Šediváček
Jeden chudý sedláček měl jediného syna, kterého počestně vychovával jak se na křesťana patří. Jak ale Dobromil rostl a rostl, byl mu otcovský dům příliš těsný a chtěl do šírého světa. Jeho otec tím nebyl vůbec nadšený a Dobromila zapřísahal, aby zůstal při zemi a tou se poctivě živil, ale nic to nepomohlo, Dobromil zůstal při tom, že se porozhlédne po světě. Tak se nakonec otec rozhněval a křiknul: „Bodejť by jsi po celé tři dny a tři noci běžel a zastavit se nemohl!“

Jak otec pravil, tak se stalo.

Dobromil musel utíkat a stále jen utíkat po celé tři dny i tři noci bez ustání. Ve dne ho spalovalo slunce a v noci zábla a zkrápěla studená rosa, sužoval ho hlad i žízeň, ale nic nepomohlo, otcova kletba neodlétla po větru, musel běžet až do konce třetího dne. Potom se vyčerpaný a k smrti zemdlený Dobromil zhroutil na zem; kde sežene něco k jídlu, nevěděl, neboť se ocitnul v divokém a pustém lese.

Tu tam pojednou přiběhnul malý šedivý mužíček, zůstal u něj stát a ptal se, copak mu schází. „Ale,“ odvětil Dobromil: „mám tak strašlivý hlad a žízeň, že už to déle nemohu snést.“ „Pokud je to vše, co tě trápí, to ti lehce pomohu!“ řekl šediváček: „Pojď se mnou a budeš mít tolik, kolik si budeš přát.“

Tak sebral Dobromil své poslední síly a vstal a šel za mužíkem. Přišli k nesmírně velkému černočernému zámku, vešli dovnitř a po širokánském schodišti stoupali nahoru a obrovskými dveřmi vešli do rozlehlého a vysokého sálu. V celém zámku nebylo vidět ani slyšet živáčka, všady bylo hrobové ticho. V tom sále bylo na vysokém stole, u kterého stály vysoké žídle, prostřeno k výtečné hostině. „Necháme si chutnat!“ řekl šediváček: „Ale zčerstva, neboť nás tu nesmějí přistihnout!“ Tak vyšplhali tak rychle, jak uměli, po nohou židlí nahoru na stůl, na něm pochodovali mezi talíři a mísami a jedli a pili dosyta. Po tom opět po nohách židlí sklouzli dolů, seběhli po schodišti a dveřmi vyběhli ven. Byl právě nejvyšší čas, neboť dveře za nimi s velkým třeskotem zapadly, až Dobromilovi odsekly kus podrážky na patě.

Teď byl zase Dobromil veselý a spokojený a na všechny trampoty předešlých tří dnů rázem zapomněl. Poskakoval za šediváčkem do lesa, stále hloub a hloub až na jedno řádně zarostlé místečko. Tam dal šediváček Dobromilovi hůlku a řekl: „V tom zámku žijí tři obrové, jsou to lidožrouti. Jakmile se vrátí domů a uvidí, že jim někdo ujedl z jejich mís a z jejich pohárů upil, tak přijdou do lesa a budou nás hledat. Když přijde jeden a najde tě, tak se musí sehnout, aby tě mohl zvednout a sníst. Ty ale buď připraven a tou hůlkou ho uhoď po hlavě, to se hned svalí a více se nepohne.“ Dobromilovi spadlo srdce málem až do kalhot a prosil mužíka: „Zůstaň se mnou, nebudu se tolik bát.“ Ale šediváček pravil: „Bát se nemáš věru zapotřebí, oni ti nic neudělají, když uděláš to, co jsem ti řekl. Já tu nesmím zůstat, jinak by to vše bylo nadarmo.“ A šediváček vklouznul do skrýše, kterou tu měl opodál, a tam vyčkával, co se bude dít.

Brzy nato v lese zapraštělo a zaburácelo, zahučelo a zalomozilo, to byl jeden z obrů, který přicházel, musel si dříve místo udělat, a tak rukama před sebou na stranu rozhrnoval stromy. Když přišel k Dobromilovi a uviděl ho, zařval: „Tak nyní tě mám! To ty jsi jedl z mé mísy! Tak teď sním já tebe!“ A sehnul se, aby Dobromila popadnul, ale ten ho praštil hůlkou po čele a plumps! Obr v tu ránu ležel vzhůru nohama a více se ani nehnul. V mžiku tu byl Šediváček a volal na Dobromila: „Rychle! Rychle! Musíme ho schovat dříve než ti druzí dva dorazí!“ Popadli ho za vlasy, zatáhli hlouběji do podrostu a tam to chlapisko pokryli listím.

Chvíli nato to v lese zašustilo a zasvištělo, zaburácelo a zapraskalo, jakoby se lesem hnala bouře. Ale byl to druhý obr, který sem zhurta přicházel, neboť nebyl o nic méně než ten první roztrpčen. Když Dobromila našel, zařval: „Tak nyní tě mám! To ty jsi jedl z mé mísy! Tak teď sním já tebe!“ S těmi slovy se sehnul, ale hoch jej trefil přímo do čela, pročež se obřisko svalilo a už ani hlásku nevydalo. A hned tu byl zase šediváček a volal: „Rychle s ním pryč, než přijde ten třetí.“ Tak ho táhli za vlasy k jeho kamarádovi a naházeli na něj suché listí tak, že člověk z těch chlapů ani špičku nosu nezahlédl.

Šediváček měl pravdu, když spěchal, aby obra odtáhnuli na stranu. Neboť sotva ležel chlap pod suchým listím, ozval se lesem divoký pokřik a halas, velké lomození a burácení a lámání, to vám byl ten třetí obr a ten vám měl krok tak těžký, že se pod ním chvěla zem. Když našel Dobromila, zařval vzteky bez sebe: „Tak nyní tě mám! To ty jsi jedl z mé mísy! Tak teď sním já tebe!“ Když se ale sklonil, aby hocha popadnul, trefil ho tento svojí hůlkou rovnou mezi oči, že se lidožrout sesunul k zemi a už ani nepípnul.

Šediváček celý šťastný vyskočil ze svého úkrytu a volal: „Tenhle tu může zůstat ležet, neboť ten byl poslední. Nyní půjdeme zpět do zámku, jsme nyní jeho páni. Ale musíš mi dříve slíbit, že mě budeš ve všem věrně následovat, co já ti řeknu nebo uložím. Uvidíš, že ti to bude k užitku.“ Dobromil mu to s radostí slíbil a následoval mužíčka k tomu černočernému zámku. Vešli dovnitř a kráčeli komnatami, až vešli do jedné, kde visel na stěně velký, ostrý a zářící meč. Tu mužík pravil: „Sundej ten meč dolů!“ A když to Dobromil učinil, šediváček pokračoval: „Nyní mi setni hlavu!“ „Ach, jak bych mohl?! Nic zlého jsi mi přeci neučinil!“ zvolal Dobromil. Ale mužík se rozčílil a zvolal: „Tak setneš mi hlavu nebo ti mám setnout já tu tvoji?!“

Tak Dobromilovi nezbývalo nic jiného, než aby vzal meč do obou rukou a utnul šediváčkovi hlavu. Když ale šediváčkovi spadla hlava dolů, spadly z něj i jeho šedivé šaty a jako se motýl vylíhne z ošklivé kukly, tak se před hochem zjevila panna tak překrásná, že samým úžasem a uchvácením nemohl ze sebe vypravit slůvka. Nemyslil si nic jiného něž, že je to krásný sen, ale dívka mu podala ruku a řekla: „Nyní vidíš, že jsi dobře udělal, že jsi mne poslechnul.“

Potom mu vyprávěla celý svůj příběh a bylo vám to smutné povídání. Před mnoha lety přišli do této země, kde její otec jako hrabě vládnul, ti tři obři. Zámek napadli a všechny, které našli snědli, celou její rodinu, dvořany i čeleď, jen ji samotnou si nechali, protože byla tak krásná. Chtěli ji u sebe podržet, ale protože jim s pomocí Boží ustavičně utíkala, proměnili ji nakonec v šedivého mužíčka a zámek od té doby zčernal. Potom pokračovala: „Ty jsi mne, Dobromile, teprve zpola vysvobodil a ten zámek také ještě není vysvobozen, proto musíš nyní svoje dílo dokončit. V lese roste obří dub, ten musíš vyhledat. Na kmeni má sedm dutin, jednu nad druhou a v té sedmé dutině sedí holubice na dvou vajíčkách. Ty dvě vejce musíš přinést a rozbít mi je o hlavu.“

Dobromil udělal, co mu poručili. Našel ten obří dub se sedmi dutinami a v té nejhořejší dutině holubici a pod ní dvě vejce. Tyto přinesl a hodil je panně na hlavu. V tom okamžiku to v celém zámku zapraštělo, jako by měl být konec světa a zámek byl zase bílý jako sníh, jakoby ho právě vystavěli. Dobromil slavil s krásnou hraběnkou svatbu, najal si fůru sloužících a ten krásný zámek celý ožil jako kdysi.

Po roce se mělo štěstí těch dvou završit, neboť hraběnka cítila, že brzy porodí děťátko. A když na ni její chvilka opravdu přišla, porodila na Boží svět místo dítěte šedivý oblázek. Dobromil byl zoufalstvím celý pryč, když viděl ten kámen, ale jeho žena ho těšila a pravila: „Tohle je ještě následek zakletí, které na mne ti tři obrové seslali, ale uklidni se, neboť nám můžeš lehce pomoci. Zanes ten kámen do sklepa a rozsekni ho tím mečem, kterým jsi mi tenkráte uťal hlavu, když jsem byla ještě šediváčkem.“

Tak Dobromil její přání vyplnil, a když meč tím kamenem projel, tu z něj vytryskla krev, čehož se velmi vyděsil, nechal kámen kamenem a běžel za svou ženou, aby ji o tom zpravil. Ona však řekla: „Dobře jsi učinil, Dobromile, nyní počkej sedm dnů a pak jdi do sklepa a uvidíš.“

Srdce Dobromilovi sotva tlouklo, když za sedm dní otvíral dveře sklepa, ale to bylo radosti, když na místě krvácejícího kamene uviděl ležet překrásné děvčátko, které se na něj chytře usmívalo a natahovalo k němu ručky. Zvedl je a radostně běžel ke své ženě.

Když byli zase v pořádku, vydal se Dobromil domů, aby obdaroval svého otce, který byl tak chudý, i celou vesnici. Každému rolníkovi daroval kus lesa, který si mohl tento vymýtit a vyklučit a pak obdělávat.

A Dobromil žil se svojí ženou šťastně a spokojeně ještě dlouho.