Myslíš to Vážně...
Byla jedna mlynářka a mlynář a ti měli 2 děti Janu a Janka. Oba dva byli hodné děti, jenom Jana někdy někoho pozlobila tím, že si z něho udělala legraci. Jednou se hráli třeba s Jankem na schovávanou a když Jana nemohla Janka najít, začala volat: „Á, Janku, zlomila sem si nohu.“ Janek jí běžel napomoc, ale ona jak ho uviděla, rychle utíkala k pikole a Janka zapykala. A podobných věcí bylo více.
Kromě hraní samozřejmě měly také práci. Jana zametala ve mlýně, poklízela slepice a sbírala vajíčka, chodila na kopřivy pro prasátko, chodila na pole, zašívala a když měla čas tak i vyšívala, pomáhala Mamince s praním a tak dál. Janek, ten nosil pytle s moukou a žitem, společně s Tatínkem spravoval mlýn, jezdil na dřevo, poklízel prasátko a králíky, chodil na pole a rád pletl košíky.
Jednou šla Jana na kopřivy. Když přišla k místu, kde bývaly, uviděla v trávě ležet chlapce, jak se drží za nohu. „Co se ti stalo?“ Zeptala se ho. „Zlomil jsem si nohu.“ Jana si myslela, že si z ní dělá legraci a tak šla nažala kopřivy a šla domů.
Druhého dne tam byl zase ten chlapec. Měl dvě hole a ze dvou stran přivázané úzké polínka k noze. Noha byla mezi polínkama fialová. Když to Jana uviděla, uvěřila, že si z ní nedělal legraci a omluvila se mu. Zeptala se ho, jak se jmenuje. Řekl jí že se jmenuje Jan, ale všichni mu říkají Janin. A Jana mu zase nevěřila a myslela, že teď už si z ní opravdu dělá legraci.
Třetího dne šla Jana na trh prodávat vajíčka. Přišla ke stánkům a stoupla si vedle nich s košíkem vajec. Lidé co procházeli kolem si vajíčka kupovali. Když měla košík skoro prázdný, uviděla belhat se k ní toho chlapce, kterého včera a předevčírem potkala na louce, když byla na kopřivách. Šel o berlích se starší ženou. Jana odhadovala, že je to jeho Maminka. Slyšela ji mu říkat: „Janine, kup tucet vajíček, máme málo. Naše tři slepičky na to nestačí.“ Jana mu v tu chvíli uvěřila, že se jmenuje Jan a říkají mu Janin. Janin pozdravil Janu, koupil od ní vajíčka a dal je Mamince. Zeptal se jí jestli by tu mohl ještě být, že to sám domů zvládne Maminka mu to dovolila. Zůstal tedy tam a po chviličce šel zase k Janě. Měla jedno neprodané vajíčko. Řekl jí: „Jano, stala se mně pro mně pěkná věc. A byl bych moc rád, kdyby to bylo pěkné i pro tebe.“ „Co?“ „Miluju Tě.“ Odpověděl jí. Jana mu zase nevěřila. A přestože i jí se zdálo, že i ona začíná cítit něco podobného k němu, neřekla mu to. To, co mu na to řekla bylo: „Ale, ne.“ Pak mu dala vajíčko do ruky a kráčela rychlým krokem domů. Janin tam chvíli tak stál, potom dal vajíčko do kapsy a belhal se také domů.
Jak byl teď Janin smutný, ale nejenom Janin? I Jana byla celá nesvá a přemýšlela o tom, co jí Janin řekl a co mu řekla. Uvědomila si že by to pravda mohla být. Zvláště proto, že už i něco začínala ona cítit u sebe. Rozhodla se, že půjde na louku. Řekla to rodičům a šla. Přišla na louku a co to? Janin tam seděl. Řekl jí ať jde k němu. Když k němu přišla, vytáhl z trávy pomlázku, kterou upletl a vyšlahal ji. Říkal jí přitom: „Děkuju Ti za vajíčko, Ty moje milá Janičko.“ Těch pár ran Janu trochu proměnilo. Jakoby si uvědomila některé věci: že je ráda, že je tady, že je ráda, že ji Janin vyšlahal i když ji to bolelo, byla ráda že může být s Janinem. Když se na Janina podívala, skoro se lekla, když viděla, jak mu něco chybí. Jak to uviděla začala chtít Janinovi pomoct a tak mu z lásky řekla, že sním teď bude bývat a ať jí on dá čas na to, jestli z toho bude něco víc. On jí čas dal.
Po nějaké době jste mohli vidět Janina a Janu jak spolu utíkají po louce a vypadají šťastně. No a potom byla svatba. A potom byly křesty a Život dvou lidí a jejich dětí.