VLK A SEKÁČ
Seděl sekáč u příkopu vedle cesty a zakusoval chléb.

Tu vyběhl z lesa vlk, zamířil k sekáči a ptá se:

„Co to jíš, člověče?"

„Chleba."

„Dej mi také ochutnat!"

Sekáč ulomil ze skrojku a podal vlkovi.

Vlk to sousto zhltl, oblízl se a řekl:

„Máte ale vy lidé dobroty! Taky bych chtěl mít každý den něco takového na zub."

„A proč ne?" řekl sekáč. „Nasij obilí a můžeš si popřát, co hrdlo ráčí."

„To taky udělám!" zaradoval se vlk. „Poslechni, sekáči, buď tak dobrý, nauč mě, jak se to dělá."

A tak začal sekáč vlka poučovat:

„Nejdřív musíš zorat zem ..."

„A budu mít chleba!"

„Ty bys tomu dal!" sekáč na to. „Půdu musíš uvláčet, potom zasít..."

„A potom už to bude?"

„I kdepak, počkej trochu," řekl sekáč. „Na podzim zasiješ zrno, přes zimu si poleží v zemi, na jaře vzejde žito a v létě ..."

„V létě si už budu moct zakousnout!"

„I co tě nemá, holečku! Žito musíš posekat, svázat do snopů, postavit do panáků, aby je vítr profoukal a slunce vysušilo, a pak ..."

„Budu mít chleba!" vykřikl vlk.

„To nebudeš," pravil sekáč. „Žito musíš svézt do stodoly, vymlátit, provát, odvézt do mlýna, semlít na mouku ..."

„A sníst!"

„Ach vlku, vlku," řekl sekáč, „jsi ty ale nedočkavec! Z mouky musíš nej­dřív zadělat na těsto, do těsta přidat kvásek, vsadit do pece ..."

„A vytáhnout chleba?"

„Ano, pak už vytáhneš chleba a můžeš se do něho dát."

Vlk si povzdychl a povídá:

„Ne, já chleba nechci. Nějak mě na něj přešla chuť."

„A pročpak?" otázal se sekáč

„Ale — musí se na něj náramně dlouho čekat," řekl vlk. „Raděj mi poraď, jak bych si co nejrychleji nacpal břicho."

Sekáč se zamyslil a řekl:

„Dobrá, běž tedy na pastvisko. Pase se tam stará kobyla s hříbátkem. To hříbátko si sežer."

Vlk se zaradoval a běžel na pastvisko.

Vidí, jak se tam pase velké stádo koní a uprostřed nich stará kobyla s hříbátkem.

Počkal, až kobyla s hříbátkem přišla trochu blíž, a zavolal:

„Hej, hříbátko, člověk mi rozkázal, abych tě sežral!"

„No tak pojď!" řeklo hříbátko, horempádem utíkalo k matce a schoulilo se jí pod břicho.

Vlk se rozlítil a zaryčel:

„Tak ty si budeš se mnou hrát na schovávanou?"

A rovnou na kobylu — hop! A kobyla po něm — kop! Až se milý vlk svalil na zem. Chvíli zůstal ležet, ale potom se zdvihl a znova — hop! A kobyla znova — kop! Divže vlkovi všechny kosti v těle nezpřerážela.

Vlk se odplížil zpátky k sekáči.

„Ne," řekl, „ani na hříbátko už chuť nemám."

„Pročpak?" zeptal se sekáč.

„Ale — ta jeho matka, stará kobyla, má náramně velká a tvrdá kopyta."

Sekáč se zamyslil znova a povídá:

„No dobrá. Běž na louku. Pase se tam beran. Ten bude mít kopyta menší."

A tak běžel vlk na louku. Uviděl berana a řekl:

„Poslouchej, berane, člověk mi rozkázal, abych tě sežral."

„No, když tak rozkázal člověk, nedá se nic dělat," odpověděl beran. „Jenom mě prosím tě netrhej na kousky, bratře vlku, nekaz mi kožíšek. Víš co, uděláme to takhle: postav se u plotu, rozevři pěkně tlamu a já se rozběhnu a skočím ti rovnou do chřtánu."

Vlk šel k plotu, zeširoka se rozkročil, rozevřel tlamu od ucha k uchu a čekal.

Tu se beran rozběhl a ze vší síly trkl vlka do hlavy.

Vlk se svalil na zem a dvě hodiny o sobě nevěděl.

Beran nebyl hloupý, vzal nohy na ramena a utekl.

Konečně se vlk vzpamatoval. Otevřel oči, otočil hlavu napravo, nalevo, dívá se — beran nikde. A tak se vlk zdvihl ze země a povídá:

„Sežral jsem ho, nebo ne? Už to tak bude, asi jsem ho sežral!"