Jak Honza špásoval
Byla jednou jedna žena a ta měla ráda souseda, a tak to hleděla zařídit tak, že když byl její muž na poli, sešla se s miláčkem a oba se dobře poměli. V tom domě měli ale za pacholka Honzu, rozpustilého šibala, který o všem dobře věděl a jednoho dne ho posedla škádlivost a dobrý rozmar. „Jen počkejte,“ pomyslel si: „dneska si zašpásujeme!“ Toho dne jeli orat opět daleko od vsi, protože soused zůstal na poli nedaleko, ale když vyjeli ze dvora, Honza se zastavil a řekl: „Pantáto, neměli bychom dnes zůstat tady a orat na tom nejbližším poli? Je už dost pozdě!“ „Máš pravdu!“ řekl sedlák, a tak Honza zahnul a za chvíli byli na poli a začali pracovat a byli opravdu pilní.

Uběhla hodina či dvě, když na pole přišla selka a nesla koláč a víno. Honza ji viděl už z dálky, popadl bílou houni a rozprostřel ji na zádech jejich černého koně, aby si selka myslela, že je to tam oře soused, který měl šedivého koně; sám si lehnul do brázdy, aby ho neviděla. Selka si ničeho nevšimnula, věděla, že její muž je daleko v polích, a když z dálky viděla bílého koně, vydala se v myšlenkách rovnou k němu. Když byla docela blízko, Honza vyskočil a zvolal: „Hola, pantáto, paňmáma nám nese víno a ještě teplý koláč, cítím ho až sem!“ Žena zvedla oči a zrudla, ale rychle se vzpamatovala a řekla: „Milý muži, tady ti nesu něco na občerstvení.“ „Ale jak to?“ podivil se sedlák: „To jsi ještě nikdy neudělala. A jak jsi věděla, že budeme tu?“ Ale žena měla po ruce správnou výmluvu, a tak si sedlák nechal chutnat, jedl a pil a přitom se rozhlížel kolem. „Honzo,“ zvolal: „kdo to támhle oře?“ „To je náš soused, pantáto, Jakub Husar.“ „Tak? Zajdi tam a dones mu kousek koláče.“

Honza šel, ale po cestě koláč rozlámal na kousky a házel je za sebe na cestu. „Sousede,“ řekl, sotva tam dorazil: „náš pantáta všechno ví, chce teď v klidu pojíst, potom na vás přijde s podrývákem, aby vás zabil.“ V Jakubovi hrklo, ale přece jen nevěřil, že by to bylo tak vážné. Honza se obrátil a spěchal zpět ke svému pánovi, aby mu pošeptal: „Náš soused našel poklad, prosí vás, abyste vzal podrývák a hned šel k němu a pomohl mu při kopání.“ Do sedláka jakoby střelili, vyskočil, vytrhl z pluhu podrývák a upaloval pryč. Když to Jakub Husar uviděl, pomyslel si: „Tady končí legrace!“ a dal se na útěk. Sedlák běžel za ním, ale nemohl ho dohonit, nakonec se unavil a vydal zpět. Tu zpozoroval na cestě kousky koláče, a tak je začal sbírat. „Copak to můj muž dělá?“ ptala se udiveně selka Honzy. „Sbírá kameny.“ odvětil: „Chce vás ukamenovat, všechno totiž ví.“ Tu žena na nic nečekala, vyskočila a utíkala jako splašená do vsi. Když to sedlák viděl, pospíchal k Honzovi a ptal se: „Proč utíká moje žena celá vylekaná pryč?“ „Co já vím, asi doma hoří.“ řekl Honza. Tu se sedlák navzdory únavě rozběhl za ní, ale dohnal ji až na dvoře. Tam sotva popadajíc dechu, selka padla na zem a sotva k ní muž dorazil, sepjala ruce a prosila: „Ach, milovaný muži, nezabíjej mne a odpusť mi, já už s Jakubem v životě nepromluvím ani slovo!“

Jak sedlák vyvaloval oči a co dělal dál, to se nevypravuje, ale tolik je známo, že Honzu následujícího rána ze služby s poklonami propustili, tak veselého pacholka nepotřebovali.