Jak dva lhali, až se prášilo
Byl jednou jeden sedlák a ten měl věru podařeného syna. Ten vám lhal, jen otevřel hubu, až z toho bylo otci stydno, a tak mu jednoho dne do ruky strčil pár krejcarů a poslal ho do světa. Chasníkovi to přišlo jako na zavolanou a spokojeně si vandroval, až přišel k nějakému mlýnu, kde uviděl krajánka, jak tam jen tak stojí a kouká do náhonu. Šel k němu a zeptal se: „Hele, neplul tady kolem mlýnský kámen?“ „Baže, jo.“ odvětil krajánek: „Hned jsem popadl sekeru a chtěl ho přitáhnout, ale bylo to všechno nadarmo, uplaval mi pryč i s tou sekerou.“ „Poslouchej, kamaráde, my se k sobě hodíme!“ řekl chasník krajánkovi: „Víš, co? Pojď se mnou, budeme hledat službu společně.“ Domluveno, uděláno!

Tak vandrovali světem spolu, až dorazili do velkého města, kde si našli službu u jednoho velkého pána. Jeden z nich posluhoval pánovi, ten druhý byl k ruce paní. Jednoho dne šel pán se svým sluhou ven, ukázal na městskou věž a řekl: „Už si někdy viděl tak vysokou věž?“ „Baže! U nás doma stojí ještě větší! Ten kohout na střeše dosahuje až k nebi a zobá hvězdy.“ „Ty lžeš!“ „Tak se zeptejte mého kamaráda a uvidíte!“ Když přišli domů, pán se hned toho druhého ptal a ten mu zcela vážně řekl: „Ano, je to tak a ne jinak! Ale to není nic proti věži, která stojí u nás doma! Můj pradědeček na to vsadil i hlavu, že je tak a tak vysoká, o tom si nechte vyprávět. Aby to dokázal, hodil z věže úplně novou sekeru, a když dopadla na zem, byla celá zrezivělá a topůrko zvetšelé.“

Jindy paní upekla obrovský koláč a ptala se svého sluhy: „Jestlipak tvoje matka někdy upekla velký koláč?“ „Baže! Ještě daleko větší, jednou moje matka upekla tak velký koláč, že se museli sběhnout všichni chlapi se sousedství, aby ho zvednuli.“ „Ty lžeš!“ řekla paní. „Tak se zeptejte mého kamaráda a uvidíte!“ Ten zrovna vešel do kuchyně, tak se ho paní hned ptala a on s vážnou tváří odvětil: „Ano, je to tak a ne jinak! Ale není to nic proti koláči, který jednou upekla moje matka. Jenom tím, co odkrojili od kraje, by jeden vykrmil dvanáct stád prasat!“

Za nějaký čas šla paní do zahrady a sluhu vzala s sebou. „Už jsi někdy viděl tak vysokou kampešku?“ „Baže! Ještě daleko větší. To moje matka má zahradu, která je jednou tak velká jak ta vaše, a v ní rostla kampeška, ta vám byla tak vysoká a široká, že celou zahradu zakrývala a její listy visely přes plot.“ „Ty lžeš!“ „Tak se zeptejte mého kamaráda a uvidíte!“ Když se vrátili na nádvoří, stál tam pánův sluha a paní se ho hned zeptala. „Ano, je to tak a ne jinak.“ řekl tento s vážnou tváří: „A to není nic proti kampešce, co stála v zahradě mé matky! To vám byla kampeška! Byla tak vysoká, že si jeden stěží umí představit. Jen si to poslechněte! Jednou přišel houf cikánů, ti se na kampešce usadili se ženami i dětmi, každá rodina na jednu stranu. A byli od sebe tak daleko, že jeden druhého neslyšeli, když kovali podkovy nebo se hádali se ženami.“

Tak to už bylo na pána i paní příliš, a tak oba ty chasníky poslali pryč se slovy: „Koukejte se vy dva, vy nepotřebujete pracovat, vy se tím světem můžete prolhat!“