Černá a Bílá...
Jedna žena šla se svou dcerou a pastorkyní přes pole žnouti obilí. Tu najednou přichází dobrotivý Bůh v podobě ubohého žebráka a žen se na cestu do vsi ptá. Matka i její dcera mu posměšně pověděly, ať cestu sám hledá, ale hodná pastorkyně mu cestu ukázala, dokonce s ním kousek šla.
Bůh se na nehodné ženy rozhněval a tak zařídil, že jejich tváře zhrubly, staly se černé jako noc a ošklivé jako hřích a a navíc jim ještě záda křivicí ohnul a narostl jim hrb. Ale té hodné pastorkyni tři přání slíbil splnit. Pastorkyně si přála tedy být krásná a čistá jako slunce, mít měšec zlata, který se nikdy nevyprázdní a poslední její přání bylo dostat se po smrti do nebe. Tu ji milostivý Bůh s požehnáním ta dvě přání vyplnil a po smrti ráj přislíbil.
Když matka se sestrou domů přišly, celé černé a ošklivé, viděly, že pastorkyně je celičká bílá a krásná a do jejich srdcí vstoupila nenávist tak velká, že neměly nic jiného na mysli, než jak nebohou dívku do neštěstí uvrhnout.
Pastorkyně měla bratra Aleše, který ji velmi miloval, Vyprávěla mu, co se jí přihodilo a i Aleš se spolu s ní zaradoval a její krásu na obrázek si namaloval, aby se s ním těšit mohl. Však kladla mu dívka na srdce, ať obrázek nikomu neukazuje.
Aleš si pověsil obrázek na stěnu své komůrky. Bydlel na královském zámku, kde sloužil jako kočí. Každý den stanul před tím obrázkem a děkoval Bohu, že jeho sestře takové štěstí dopřál.
I stalo se, že tomu králi, u kterého Aleš sloužil, zemřela žena a ta tak krásná byla, že podobné by člověk na světě nenašel a král pro ni velmi truchlil. Sloužící si všimli, že kočí má obrázek, před kterým každý den stojí, a protože jejich srdce byla závistivá a nepřejícná, králi to žalovali. Tak si král obrázek nechal přinésti a spatřil dívku tak krásnou, jako jeho milovaná žena byla a ihned se do ní vroucně zamiloval. Nechal si zavolat kočího a ptal se ho, kdo na tom obrázku je. On mu pravil, že to je jeho milovaná sestřička. A král řekl, že ta, a žádná jiná, se jeho ženou stane. Dal kočímu kočár i koně, zlatem zdobené šaty a poslal jej pro sestru.
Když Aleš s tou zprávou dorazil domů, sestřička se zaradovala, avšak Černá ji to štěstí záviděla a rozhněvala se nad míru a ke své matce pravila, že ona jí celým svým čarodějným uměním musí takové štěstí také zajistit. A matka ji uklidnila, že vše už promyšleno má. Svým čarodějným uměním omámila kočímu oči, že napůl slepý byl, a nápěvem omámila jeho uši, že napůl hluchý byl. Pak nastoupili do kočáru, pastorkyně ustrojená do královského šatu, s ní macecha a sestra, Aleš si sednul na kozlík a vyrazili na cestu.
Když kus cesty ujeli, tu se Aleš naklonil a na sestru zavolal:
„Přikryj se sestřičko milená,
ať tě déšť nesmáčí,
vítr nezcuchá,
a ke králi, ať přijedeš líbezná“
Zeptala se pastorkyně macechy, co bratříček volal a ona pravila, že jí poručil, ať své krásné šaty svleče a dá Černé. Podivila se Bílá tomu přání, ale bratrovo přání vyplnila.
Jeli dále a po nějaké chvíli Aleš opět na sestru zavolal:
„Přikryj se sestřičko milená,
ať tě déšť nesmáčí,
vítr nezcuchá,
a ke králi, ať přijedeš líbezná“
Zeptala se pastorkyně opět macechy, co bratříček volal a ona pravila, že jí poručil, ať svůj zlatý čepec sundá a dá Černé. Podivila se Bílá tomu přání, ale opět bratrovo přání vyplnila.
Jeli dále a po chvíli zavolal Aleš do třetice:
„Přikryj se sestřičko milená,
ať tě déšť nesmáčí,
vítr nezcuchá,
a ke králi, ať přijedeš líbezná“
Zeptala se pastorkyně opět macechy, co bratříček volal a ona pravila, že jí poručil, ať se na něco z okna kočáru podívá. Jeli zrovna po mostě přes velikou vodu a když se Bílá z okna vyklonila, tu ji ty dvě ženy zlořečené popadly a dolů do vody shodily. V tom okamžiku, kdy se Bílá utopila, na hladině se najednou sněhobílá kačenka objevila a po řece plula. Aleš si ničeho nevšimnul a jel dál, až dorazili na královský dvůr.
Tak Aleš přivedl králi Černou, a protože měl oči oslepené a jen záři zlatem zdobených šatů viděl, že tu pravou přivedl, si myslil. Král však, když to ztělesnění ošklivosti viděl, velmi se na kočího rozhněval a do hadí jámy ho uvrhnout nechal. Macecha však ovládala silná kouzla a i samotného krále tak obloudila, že se mu Černá nakonec přijatelná zdála, nechal je u sebe a nakonec se s ní i oženil.
Jednou večer, když v milostném objetí král s Černou byl, připlula do kuchyně kamennou výlevkou sněhobílá kachnička a takto zaprosila, ať kuchtík tak hodný je, oheň rozdělá a ona si svoje peří osušit může. Tak kuchtík v krbu rozdělal oheň a kačenka si k teplu sednula, peří si zobákem čechrala a zatímco tak seděla a dobře sobě činila, tak se vyptávala:
„Copak dělá Aleš, bratříček můj?“
A kuchtík pravil:
„Sedí v hadí díře.“
„A co dělá Černá v tomto domě“
A kuchtík pravil:
„S králem sdílí lože.“
„Bůh ho opatruj“, pravila kačenka a odplula pryč.
Druhého dne zase připlula a ty samé otázky kladla a třetí den opět. Tu kuchtík už to déle nemohl unésti, za králem běžel a vše mu vypověděl. Král to na vlastní oči chtěl vidět, a když toho večera kachnička opět připlula, král popadnul meč a chtěl jí hlavu utíti ..... Tu ale najednou, ve chvíli, kdy odlesk slunce zasvítil kachničce do očí, kachnička se proměnila ........ A tu se před králem, ona krásná dívka objevila, kterou kdysi na obrázku spatřil a za ženu sobě vyvolil. Král byl najednou celý šťasten, šaty jí přinésti nechal a pak ona mu musela vyprávět, jak skrze faleš a nenávist oklamána byla a do vody hozena. Její první přání bylo, aby král jejího nebohého bratra z té strašné hadí díry vysvobodil. Když král její přání vyplnil, tak za macechou zašel a nenápadně se jí zeptal, jaký by trest zasloužil ten, co krále hanebně oklamal. Tu čarodějnice, tak svou pýchou zaslepena byla, že jí ani na mysl nepřišlo, že o ní král mluví a zpupně pravila, že toho provinilce je nutné donaha svléci a do sudu s hřebíky a jehlami zavříti a ten sud za koně zapřáhnout a toho koně do světa vyhnat.
Tak její přání splnili a ona i Černá potrestány po právu byly.

Král se s Bílou pastorkyní oženil a jejího bratra bohatě za věrné služby odměnil.