Povedený učenec
Jeden sedlák měl syna, který nechtěl pracovat a stále říkal, že byl určen k něčemu vznešenějšímu, a tak ho otec poslal na vysokou školu, aby z něj byl velký učenec. Ale synek nemyslel na učení, celé dny hýřil a otci pravidelně psal o další peníze a ten postupně prodal svoje krávy a nakonec zastavil i dům a statek. Konečně se jednoho dne drahý syn vrátil ze studií domů. Byl oblečený jako nějaký urozený pán, postavil se před otce a tvářil se, jako by měl v hlavě všechnu moudrost světa. „Umíš latinsky, synku?“ „Arciže otče, umím!“ Tu byl stařec teprve opravdu hrdý, neboť si myslel, že kdo umí latinsky, může přijít kamkoliv na světě a je z něj hned vážený pán. „Zajdeme k panu faráři, aby viděl a slyšel, jaký je z tebe učenec. Já už jsem se zmínil, že bys rád učil v naší škole.“

Nyní učenec trochu poblednul a udělalo se mu špatně, vůbec se mu k faráři nechtělo, ale otec mu nedal pokoje, a tak musel jít. Starý sedlák faráři o svém synovi již mnohé vyprávěl, jak na něj jednoho dne převede celý majetek, jak bude mít jednoho dne zastání, a tak když vstoupili a sedlák pozdravil a prosil, aby farář se synem trochu učeně promluvil, tento se zeptal: „Mluvíš latinsky?“ „Jeta!“ řekl učenec a byl celý nesvůj a na všechny otázky, které mu farář pokládal, odpovídal: „Jeta! Jeta! Jeta!“ „Milý příteli,“ řekl pak farář sedlákovi a potřásl při tom hlavou: „váš syn je tak učený, že ho tu ve škole nemůžeme potřebovat.“ Ale sedlák nebyl dnešní, dobře pochopil, co tím chtěl farář říct, sám přeci viděl a slyšel, že jeho syn neumí vlastně nic, ale podržel svůj hněv na uzdě.

Nyní se vydali k panu notáři, aby se synáčkovi také podíval na zoubek a posoudil, zda se hodí za písaře. „Umíš psát kontrakty, směnky, účty a závěti?“ zeptal se notář. „Umím psát dopisy se žádostí o peníze, ty mi často kamarádi diktovali. Ale k čemu psát závěti? Můj otec už jednu tištěnou má.“ Notář teď věděl dost, a tak řekl: „Milý příteli, je mi to moc líto, ale vašeho syna v písárně upotřebit nemohu.“ Sedlák byl teď vzteky bez sebe, ale nedal to na sobě zdát.

Cestou domů si ale v duchu lamentoval: „Jeden aby si vyškubal vlasy z hlavy, obětoval jsem moje krásné krávy i celý můj majetek a teď se musím dočkat takové hanby!“ Když dorazil se synem zpět na statek, na dvoře stál pacholek a pilně nakládal hnůj na vů z. Sedlák skočil, popadl pořádnou sukovici, zvedl ji hrozivě proti synovi a zařval: „Chlape, teď mi řekni, jak se latinsky řekne vůz!“ „Vozus!“ řekl syn a třásl se na celé těle. „A kabát?“ „Kabatus.“ „Vidle?“ „Vidlibus.“ „Hnůj?“ „Hnojibus.“ „Dobře, vidíš ten vozus? Tak sundej kabatus, popadni vidlibus a nakládej hnojibus! Jinak na tebe vezmu tuhle sukovicus a přetáhnu tě přes krucifixus! A to se spolehni, že tě přelomím vejpůl!“

Z panského kabátu ho svlékli raz dva; od té chvíle musel ten povedený učenec pracovat ve stáji s hnojem; a dobře mu tak!