Čučina...
V jedné krajině vládl mocný a bohatý král. Měl zlata a stříbra, že je mohl měřit na měřice. Měl i krásnou ženu a co na ní bylo nejvzácnější, to byl zlatý křížek, co měla královna na prsou. Když se jim narodila dceruška, byla, jako by mamince z oka vypadla a také měla na prsou od narození zlatý křížek. Děvčátko rostlo a král i královna se z něho těšili.
Ale když mladá princezna se zlatým křížkem dorostla do dívčích roků, královna se jednoho dne roznemohla. Král svolal nejlepší lékaře z celé říše, ale nic platno. Královna přes všechnu léčbu a péči zavřela oči na vždy. Na smrtelném loži ještě zavolala k sobě svého manžela a řekla mu svou poslední vůli: aby si po její smrti nezal za ženu žádnou jinou, než takovou, která nosí na prsou také zlatý křížek.
Král oplakával zemřelou manželku, ale těžko se mu žilo samotnému. Rozhodl se tedy, že se znovu ožení. Jenže, kde najít nevěstu co by měla na prsou zlatý křížek, jak si přála jeho žena? Dal rozhlásit po celé krajině, aby se taková dívka ohlásila u královského dvora, že ji čeká veliké štěstí. Nikdo ale nepřišel. Král tedy dal oznámit i v sousedním království, koho hledá, čas běžel, ale zase žádná nevěsta se zlatým křížkem nepřicházela.
Když ani to nepomohlo. přišel jednou večer král ke své dceři a povídá :
" Tvá matka mne před smrtí zavázala, abych si vzal za manželku jen takovou, co nosí na prsou zlatý kříž. Ale taková chodí po celém světě jen jediná. Ty jediná máš na krku zlatý kříž a Tebe si tedy vezmu za manželku."
Princezně se div nepodlomily nohy, když to slyšela. Vzpamatovala se ale a řekla :
" Pantáto, když se to má stát a je to vůle Vše, tedy si Vás vezmu. Ale nejdřív bych chtěla mít stříbrné šaty, jaké na celém světě nikdo nemá."
Král hned dal nařídit, ať švadleny šijí ve dne v noci pro princeznu stříbrné šaty. Netrvalo to ani týden a už je král nesl princezně. Zářily, jako když se mihotají hvězdy.
" Tady máš své stříbrné šaty, jak sis přála. Vezmeš si mne tedy za muže?"
" Vezmu pantáto," odpoví princezna. " Ale ne spíš, než mi darujete ještě jedny zlaté šaty."
Když to král slyšel, opět nakázal, aby švadleny takové šaty ušily. Za dva týdny už zlaté šaty nesl princezně. Zářily, jako by vyšel zrovna měsíc.
" Nesu Ti šaty, jaké sis přála. Vezmeš si mne teď za muže?" ptal se král.
" Vezmu pantáto," povídá princezna. "Ale ne dřív než mi ještě dáte připravit jedny diamantové šaty!"
Král na to zase nic neříkal, vyšel z komnaty a dal zrovna rozkaz, ať nejlepší švadleny z celého království šijí pro princeznu diamantové šaty, Za tři týdny byly hotové a když je král nesl večer princezně, zářily a jiskřily, jako by slunce vycházelo.
"Milá princezno," povídá král, " tady jsou diamantové šaty jaké sis přála. Pověz mi nyní, jestli si mne vezmeš za muže."
" Pantáto," povídá princezna, " když už se to má stát, ať se to tedy stane, ale nejdřív bych si přála na svatbu kožíšek ze samých krtčích kůží."
Král byl rád, že princezna mluví o svatbě a že už nebudou žádné odklady. Hned dal zhotovit u nejlepšího kožešníka kožíšek z černých krtčích kůží a do tří dnů jej donesl princezně:
" Tady Ti dávám krtčí kožíšek. Vidíš, že dělám, co Tvá duše ráčí. Už si ale žádné hlouposti nevymýšlej!"
Princezna se polekala, když ho tak mluvit slyšela. Co měla nebohá dělat? Sedla si a dlouho plakala, protože viděla, že už jí není pomoci. Potom se ale přeci rozhodla. Když na zámku všechno usnulo. složila si stříbrné, zlaté a diamantové šaty do uzlíku, oblékla na sebe krtčí kožíšek a řekla:
" Mha přede mnou, mha za mnou,
ať mne nikdo nevidí, jenom nebe nade mnou."
Tajně vyklouzla chodbami z paláce, proplížila se okolo stráží v bráně a pustila se tam, kam ji nohy nesly. Ráno začali po celém zámku chystat svatbu. Kuchaři vařili, cukráři pekli a malíři strojili všechny komnaty. Když bylo vše hotovo, král se sám vydal pro svou nevěstu. Vejde k ní do ložnice, ale ta je prázdná a nikde nikdo!Velice se polekal a kázal, ať prohledají celý zámek, všechny pokoje, komory a každičký kout. Všechno ale darmo. Tak rozeslal služebníky na koních na všechny čtyři strany světa, ať princeznu hledají, stíhají a přivedou zpátky.
Služebníci se ale jeden po druhém vraceli s nepořízenou. Kde zatím tedy byla mladá princezna?
Ta se dostala do hlubokých lesů, našla si tam dutý strom a v něm žila jako v maličkém hnízdě. Protože se bála, že by jí král mohl vypátrat, zůstávala po celý den ve svém úkrytu a živila se jen jahodami a borůvkami, co v lese našla.
Tak to trvalo několik týdnů a když se na blízku neobjevila ani živá duše, osmělila se princezna a každý den o poledni vycházela ze své skrýše ven a vyhřívala se na sluníčku.
Jednou pořádal sousední král veliký hon a jak pronásledoval jelena, zabloudil až na ta místa, kde měla princezna svůj úkryt. Rozhlíží se a vidí na louce sedět něco černého, Jde blíž a co to může být? Jak ale rozhrnul křoví, princezna ho také zahlédla, zvedla se a jako střela zmizela v dutině stromu.

Král zatroubil na lesní roh, lovci se sjeli a obstoupili onen širokánský dub, co se v něm princezna schovávala. Král zavolal:
" Ať jsi dobrý nebo zlý, poroučím Ti vylez ven!"
Ale z úkrytu nešla odpověď žádná. Ani hlásek, nic a ani odtud nikdo nevycházel. Král byl zvyklý, aby ho každý poslechl. Rozhněval se a kázal hlasitě:
" Nepůjdeš-li ven po dobrém, však Tě odtud moji myslivci vyvedou!"
Když to princezna slyšela, poznala, že jí nezbývá než se té hrozbě podvolit. Zamazala si nejdříve obě tváře i čelo blátem a pak vystoupila z úkrytu ven. Král se ptal:
"Jak se jmenuješ?"
" Čučina." odpověděla princezna. Pověděla první co jí napadlo.
Král si ji prohlédl od paty k hlavě a nevěděl, jestli jeto člověk nebo lesní zvíře. Nakázal ale služebníkům, ať ji odvedou do paláce, pak se uvidí, co s ní dál. Myslivci ji zavřeli do chléva na královském dvoře a donesli jí hromadu čočoviny, aby jedla. Ona ale seděla a ničeho se netkla. Ptali se jí tedy čím se živí.
" Jím všechno, co jíte Vy." odpověděla jim Čučina.
Když se král dozvěděl, že Čučina je lidský tvor, rozkázal, aby jí dali posluhovat do kuchyně. Kuchař ji potřeboval ke všemu a měl ji rád, protože Čučina brzy rozuměla všemu, co jí ukazoval a co po ní chtěl. Za nějaký čas ji posílal i nakupovat do města věci, co potřeboval do kuchyně.
Stalo se, že na tom hradě pořádal král skvostnou oslavu a pozval na ni panstvo z celé krajiny. Celý den se na zámku hodovalo, vyhrávalo a tancovalo. Když přišel večer, Čučina prosila kuchaře, ať ji pustí ze služby, že by si šla ráda odpočinout.
" I jen běž, Čučino." povídá kuchař " však už máme nachystáno všechno, co potřebujeme."
Jak vyšla Čučina za dveře, povídá:
" Mlha přede mnou, mlha za mnou,
ať mne vidí jen nebe nade mnou!"
Už stála v zámku mezi služebníky a kráčela k sálu odkud se ozývala hudba. Stříbrné šaty na ní svítily jako hvezdy. Když otevřela dveře, oči všech hostů na ni zůstaly viset a každý se ptal:
" Kdo je ta paní? Odkud se vzala?"
Král sám na ni hleděl jako očarovaný, šel jí naproti, odvedl ji ke svému stolu a celý večer se sn bavil. Co teprve ty vznešení paničky! Závistí byly celé zelené, protože žádná z nich se krásou té cizí dívce nevyrovnala.
Po půlnoci vyšla Čučina ze sálu a povídá :
" Mlha za mnou, mha přede mnou,
ať mě nikdo nevidí jen nebe nade mnou!"
Na ta slova se ocitla v lese před svou skrýší. Svlékla si své stříbrné šaty, natáhla si si svůj krtčí kožíšek, zamazala si tváře a zase řekla:
" Mlha za mnou, mha přede mnou,
ať mne nikdo nevidí jen nebe nade mnou!"
Jen to pronesla, už stála ve své komůrce. Lehla si do svého lůžka a spala až do rána.
Milý král ji zatím hledal po celém zámku, ptal se všech služebníků, kdy a kudy ta krásná dáma ve stříbrných šatech odešla, ale nikdo mu nedokázal říct rozumné slovo. Nikdo ani nevěděl jestli odešla nebo odjela. Vždyť tam ani nebyl žádný kočár. Král se mrzel, že ztratil svou krásnou společnici ve stříbrných šatech. Zábava ho přestala těšit, seděl u stolu zamlklý a zamračený a brzy se všichni hosté rozjeli do svých domů.
Brzy ráno Čučina vstala a šla po své práci. Nevšímala si, co si služebnictvo mezi sebou povídá o včerejší slavnosti, až jí kuchař pravil:
" Milá Čučino. Ty nemáš ani zdání, co se dnes v noci přihodilo. Byla zde jakási slečna ve stříbrných šatech a ta se králi tak zalíbila jako žádná jiná. Ale z ničeho nic se z hostiny ztratila a pan král je z toho tak zarmoucený, že dnes ani nejí, ani nemluví a nevychází ze své komnaty."
" Možná, že to bude naše Čučina!" smála se jedna služka. Do ní by se mohl náš pan král lehce zamilovat!"
" Mlč a běž si po své práci!" okřikl ji kuchař.
Brzy na to pořádal král novou slavnost. Tentokrát nařídil všem strážným a služebníkům, aby dávali bedlivý pozor a jestli ta cizí dáma přijde, ať ji nepouštějí ze zámku ven.
Když byla hostina v plném proudu, Čučina si zase vyprosila od kuchaře volno. Dostala ho a zavolala:
" Mlha za mnou, mha přede mnou,
ať mne nikdo nevidí jen nebe nebe mnou!"
a už byla v lese. Nastrojila se do svých zlatých šatů, vodou si umyla umouněné tváře, že se začervenaly jako jablíčka a pronesla:
" Mlha za mnou, mha přede mnou,
ať mne nikdo nevidí jen nebe nebe mnou!"
Než ji někdo zahlédl, už stála ve dveřích královského sálu. Muzika tam vyhrávala, ale král se procházel nepokojně a zasmušile mezi hosty a nic ho netěšilo. Myslel jen na cizí paní. V tom se otevřou dveře a v nich stojí dáma ve zlatých šatech. Zářily jako měsíc na nebi. Král se k ní hned přitočil a celou noc se už od ní nehnul a měl oči jenom pro ni.
Jak ale udeřila půlnoc, dáma ve zlatých šatech vyklouzla do vedlejší komnaty a tiše pronesla svou průpovídku:
" Mlha za mnou, mha přede mnou,
ať mne nikdo nevidí jen nebe nebe mnou!"
Ocitla se uprostřed lesa, přestrojila se a za chvíli už ulehla ve své komůrce k spánku.
Král zatím seděl sám mezi hosty v sále, kde ho ta cizí dáma opustila a čekal jestli se ještě objeví. Nespouštěl oči ze dveří od sousední komnaty. Když to trvalo dlouho, vstoupil tam, rozhlížel se, ale po jeho společnici nikde ani stopy. Hned běžel za služebníky a strážnými, každého se vyptával, kudy jeho krásná paní odešla, ale nikdo mu neuměl nic kloudného odpovědět.
Smutný král se odebral do své ložnice a ještě tu noc si umínil, že uspořádá ještě jednu slavnost a že tentokrát cizí dámu stůj co stůj zadrží a doví se odkud je.
Zakrátko se konala ona hostina a král dal všude kolem zámku zdvojnásobit služebníky i strážné. a uložil jim, ať střeží cizí dámu jako oko v hlavě, jinak že s nimi bude zle.
No, lehko se poručí, hůř se vykonává.
Sjelo se panstvo z celé země. Lustry zářily, hudba šuměla, jen král tu zasmušile seděl mezi vším tím veselím a věšel hlavu. Už si zoufal, že se tentokrát ta krásná dáma neobjeví, ale v tom se otevřely dveře a jako by se zazářilo právě vycházející slunko. Stála tam cizí kráska! Na sobě měla diamantové šaty a byla ještě krásnější než posledně.
Všichni umlkli a hudba přestala hrát. Král spěchal za ní, dává ji na ruku zlatý prsten, vede si ji k tabuli, usazuje ji po svém boku a baví se s ní, jako by nikoho jiného v celém sále už nebylo.
Jenže přišla půlnoc a jeho společnice se zase ztratila. Nikdo nedokázal odpovědět na otázku jak a kam ...
Stráže i služebníci se třásli strach, jak jim král vyhubuje, že cizí dámu neuhlídali. Ten jen ale odešel do své ložnice, nic neříkal a ani na nikoho nepohlédl. Nešťastný panovník se z té věci tolik rmoutil, že žalem onemocněl.
Zavolali mu k lůžku nejstarší lékaře z celého království, ale Ti na jeho chorobu žádný lék nevěděli a jen potřásali hlavou.
Když to trvalo třetí den a král chřadl a chřadl jako sníh na slunku a všichni pochybovali, jestli se uzdraví, povídá Čučina:
" Pane kuchaři, já bych donesla králi koflík dobré polévky, třeba ho posilní."
" Inu Čučino, jen mu ji zanes," povídá kuchař, " na škodu mu být nemůže."
Čučina uvařila silnou polévku a v koflíku ji postavila ke královskému loži. Když ji král vypil, na dně koflíku něco zacinkalo. Podíval se a tam ležel jeho zlatý prsten! Král hned poznal, že je to ten co daroval oné krásce. Vyskočil z postele a volal:
" Chci vědět, kdo tu polévku vařil!"
Služebníci hned utekli a nikdo mu nechtěl nic povědět..
" Ať sem kuchař hned pošle toho, kdo tu polévku připravil a kdo mi ji donesl!" hněval se už král.
Když to bylo tak, kuchař k němu poslal nahoru Čučinu. Král si ji prohlížel, jak stála před ním s umouněnou tváří v černém krtčím kožíšku a zdálo se mu, že se trochu podobá na krásnou neznámou dámu.
" Ty mi musíš uvařit ještě jeden koflík té polévky." řekl jí.
" Beze všeho, milostivý králi, jen bych si přála, abych ji směla v kuchyni připravit jen docela sama." řekla Čučina.
Tak ji nechali v kuchyni samotnou. Ale král dal narychlo vyvrtat do dveří malou dírku a díval se dovnitř. A co viděl! Čučina si umyla začerněné tváře a zjevila se v celé své kráse. Byla to ta jeho dáma! Když polévku uvařila, donesla ji v koflíku do královi ložnice. Král ale nechal polévku stát a říká:
" Třikrát jste mi unikla, krásná dámo, ale tentokrát Vás už od sebe nepustím! Žádná jiná na světě se nestane mou manželkou než Vy!"
Sám jí svlékl černý, krtčí kožíšek a zavedl ji mezi udivené dvořany. Když se dozvěděl, že Čučina je dcerou sousedního panovníka, napsal tam dopis a žádal o svolení, jestli by si ji směl vzít. Starý král ale mezitím umřel.
Tři dny a tři noci slavil král svatbu se svou sličnou nevěstou. První den měla Čučina na sobě stříbrné šaty, druhý den si oblékla ty zlaté a třetí den se nastrojila do šatů diamantových. Všichni na zámku se radovali a těšili, jen ta prostořeká děvečka se dlouho strachovala, že přijde o místo za to, jak se královně před tím posmívala. Ale kdepak! Ta už dávno všem odpustila a na všechny křivdy zapomněla .. No a žila se svým královským manželem v lásce a dobrotě až do smrti......