Zrnko prosa
Byl jednou jeden chudý, chudičký chlapec, který po své matce, když mu byla zemřela, zdědil jedno nepatrné zrnko prosa a to bylo celé jeho bohatství. Když nyní neměl Milík ani matku ani otce, pomyslil si, že svět je velký a krásný, mohl by se po něm tedy porozhlédnout. Vzal tedy své prosné zrnko a vydal se na vandr.

Za nějakou chvíli potkal jednoho starého může v širáku a šedivém kabátě, který vypadal přátelsky. „Pozdrav Pán Bůh, dědečku!“ pravil Milík. „Dejž to Pán Bůh, synku! Kampak?“ zeptal se stařec. „Na vandr.“ odvětil hoch. „Nesu si s sebou celý svůj majetek, tohle zrnko prosa. Snad mi ho nikdo neukradne.“ Stařec toho ubohého chlapce politoval a pak mu řekl: „Nestrachuj se, mé dítě. Sice o to zrnko přijdeš, ale tisíckráte tolik ti bude vráceno.“

Večer dorazil Milík do jedné vsi, zaklepal u jednoho sedláka a poprosil o nocleh. Když šel spát, položil prosné zrnko na okno a zeptal se hospodáře: „To je celé moje bohatství, neukradne mi ho nikdo?“ „Spi klidně, můj synu, v mém domě k žádné škodě nepřijdeš.“ Ráno, když do okna zasvítilo sluníčko, prosné zrnko se zalesklo a kohout, který běhal po dvoře a hledal zrníčka obilí, ho uviděl, vletěl na okno a to zrnko prosa sezobnul. Zrovna v té chvíli se Milík probudil a uviděl kohouta na okně, jak právě zrnko spolknul. Tu se jal plakat a naříkat. Sedlák ho utěšoval a řekl: „Ten kohout je tvůj, neboť ti zrnko prosa snědl.“ To byl chlapec rád, vzal kohouta a vandroval dál.

Večer přišel zase do jiné vsi k jednomu sedlákovi, poprosil o nocleh a řekl: „Ten kohout je celé mé bohatství, neukradne mi ho nikdo?“ „Spi klidně, můj synu,“ řekl hospodář: „v mém domě k žádné škodě nepřijdeš.“ Ale brzy ráno se procházel Milíkův kohout po dvoře a hledal obilná zrnka; když několik našel, uviděla to sedlákova svině, popadla kohouta, zakousla ho a zrní snědla sama. Když se ráno chlapec po kohoutovi pídil, tu ho našel mrtvého i jal se plakat a naříkat: „Bože chraň, ta svině mi zakousla mého kohouta!“ Sedlák jej utěšoval a nakonec řekl: „Vezmi si tu svini, chlapče. Je tvoje, neboť ti zakousla kohouta.“ Hospodář svini přivázal za nohu provaz a chlapec s ní putoval dál do světa.

Večer dorazil zase do jiné vsi k jinému sedlákovi a poprosil o nocleh a byl přátelsky přijat. Pak hospodáři řekl: „Ta svině je celé mé bohatství, neukradne mi ji nikdo?“ „Spi klidně, můj synu,“ řekl hospodář: „v mém domě k žádné škodě nepřijdeš.“ Když ale ráno jedna svéhlavá sedlákova kráva uviděla na dvoře cizí svini, vrhnula se na ní a propíchla ji svými ostrými rohy. Milík se brzy probudil, šel na dvůr a tam uviděl to neštěstí; i jal se plakat a naříkat: „Bože chraň, ta kráva mi zapíchla moji svini!“ Sedlák jej utěšoval a nakonec řekl: „Vezmi si tu krávu, chlapče. Je tvoje, neboť ti zapíchla tvoji svini.“ Hospodář přivázal kolem krku krávě provaz a podal ho Milíkovi a ten vandroval celý šťastný dál.

K večeru dorazil na jeden šlechtický dvůr a poprosil o nocleh, který mu tam rádi poskytli. Pak Milík pravil pánovi pokorně: „Ta kráva je celé mé bohatství, neukradne mi ji nikdo?“ „Spi klidně, ubohý hochu,“ řekl pán: „v mém domě k žádné škodě nepřijdeš.“ Když však ráno vedli koně k napajedlu, skákal jeden rozpustilý hřebec po dvoře sem a tam. Sotva uviděl cizí krávu, vyběhnul na ni a ukopal ji k smrti. Když uviděl hoch svoji krávu mrtvou, jal se plakat a naříkat: „Bože chraň, ten hřebec mi ukopal moji krávu!“ Pán jej utěšoval a nakonec řekl: „Vezmi si toho koně, chlapče. Je tvůj, neboť ukopal tvoji krávu. A k hřebci ti dám i tuhle uzdu.“

Tak Milík nasednul na statného koně a jel dál a dál do širého světa, kde vykonal mnoho hrdinských činů, k posledku prý přijel ke Skleněné hoře, tam vysvobodil královskou dceru a stal se králem.

Tak vidíte, jak se vede ubohému chlapci, který má štěstí!