Podzimní pohádka
Pavučinky babího léta už dávno odnesly poslední horké dny a vůni sena, malin a borůvek. Začal podzim.Poslední sluneční paprsky vpletly stromům do vlasů barevné pentle a jablíčkům vdechly červená líčka.To je podzim, jak jej známe. Voní hlínou a listím. Chvíli je barevný a rozjásaný, chvíli šedý, melancholický a jen tiše pláče do kaluží.
Má i svá tajemství a prozradí je těm, kdo se brouzdají vlhkým listím po lesních cestách a v mlžných závojích, jimiž dýchá les, hledají střípky snů a pohádek.Ty mlžné závoje, to jsou šaty krásných lesních stvoření, říkejme jim třeba víly. Mají bledou pleť, střevíčky tkané z měsíčních nití a místo perel nosí kolem krku dešťové kapky.Postýlky mají v mechu a kapradí daleko, daleko od lidí, kterých se bojí. Je to jeden z lesních zákonů, že se víly lidem vyhýbají, a proto o nich víme tak málo.
Za dávných časů však žila jedna víla tak zvědavá, že se její zvědavost nedala spoutat jediným zákonem lesa. Lákalo ji poznávat lidi a jejich svět.
Jmenovala se Rozárka. Byla krásná až oči přecházely, zlaté vlásky měla svázané odkvetlou pampeliškou, oči jako odraz hvězd v té nejčistší studánce a rty rudé jako jeřabiny navlečené na šňůrce.Bylo právě podzim, když se večer co večer lesem vracel mladý muzikant domů do své chaloupky z města, kde si hraním na zábavách, oslavách a svatbách vydělával na živobytí.Rozárka ho potají pozorovala zpoza kmene stoletého dubu. Líbil se jí. Líbil se jí jeho úsměv na tváři, svižný krok a to, že byl člověkem. A ten zvláštní nástroj v jeho rukou… k čemu asi slouží?Byl to klarinet, to ale nemohla Rozárka vědět. Jako víla se nikdy nepodívala za hranice lesa, a už jste někdy viděli klarinet jen tak se povalovat po lese?Ostatní víly si brzy všimly, že s nimi Rozárka netancuje při měsíčku a nezalévá rosou mladé stromky. Zrazovaly ji od večerních vycházek k lesní cestě.„Je to přece člověk, co na něm vidíš?“ Říkaly jí. „Lidé jsou zlí, nebezpeční, sobečtí. Může Ti ublížit, je to nebezpečné chodit k nim tak blízko.“Rozárka si však jejich varování vůbec nevšímala. Ba naopak, toužila po tom zjistit, jací lidé skutečně jsou. Jsou opravdu tak zlí? To nemůže být pravda, vždyť má dobré oči…Občas si dodala odvahy sestoupit až na cestičku a po špičkách kráčela za tím neznámým člověkem se zvláštním nástrojem v rukou až na kraj lesa. Dál už nesměla.Posadila se pak pod poslední mladé smrčky a dívala se dál tím směrem, kterým kráčel muzikant. Přemýšlela, jak jej oslovit, velmi se jí líbil. Přemýšlela také o tom, jestli ho má vůbec oslovovat, protože lidé patří k lidem, ne k vílám. A třeba si jí ani nevšimne. Nebo se bude zlobit, že jej každou noc sleduje…Připadala si bezradná. Jednou, když zase takhle seděla v trávě na kraji lesa a přemýšlela, zmohla ji únava a usnula.
Ráno, když Jakub, tak se totiž ten muzikant jmenoval, spěchal opět do města za prací, ji tam takto našel. Spící, krásnou vílu. Svou krásou mu učarovala.Přemýšlel, co dělá tak krásná dívka v lese. Vzal ji do náruče. Byla tak bledá, lehká, slabá. „Snad není mrtvá!“ Pomyslel si. Nebyla, srdce jí tlouklo a hrudník se jí slabě zvedal při každém nádechu.Odnesl spící Rozárku k sobě do chaloupky. Dnes hrát nepůjde, však to za něj zastanou jiní. Radši se postará o tu krásnou neznámou dívku. Nemůže ji přece nechat spát v lese.Netušil ani, jakou chybu udělal. Rozárka bez lesa ztrácela rychle svou sílu a dech jí slábnul. Jakub si toho všimnul. Nevěděl, že je to víla, myslel si, že je to dívka a že je nemocná.Uvařil čaj z lesních bylin a začal jej Rozárce po lžičkách dávat. Posilněná bylinkami za chvíli procitla z tvrdého spánku, cítila se však velmi slabá.
Všimla si, že není v lese, a že se nad ní sklání onen krásný mládenec, kterého po večerech sledovala. Jakub byl radostí bez sebe, že se krásná neznámá probrala.Rozárka se na něj usmála a začala mu povídat, že je víla, a že ho zná již dlouho, že se jí líbí, a také, že jí zajímá ten zvláštní nástroj, co nosí stále s sebou.Jakub Rozárku pohladil po vlasech. „To je klarinet.“ A zahrál krásnou písničku, která patřila jen Rozárce. Ještě chvíli si pak povídali.Potom Rozárka, celá bledá, řekla Jakubovi, že musí zpátky do lesa, že bez lesa žít nemůže. Domluvili se však, že se budou každý večer scházet.Od té doby chodil Jakub z města ještě veseleji, protože se vždycky těšil, až uvidí Rozárku. A Rozárka byla celé dny se svými družkami celá zadumaná, zato k večeru se jí úplně rozzářily oči.
Brzy se zvěsti o schůzkách Rozárky s člověkem dostaly až k samotné královně vil. Pozvala si Rozárku k sobě do lesního paláce.
Rozárka předstoupila před její trůn. Teď na podzim byl celý pokrytý zbarveným listím a zářivě červenými bobulemi lesních plodů. Poklekla a sklopila hlavu.„Rozárko,“poví dá královna, „tím, že se scházíš s člověkem, ohrožuješ nejen sebe, ale celou říši vil. Uvědomuješ si to?“
„Nemáte pravdu, královno,“ odpověděla Rozárka. „Jakub je dobrý člověk a zcela jistě nemá v úmyslu prozradit naši lesní říši jiným lidem. Mám ho ráda, přejte nám prosím štěstí.“Královnin obličej ztuhnul, jako by byl z kamene: „Jak jsi hloupá. Je to člověk, ublíží Ti a rozvrátí celé naše lesní království. Máš ho ráda? Láska… Láska, to je jen výmysl lidí.Jsou to jen planá slova, pouze prostředek, kterým se dostávají blíže svým podlým cílům. Divím se Tvé naivitě. Doteď jsi pod ochranou lesních zákonů.Za chvíli přijede náš princ na bílém koni a přikryje nás bílou peřinou. Jistě víš, že žádná víla po jeho návštěvě ještě nikdy neopustila svou postýlku. Nevím, co by se stalo, kdybyste se dále stýkali. Je to člověk, do jara na Tebe čekat nevydrží. Poslechni mou radu, nebo budeš nešťastná a nikdo, vůbec nikdo Ti nepomůže.“Když Rozárka odcházela z královnina paláce, po tvářích jí stékaly slzy. Myslela na Jakuba, na jejich večerní procházky, na jeho dobré oči…Když se pak večer Rozárka s Jakubem sešla, povídala mu o své návštěvě u královny. O tom, že už za pár dní přijede princ na bílém koni a uloží víly do postýlek až do jara.„Nevydržím bez Tebe celou zimu, Jakube. Nechci být vílou. Musí existovat nějaký způsob, jak se stát člověkem a být stále s Tebou.Projdu les křížem krážem a zjistím, co se dá dělat.“ A jak řekla, tak také udělala. Avšak ať se ptala kohokoli, staletých skal, zvířat i stromů, nikdo jí nedal odpověď.A princ na bílém koni už se blížil…Rozárka si vzpomněla na své první setkání s Jakubem… Jak jí u něj v chaloupce vzkřísil bylinkovým čajem. Ano, to je to řešení.
Rozárka se vzdala lesa a odstěhovala se k Jakubovi do chaloupky. Každé ráno si uvařili bylinky, namazali si chleba s tvarohem a Jakub odcházel do města hrát.Žili jako dva lidé, ale Rozárka přeci jen ztrácela svou sílu a bylinky byly jen chabou náhradou lesa. Jednoho dne se Rozárce ve spánku zjevila královna vil.„Už nejsi vílou, ztrácíš veškerou ochranu lesa. A zároveň nejsi ani člověkem. Sama sis vybrala svou cestu, která se Ti stala záhubou.“Od té noci se Rozárka cítila slabší a slabší. Bylinky nepomáhaly… Jen ležela a sledovala za okny chaloupky bělavě hvězdičky sněhu poletující vzduchem.Pokrývaly vrcholky stromů, lesy, louky a stříbřitě svítily… taková krása. Jako víla tohle nikdy neviděla. Přestože byla tak slabá, že nemohla vstát z postele, byla šťastná.Už jen pro to vidět krásy zimní přírody stálo za to vystoupit z vílího života bez lásky, který jen dál a dál ubíhal v zaběhnutých kolejích. A zažívala lásku. To že mohla být se svým Jakubem bylo nade všechno a krásně to hřálo u srdce.Zima se pomalu měnila v jaro a Rozárky bylo den ode dne míň a míň. Byla jako stín, ale pod srdcem nosila děťátko.Když se tuto novinu dozvěděl Jakub, byl celý bez sebe štěstím, ale zároveň mu dělalo starost Rozárčino dlouhé stonání.Každý den jí přinesl čerstvé květiny z lesa a zahrál nějakou krásnou písničku na klarinet, ale kouzelná moc lesa už ztratila svou sílu.
Jednou, bylo to v létě, když se Jakub vrátil z práce, našel doma spící děťátko přikryté lehoučkým závojem z mlžného oparu.To Rozárčina vílí duše opatrovala malou holčičku… Rozárka však nezemřela láskou, nezabil ji člověk. Pouze zkostnatělost těch, kteří na lásku nevěřili.Sluníčko jej však za chvíli vysušilo a malá Zdenička zůstala poslední Jakubovou památkou po krásné Rozárce. Byla stejně krásná, ale byla z masa a kostí.Jakub nějaký čas plakal nad ztrátou milované dívky, ale pak už myslel jen na to, jak se o Zdeničku co nejlépe postarat. Akorát na podzim si vzpomněl na to, jak se před rokem brouzdal vlhkým listím po lesní pěšině a poznal tak svou krásnou vílu.Úsměv na Zdeniččině tváři jej však z chmurných myšlenek vytrhl. Čas zahojil všechny rány a Jakub s malou, větší, ještě větší a úplně velikou Zdeničkou žili v chaloupce šťastně až do teď.