Jak krejčík vylekal obra
To byl jeden krejčík, a to vám byl velký chvastoun a fanfár, druhého takového aby člověk pohledal. A tomu jednou přišlo na rozum, že se trochu porozhlédne po světě, a tak nechal všechno, jak to leželo a civělo; zavřel dílnu a vydal se na vandr. Šmejdil cestou necestou; hned tu a zase onde; jindy zase rovnou za nosem nebo stále dál a dál. Když tak vandroval, jednoho dne uviděl, jak se v modravé dálce z černého lesa zvedá vysoká hora a za ní ční až do nebes nějaká věž. „Hrom do palice, copak to je?“ zvolal krejčík, a protože samou zvědavostí neměl stání, zčerstva se tam vydal. Jak ale otvíral hubu a valil oči, když přišel blíž; neboť ta věž měla nohy, jediným skokem přeskočila kopec a před prťavým krejčíkem stál obrovitý obr.

Copak tu hledáš, ty pozemský červíku?“ zařval, až se třásla zem. Krejčík jen zasípal: „Já se tu jen tak rozhlížím, zda bych si tu někde v lese nevydělal na svůj denní chleba.“ „Pokud jde o tohle, tak to můžeš vstoupit do služby ke mě!“ řekl mu obr. „Když to musí být, tak proč ne? Ale co dostanu za odměnu?“ „Tak; odměnu?“ smál se obr: „To ti hned povím. Ročně ti věnuji celých tři sta šedesát pět dní a když bude přestupný rok, tak jeden den navíc, co říkáš? Můžu to tak nechat?“ „Pro mě za mě.“ odvětil krejčík, ale pomyslel si: „Spíš by jeden našel jehlu v kupce sena, než takovouto službu. Nu, budu se z ní muset nějak vymluvit.“

Pak mu dal obr první práci: „Běž, ty malý ničemo, a přines mi džbán vody!“ „A proč ne rovnou celou studnu i s pramenem?“ měl krejčík pohotově odpověď a šel se džbánem pro vodu. „Cože? Studnu i s pramenem?“ brumlal si obr, který byl trochu přihlouplý, jak už tak obrové bývají, pod vousy a začal se trochu bát: „Ten chlapík umí víc než zlatá jablka počítat, ten má v těle nějakého raracha. Dej si bacha, starý brachu, to asi nebude žádný sluha pro tebe.“

Když krejčík přinesl vodu, poručil mu obr, aby v lese nasekal pár polínek dřeva a přinesl domů. „Pár polínek? A proč ne rovnou celý les? Celý les se vším, co v něm roste a co v něm leží? “ zeptal se ten furiant a šel rubat dřevo. „Cože? Celý les se vším, co v něm stojí a leží? Studnu i s pramenem?“ brumlal si důvěřivý obr pod vousy a bál se ještě víc: „Aj aj, dej si bacha, starý brachu, to nebude žádný sluha pro tebe.“

Když krejčík přinesl dřevo, poručil mu obr, aby zastřelil k večeři dvě tři divoké svině. „Dvě tři? Proč ne rovnou tisíc jednou ranou? A ty zbylé druhou ?“ zeptal se chvástavý krejčík. „Cože?“ zvolala ta zbabělá půlka obra a bylo v ní strachu k velkému tetelení: „Raději toho už dneska nech a jdeme spát.“ Ale celou noc obr nezamhouřil oko a přemýšlel, co si má počít, jak si před tím zpropadeným sluhou zachrání svůj obří krk. Čas plynul až ke svítání a konečně přinesl i radu.

Ráno šli obr a krejčík na jednu mýtinu, kolem které rostlo vrboví. Tu řekl obr: „Poslouchej, krejčíku, sedni si na ten jeden z vrbových prutů, rád bych věděl, zda do dokážeš ohnout dolů.“ „I toto.“ zasmál se krejčík, zadržel dech a udělal se těžkým, tak těžkým, že se vrbový prut ohnul k zemi. Ale když se musel znova nadechnout, a protože u sebe ke vší smůle neměl cihličku, tu ho to k obrově velké radosti vymrštilo do takové výšky, že zmizel mezi mraky. A pokud nespadnul, tak tam povětřím lítá dodnes.