z lovců ji za vlka neměl a tak ani na ni nemířil. Jen co ten nerovný boj skončil, utekla za ostatními. První ze všech ovšem utekl opozdilec Trn. Vlastně všechno způsobil, ale byl daleko a tak vyvázl jako první a také se jako první vrátil do skal, kde v té době smečka sídlila.

Tam se nerozpakoval a hned začal vlčicím co hlídaly malá vlčata a pár výrostkům co se lovu neúčastnili, rozprávět o tom, jak Sovice celou smečku prozradila a že musí pryč nebo je zničí všechny. To samé pak postupně vyprávěl všem co přiběhli. Ti byli všichni před Sovicí a tak nevěděli jak se věci udály, uvěřili mu. Jejich mínění posílily i pohledy na různě zmrzačené druhy, co se ještě celou noc postupně trousili zpátky. A mnozí se nevrátili vůbec! Poslední z živých se vrátil belhající Leopard. Když Trn zahlédl jak je raněný a všichni ostatní jsou zděšení, tak svolal vlčí shromáždění.

„Sovice musí pryč!“ řval až se hory zelenaly. „A co Leopard, takového vůdce, co tahá nohu za sebou, takového přece nemůžeme mít!“ Využil zděšení i toho, že si nestačili všichni dát věci dohromady. Postupně se začali tedy dávat na jeho stranu. Leopard stačil jen už poznamenat, že dělají chybu, když se na něj Trn osopil, že nebýt jeho chráněnkyně, nemuselo se to vůbec stát. Přitom jen maskoval svou namyšlenost a hlavně obavy o to, že se prozradí, proč na ně lovci přišli. Jediný kdo to ještě věděl, byla Sovice, ale tu svorně nepustili ke slovu a netrvalo dlouho a už ji hnali ze smečky. Zastal se jí jen Leopard. „Tak si táhni za ní, ty udatný běžče!“ řval na něj opovržlivě Trn. Leopard věděl, že by s kulhavou nohou nemohl být vůdce a také čest mu nedovolila být terčem posměchu a tak povídá Sovici „Pojďme, my to dokážeme!“ Spíše než důstojně odešli, tak se odbelhali a smečka, zblbnutá od Trna se jim ještě posmívala.

Pochopitelně, že novým vůdcem smečky se stal Trn, ač to byl jen podlý vlk bez kouska cti, co ale dokázal zneužít i své chyby ku svému prospěchu. Nechme ale smečku být, však jich je tam dost, oni se nějak pod novým vůdcem tím životem probijí.

Sovice vyjádřila Leopardovi své díky a snažila se mu všemožně tu ošklivou ránu na zadní noze ošetřit, ale rána byla hluboká a hojila se moc pomalu. Přešli jenom sedm kopců, než se na delší dobu usadili mezi velikými kameny u široké proudné řeky. Začali mít už hlad, ale aspoň žízeň mohli spolu uhasit kdykoliv. Jednou na podzim večer, když po obloze plul úplněk, začal starý vlk vzpomínat na dávné časy, kdy byl se svou smečkou daleko na severu. Jeho vyprávění bylo krásné, Sovice jej hltala plnými doušky, až najednou zničeho nic... zastavila jej. „A co kdybychom zkusili lovit tady to co se dá tak jak jsme!“ Leopard se zarazil „Taky mě to už napadlo, ale první řekneš ty, co napadlo tebe!“

Sovice už svůj nápad měla a rozpovídala se. „Kousek odtud, mají na břehu své nory vodní myši. Není jich sice moc a ani nejsou moc velké, ale přesto myslím, že bychom měli něco vymyslet. Všimla jsem si, že jejich východů z nor je víc, ale můj bílý kožich je vystraší, leknou se a budou utíkat tam, kde netuší nebezpečí.“ Starý vlk ji pochválil a hned se běželi podívat. A bylo to tak!

„Zkusíme to!“ povídá. Lehl si k jedné díře, kde zrovna myši nebyly a tak, aby vítr šel od nich k němu a čekal. Zadní nohy sice neměl stále v pořádku, ale přední tlapky měl stále hbité. Sovice zatím zavětřila odkud jde vítr a velikým obloukem obešla břeh s myšími dírami. Když malinko vystrčila hlavu, viděla už v dálce ušiska starého Leoparda. Věděla, že se na něj může spolehnout. Zalehla také a čekala, kde myši nadělají nějaký hluk, kde se zaberou do okusování nějaké větvičky, tak, aby ztratily trochu ze své pozornosti. A ta chvíle přišla! Sovice vylétla jako blesk a myši se rozprchly do svých děr. Sovice na nic nečekala a ihned začala dorážet postupně do všech děr směrem ke svému druhovi. A ten byl dobře ukrytý. Myši myslely, že vyběhnou posledními dírami pryč, ale ouha! Tam už čekal se svými silnými tlapami Leopard a než se myši vzpamatovaly, tak dvě jednou ranou a pak ještě třetí odlétly o kus dál, neschopné jakéhokoliv pohybu. To ale už dobíhala Sovice a ta dílo dokonala.