Papírová vlaštovka
Z okna čtyřpatrového domu vyletěla papírová vlaštovka. Vyrobil ji Honzík a dal si na ní opravdu záležet. Byla vzorně poskládaná, a navíc i krásně pomalovaná barevnými obrázky.
Letěla dlouho a skvěle vykroužila několik obloučků. Honzík se na ni z okna zálibně díval a usmíval se, jak hezky letí. Když dopadla na trávník mezi pampelišky, ztratil o ni zájem. Nechal ji tam ležet a klidně šel skládat novou vlaštovku. „Kde to jsem?“ zeptala se ta krásně pomalovaná papírová vlaštovka.
„Jste na trávníku,“ odpověděla jedna pampeliška. A protože byla upovídaná, ihned spustila: „Já jsem pampeliška. Je nás tady spousta a taky jsou tu další kytky. Ale kdo jste vy? Jako kytka rozhodně nevypadáte!“
Papírová vlaštovka se smutně pousmála: „Já jsem vlaštovka. Dolétla jsem až sem, ale dál už mi to nejde.“
„Vlaštovka povídáte? Ty přece mávají křídly, když chtějí létat. Tak to zkuste taky,“ radila pampeliška.
Papírová vlaštovka to zkusila, ale marně.
„Tak zavolejte na pomoc ostatní vlaštovky, ať vám pomohou odletět,“ snažila se ji utěšit ta upovídaná pampeliška. Nezbývalo než čekat, až kolem poletí vlaštovky. Létaly tu často, protože měly hnízdo pod střechou jednoho z domů. „Haló, vlaštovky, pomozte nám!“ volaly papírová vlaštovka s pampeliškou dvojhlasně.
Jedna vlaštovka, která letěla nízko, to uslyšela a slétla ještě níž.
„Copak potřebujete?“ zeptala se.
„Já jsem vlaštovka a chtěla bych s vámi odletět,“ povídá ta papírová.
Vlaštovka jí odpověděla: „To nepůjde. Papírové vlaštovky s námi nemohou létat. Promiňte, ale spěchám. Brzy začne pršet. Nepomohu vám, ale poradím. Schovejte se, ať nezmoknete!“ A odletěla.
Opravdu. Během několika minut začalo pršet a papírová vlaštovka si posteskla: „Co teď se mnou bude? Vždyť se rozmočím!“ Měla štěstí. Právě šla kolem z nákupu babička Kopecká, která bydlela sama a občas jí bývalo smutno.
„Jeminkote, to je ale krásná vlaštovka!“ řekla si babička a spěchala na trávník, aby ji zvedla. „Pojď, schovám tě do tašky a doma tě usuším,“ mluvila s vlaštovkou a pospíchala domů.
Doma vlaštovku vytáhla z tašky, opatrně ji usušila, a věřte nebo ne, dokonce si s ní i hrála. Nechávala ji létat po pokoji a měla při tom pocit, že je zase malá holčička.
Od té doby ani babička Kopecká, ani papírová vlaštovka nebyly smutné. Měly jedna druhou, povídaly si spolu a měly se rády.