Jdi tam, nevím kam, přines to nevím co...
Vládl kdysi v jednom carství gosudarství báťuška car, nemladý nestarý, a vládl sám, bez carevny. Měl na svém dvoře družinu myslivců-střelců; ti cara bavili, vyjížděli s ním na divoké hony a lovili ptactvo a zvěřinu do carské kuchyně. Mezi členy družiny zvlášť vynikal urostlý mládenec jménem Fedot, znamenitý střelec, který se nikdy neminul cíle; však se jeho uměním car všude chlubil.
Stalo se, že jedenkrát vyjel Fedot na lov sám. Zamířil do hlubokého lesa a najednou uviděl na stromě sedět hrdličku. Strhl pušku z ramene a zamířil. Hrdlička se mu však najednou tak zalíbila, že v poslední chvilce uhnul puškou, aby ptáka nezabil. Přece jen však ji zasáhl; střela zlomila hrdličce křídlo. Zatřepalo se zdravé křídlo, jak chtěla hrdlička uletět, ovšem se zlomeným křídlem to nešlo; spadla na zem. Fedot ji zvedl. Vtom se ozval ustrašený lidský hlas:
"Ach, střelče smělče, nezabíjej mě, netrhej mi hlavičku, neber mě ze světa bílého. Raději si mě dones živou domů, posaď na okénko a dávej na mě pozor. Jakmile začnu dřímat a očka přivírat, v tu chvíli mě uhoď hřbetem ruky a dojdeš velikého štěstí."
Fedot kroutil hlavou a velice se divil:
"Co to? Na pohled je to pták, na poslech mluví lidským hlasem. To jsem jakživ neviděl ani neslyšel. Přeješ si jít se mnou, půjdeš tedy se mnou, ať se děje co se děje."
Nechal dalšího lovu, vzal hrdličku a vrátil se. Doma ji posadil na okénko a čekal. Po nedlouhé chvíli položila hrdlička hlavu pod křidélko a zadřímala. Fedot rychle přiskočil a uhodil ji lehounce hřbetem ruky tak, že spadla na podlahu. Jak se její tělo dotklo země, změnilo se v dívku tak krásnou, že se to nedá ani představit, ani na to pomyslet; jen v pohádce o tom dá se povídat. Po celém světě širokém daleko bys takové krasavice nenašel. Už pohlíží dívka na Fedota, už mluví k mládenci-carskému střelci:
"Dovedls mě získat, uměj se mnou i žít, Fedote. Ty mi budeš souzeným mužem a já tobě dobrou ženou."
Jak řekla, tak se i stalo. Byla tedy svatba a Fedot se těší s mladou manželkou. Nic na to nekouká, že měla všeho majetku jen jednu nevelkou knihu, beztoho se dívá jen na její milé a chytré oči. Nejraději by byl přestal i s lovem, aby se od ní nemusel hýbat; z čeho by však udržovali domácnost? Rád nerad musel vzít každé ráno pušku, jít do lesa či na luka a střílet všechno, co létalo a běhalo, a zanést úlovek do carské kuchyně.
Netrvalo dlouho a žena vidí, jak je Fedot od služby unavený a utrmácený. Řekla mu proto:
"Špatně žiješ, Fedote, jako když stromek schne. Je mi tě líto, holoubku sivý. Den co den musíš se honit po lesích a brouzdat v bažinách a ke mně se pak vracíš umáčený, zemdlený a uštvaný. Všechen užitek z toho má car, tak jaké je to řemeslo? Já bych věděla o lepším. Opatři někde sto rublů, pak ještě jednou sto a nakup za ně nejbarevnější a nejjemnější hedvábí."
Fedot byl tak upachtěný, že se ani nezeptal, k čemu to všechno má být. Padl na lože a usnul. Ráno si však na ženinu prosbu vzpomněl a začal se mezi kamarády střelci vyptávat, kdo by mu mohl nějaké peníze půjčit. Krátce se to řekne, dlouho se však peníze shánějí. Po delší době měl však přece jenom dvě stě rublů pohromadě a vydal se na nákup hedvábí. Ostatní myslivci se mu smáli, když viděli, co kupuje:
"Fedot bude lovit v hedvábném sarafánu! Fedot se chce líbit medvědicím a laním! Fedot chce plašit zvěř jako strašák!"
Fedot se však o posměch nestaral a šel s nákupem domů. Žena vzala hedvábí, promnula je v rukou a řekla:
"Dobřes vybral a nakoupil. Teď jdi spát, ráno bývá moudřejší večera. Ráno se poradíme, co dál."
Jen muž usnul, vzala žena svou knihu, vyšla na zápraží, nalistovala jedno místo a přečetla několik slov. Z ničeho nic stáli před ní dva mládenci a ptali se:
"Co poroučíš, naše paní?"
"Vezměte toto hedvábí a do hodiny mi z něho utkejte takový koberec, jaký ještě nikdy nikdo na světě neviděl. Ať je na něm vyznačeno celé carství s městy i vesnicemi, s horami i dolinami, řekami, moři i jezery, lesy i poli, s ptactvem na nebi, zvěří v lesích a na polích a rybami v oceánech i jezerech a řekách!"
Neřekli mládenci ani slůvka, vzali hedvábí a dali se do práce.
Netkali ani hodinu, netkali ani půl hodiny; ve chviličce udělali koberec krásný nade všechny koberce, jak žena poručila. Odevzdali svoje dílo a zmizeli tak, jak se objevili.
Ráno dala žena koberec Fedotovi a řekla mu:
"Na, zajdi na trh a prodej koberec kupcům. Dej však pozor, cenu neříkej. Ber jen, co ti dají."
Vzal Fedot tkaný obraz, rozestřel jej na trhu a stojí. Lidé se sbíhají, diví se, na cenu se ani neopovažují zeptat. Až přiběhl jeden kupec a ptá se:
"Poslouchej, příteli, je ten kouzelný obraz na prodej?"
"Je."
"A kolik stojí?"
"Ty jsi kupec, nabídni cenu!"
Kupec se dal do přemýšlení. Dumá, hlavu si láme, cenu však odhadnout nemůže. Přidal se druhý obchodník, třetí, čtvrtý, další se obdivují, až jich byl celý houf. Diví se a hádají, přou se a domýšlejí, koberec však ocenit nedovedou. Vtom jel okolo carův rádce; uviděl rozvaděné a rozhádané kupce a zachtělo se mu poslechnout čím si lámou hlavy a o čem tak urputně mudrují. Vystoupil z vozíku-carské kolesky, vmísil se mezi ně a povídá:
"Buďte zdrávi, kupci z domova, i vy, obchodníci ze zámoří, vzácní hosté! O čempak vedete hádku? Proč to hašteření a nesváry?"
Kupci pozdravili vznešeného pána a řekli mu co a jak, tak a tak, že se nemohou vůbec dohodnout na ceně toho koberce. Rádce si prohlédl dílo a užasl také.
"Pověz mi, střelče, po pravdě pravdoucí, kdes vzal takovou nádheru? Kdo vytvořil tu krásu?"
"Ten koberec je dílem mé ženy."
"Kolik za něj? Taková krása může zdobit jen carský palác."
"Já cenu neznám. Žena mi poručila, abych nesmlouval. Kolik mi dají, abych vzal."
"Dobře. Tady máš, střelče, deset tisíc. Car není žádný kupčík, aby se o vzácné kráse dohadoval jako trhovkyně."
Fedot vzal peníze, složil koberec a odnesl jej carskému rádci do jeho vozu. Pak spěchal s penězi domů.
Rádce okamžitě spěchal s novým nákupem za svým pánem.
"Nepřeje si carské Veličenstvo vzhlédnout na vzácnost, která je opravdu hodna jeho očí a kterou jsem dnes koupil na trhu?"
Car se podíval - a vidí veškerou svou říši jako na dlani. Jak se podivil! Ten koberec musí mít!
"Jakživ jsem takové umění neviděl! Ten koberec musí už zůstat na mém zámku, ten už nikam neponeseš."
Kázal na místě vyplatit rádci dvacet pět tisíc rublů a koberec poručil pověsit na stěnu slavnostní síně, kde vládl a přijímal cizí ministry, vojevůdce a svou radu. Rádce se ani nezlobil. Řekl:
"Jak se líbí, carská Vznešenosti. Půjdu a objednám si nějaký i pro sebe. Jsem rád, že jsem mohl Vaše Veličenstvo potěšit."
Vzal svůj výdělek a rozjel se ihned ke střelci. Dal si ukázat, kde Fedot bydlí - a rovnou dovnitř. Když však uviděl střelcovu ženu, zapomněl na všechno, ba ani nevěděl, proč vlastně přijel. Před ním stála taková krasavice, že z ní nemohl vůbec spustit oči ani se vzpamatovat z toho ohromení. Hleděl a žasl, v hlavě stíhá myšlenka myšlenku:
"Kdo to kdy viděl, obyčejný střelec a taková krasavice! Takový prosťák a má mít doma takový poklad! Já mám generálskou hodnost a sloužím u samého carského Veličenstva, takovou krasavici jsem však ani ještě neviděl."
Rádce zapomněl, proč vůbec do chaloupky přijel. Vycouval ze dveří a honem do zámku. Od té doby chodil jako vyměněný. Ani ve dne ani v noci na nic jiného nemyslel, pořád měl před očima krásnou střelcovou. Netrvalo dlouho a všiml si toho sám car gosudar. Začal se rádce vyptávat:
"Co se s tebou stalo, že jsi tak zaražený? Že by si můj carský rádce nedovedl poradit?"
"Ach, Vaše carské Veličenstvo, střelec Fedot, který nám prodal koberec, má ženu - taková krása není po celém světě. Nemohu si vůbec pomoci, pořád na ni myslím, pořád ji před sebou vidím."
Když car vyslechl rádcovu odpověď, pojala ho zvědavost, jaká že asi ta nevídaná krasavice je. Poručil ihned, aby mu zapřáhli kočár, a jel se na ni podívat. Dal si ukázat Fedotovu chaloupku, vystoupil a jde dovnitř. Sotva vešel do světnice, bylo mu, jako kdyby ztratil řeč. Jako by při pohledu na tu krásu ztratil srdce. Nezmohl se ani na slovo, otočil se a jel rovnou do zámku. Tam si zavolal rádce a povídá mu:
"Jak může být taková krasavice ženou obyčejného střelce? Té bylo jistě souzeno, aby se stala carevnou. Teď mě dobře poslouchej! Uměls mi ukázat střelcovu ženu, krásu nevídanou. Musíš teď také dokázat odstranit jejího muže. Chci se s ní oženit. Nesprovodíš-li ho ze světa, uvidíš, co se stane tobě. Jsi můj věrný sluha, ale šel bys na šibenici."
Šel nyní rádce dvakrát smutný, s hlavou skloněnou. Jak tak jde, vrazí málem do jakési stařeny. Byla to baba Jaga čarodějná. A ta hned:
"Stůj, carský rádce! Znám tvoje myšlenky. Chceš-li, pomohu ti v tvém trápení."
"Dokážeš-li to, babo, zaplatím ti víc než dobře."
"Tak mě poslouchej. Dostals carský rozkaz, abys zahubil střelce Fedota. S tím nebude tak těžké pořízení, je to prosťáček. Ale jeho žena! Ta je tuze chytrá. Vrať se teď k carovi a řekni mu, že za třikrát devíti zeměmi v třikrát desátém carství je ostrov. Po tom ostrově se klusem probíhá a travičku pyskem probírá jelen zlatoparoháč. Ať dá car vybrat třikrát dvacet námořníků, těch nejhorších a nejlínějších opilců, kterých nebude žádná škoda, a ať káže připravit k plavbě starý shnilý koráb, který už třikrát deset let nebyl k potřebě. Na tom korábu ať pošlou Fedota lovce, aby přivezl z ostrova zlatoparohatého jelena. Ať mu nikdo neříká, že k ostrovu se musí plout třikrát jeden rok a zpátky také třikrát jeden rok, dohromady šest let na oceáně. Stejně se vrátit nemůže, mocný rádce. Ta loď nevydrží delší plavbu než třikrát jeden týden a potopí se. Fedot i jeho námořníci utonou, žádná živá moc jim nepomůže."
Rádcovi se plán baby Jagy zalíbil. Poděkoval ji, odměnil ji třemi pytlíky dukátů - a honem k carovi.
"Vaše carské Veličenstvo, už to mám, tak a tak bude možno Fedota zahubit," povídá a vysvětlil vládci všechno, co mu baba Jaga poradila.
Car byl s tím srozuměn a hned vydal rozkaz, aby všechno sehnali a připravili. Když už stál v přístavu poloshnilý koráb se zásobami na šest let s hordou zchátralých námořníků, dal si car zavolat Fedota a sdělil mu:
"Junáku Fedote, tys můj nejlepší střelec a jenom na tebe je spolehnutí. Musíš nyní vykonat pro mne obtížnou službu, kterou nemohu svěřit nikomu jinému než tobě. Odjedeš zítra ráno lodí daleko, přes třikrát devět zemí do třikrát desátého carství. Tam je ostrov a po něm se klusem probíhá a travičku pyskem probírá zlatoparohý jelen. Chytíš toho zlatoparoháče a živého mi ho přivezeš sem, do mého zámku."
Fedot vyslechl cara a zamyslil se, jak by se takový úkol dal asi splnit či jak by se mu dalo vyhnout. Myslí, dumá, odpovědi nemá. Car však ani o nějakou odpověď nestál. Povídá:
"Mysli nebo nemysli, zítra ráno jedeš. Loď s posádkou už čeká v přístavu. Když nepojedeš, tady je můj meč. Ten by ti hlavu na krku nenechal, ani on, ani já nesnášíme neposlušnost."
Fedot se tedy obrátil a vyšel z paláce. Chodil chvíli po městě jako bludná duše a přemýšlel, proč to asi cara napadlo. Doma s ním také nebyla řeč. Když se ho žena vyptala, proč je tak smutný a zda ho potkal nějaký nezdar, vypověděl jí teprve, že má jet pryč.
"Proto se tedy rmoutíš? Nebuď smutný, to není služba, to je službička. Jen se nestarej a jdi spát. Jitro bývá moudřejší večera."
Uložila Fedota ke spánku a počkala, až usne. Pak vzala kouzelnou knihu, vyšla na zápraží, otevřela ji, zalistovala na správné místo a přečetla slova. V tom okamžení stáli před ní dva mládenci a ptali se:
"Co poroučíš, naše paní? Rozkazuj, čeho je ti třeba!"
"Za třikrát devíti zeměmi v třikrát desátém carství je ostrov. Na tom ostrově chytíte jelena zlatoparoháče a přinesete ho sem. Rozuměli jste dobře?"
"Všechno jsme slyšeli a dobře jsme porozuměli. Do svítání bude všechno vykonáno."
Vichrem přenesli se mládenci na ten ostrov, chytili jelena zlatoparoháče a bleskem s ním na Fedotův dvorek. Tam jim žena ještě poručila sbít velkou bednu, do které by se jelen vešel, a pak je propustila. Mládenci zmizeli, jako by se propadli. Žena pak šla také spát. Na úsvitě probudila svého muže a řekla:
"Vstaň a jdi se podívat! Po tvém dvoře se prochází jelen se zlatými parohy. Vezmi ho s sebou na koráb a plujte kupředu jen pět dní, šestého dne se vrať."
Fedot zavedl jelena do klece, klec zavřel a dal ji odvézt na loď. Námořníci se začali vyptávat:
"Kdo jsi? Co tady chceš? Cos to přivezl?"
"To jsou další zásoby. Cesta bude dlouhá a můžeme při ní všelicos upotřebit," odpověděl jim Fedot. "A kdo jsem, to vám zanedlouho poví sám car."
Čas vyplutí se blížil. Mnoho lidí přišlo vyprovodit plavce a popřát jim mnoho štěstí na té podivné plavbě. I sám car dokonce přijel. Vyhlásil Fedota nejvyšším, nad všemi námořníky a pak dal rozkaz k vyplutí. Vlajky zavlály, ozvaly se rány a koráb se odpoutal k cestě na širé moře.
Čas plynul a loď byla na cestě už pátý den, po nějakém břehu nebo přístavu nebylo ani památky. Po obědě dal Fedot vyvalit soudek pálenky a řekl námořníkům:
"Pijte, bratři, co hrdlo ráčí. Cesta je ještě daleká."
Námořníci byli rádi a provolali veliteli slávu. Hned se rozeběhli s radostí k bečce a začali nalévat. Pili a pili, klábosili a zpívali. Nakonec se všichni do jednoho opili a tvrdě usnuli. Na tuto chvíli Fedot čekal. Chopil se kormidla a obrátil koráb na cestu zpět. Když se námořníci začali probírat, vyvalil Fedot další soudek a tak námořníci vlastně prospali celou cestu zpět. Když jedenáctého dne připlula loď zpátky do přístavu, vztyčil Fedot lodní vlajku a začal slavnostně střílet z děl. Rány bylo slyšet až do zámku, a tak se začal car zajímat, co to je, co se děje. Nikdo však nedovedl odpovědět. Rozzlobený vládce se tedy sebral a ujížděl ke kotvišti lodí. Představme si jeho rozhorlení, když uviděl Fedotovu výpravu, že se vrací za pár dní místo za šest let, že se koráb nepotopil, že se černé plány zhatily. Obořil se na Fedota celý bez sebe vzteky:
"Jak ses mohl, ničemo, opovážit porušit můj plán? Proč se vracíš před určenou lhůtou?"
Fedot se však nelekl. Povídá klidně:
"Jak zněl můj úkol, Vaše Veličenstvo? Přivézt živého jelena zlatoparoháče. O nějaké lhůtě nebyla řeč. Jiný by se třeba plavil po mořích deset let a stejně by nic nedokázal. My jsme pluli všeho všudy jedenáct dní, a co je hlavní, Vaše Veličenstvo, uloženou povinnost jsme splnili. Bude snad libo podívat se na jelena se zlatými parohy?"
Nato dal povel námořníkům a ti spustili na břeh velkou klec. Všichni užasli nad krásou a mohutností podivného zvířete a provolávali slávu celé posádce a hlavně veliteli Fedotovi. Car, ač velmi nerad, musel uznal svou prohru. Přemohl se před lidmi, nasadil laskavou tvář a dovolil Fedotovi jít domů. Námořníkům, kteří na lodi pluli, dal svobodu na šest let. V té době je nesměl nikdo chytat na vojnu, protože si svá léta vlastně takhle odsloužili.
Car se nemohl vůbec vzpamatovat. Střelec Fedot ho takhle přelstil, bůhví jak to dokázal, na krasavici bude čekat kdoví jak dlouho. A to všechno zavinil rádce s tím svým plánem na chycení vzácného jelena. Však mu to také hned poví. Sluhové museli co nejrychleji rádce sehnat a přivést ho. Jen se hledaný našeptávač dostavil, obořil se na něho car a začal mu vyhrožovat:
"Děláš si snad ze mě žerty? Takhle mě zesměšnit! Vidím, že ti nějak málo záleží na vlastní hlavě. Koukej vymyslet nějakou pořádnou příležitost, jak bychom mohli střelce poslat na zlou smrt!"
Rádce měl z toho hněvu srdce až v kalhotách, jak se bál.
"Va-va-vaše carské Ve-ve-veličenstvo, de-dejte mi je-jen trochu ča-času na-na rozmyšlenou," koktal a utíral si pot, "snad se to po-povede."
Uklonil se, vycouval pozpátku z komnaty a utíkal, jako by mu hlavu zapálil, na známé místo. Baba Jaga už ho čekala. Povídá:
"Stůj, carský rádce! Znám tvé myšlenky. Chceš-li, pomohu ti od tvých trampot."
"Pomoz, babo, pomoz, zachraň mě před carovým hněvem, zaplatím ti víc než dobře. Fedot se vrátil, a co je horšího, přivezl živého zlatoparohatého jelena!" bědoval rádce.
"Už jsem slyšela, všechno vím. Fedot je prosťáček, nebylo by těžké zahubit ho. Má však velice chytrou ženu. Dobře mě poslouchej! Vrátíš se k carovi a poradíš mu, aby poslal Fedota za dalším úkolem. Ať jde střelec tam, nevím kam, a ať přinese to, nevím co. Takový rozkaz nemůže Fedot odmítnout. A že by ho mohl provést? To v žádném případě. Vrátit by se mohl nanejvýš s prázdnýma rukama a ohlásit carovi, že příkaz nevykonal, a jeho hlava padne. Ten se však nemůže už nikdy vrátit, buď klidný."
Rádce poslouchal, pokyvoval hlavou a uklidňoval se, když takovou radu slyšel. Honem babě zaplatil víc než dobře a zčerstva zpátky na zámek, rychle k carovi a ještě celý udýchaný hlásí, k čemu je baba Jaga ponouká nyní. Car nic neřekl. Chvíli uvažoval, pak nechal zavolat do paláce střelce Fedota. Jen se Fedot objevil, udělal car přátelský obličej a povídá sladce:
"Trubači zatroubili, bubeníci udeřili v bubny a pluky se hnuly kupředu. Pěchota rozhání carské oddíly, jízda je stíhá a zajímá, koráby potápějí carské loďstvo a zbylé lodi prohánějí po mořské hladině. Když car viděl, že jeho oddíly se daly na útěk, chtěl je zastavit. Marně. Nakonec v tom válečném zmatku a nepořádku zahynul, ani se neví, kde se to stalo. Bylo po bitvě.
Celé carství si oddechlo, že je po starém carovi. Všichni si žádali za vládce vítěze, střelce Fedota. Fedot souhlasil, a tak se stal nakonec carem. Vládl pak dlouhá léta a šla o něm pověst, že vládl mírně a spravedlivě a že chudý člověk měl u něho vždycky zastání. Zvláště pak přál svému oddílu myslivců a střelců, na které nedal dopustit a s kterými si mnohokrát vyjel na lov jako za starých časů. Nikdy však ani svým oblíbencům neprozradil, proč bylo v celém carství přísně zakázáno střílet po hrdličkách.