Ptačí král
Byli jednou dva chudí lidé na poli a měli s sebou i své dítě, to leželo v houpačce z plen zavěšených na čtyřech tyčích a spokojeně spalo. Kde se vzala, tu se vzala, přiběhla tam divoká kočka, dítě vzala a odnesla do své jeskyně. Neublížila mu, naopak přepečlivě o něj pečovala, nosila mu bylinky, kořínky a lesní plody, takže nouzí netrpělo. Když chlapec vyrostl, kočka řekla: „Nyní se oženíš s princeznou!“ „Ale vždyť jsem nahý,“ řekl hoch: „jak bych se takto mohl ukázat před králem?“ „Nedělej si starosti, však ti ihned nějaké šaty opatřím.“ S těmi slovy vyběhla kočka do lesa. Měla stříbrnou píšťalku, na kterou zapískala, pak to zadunělo a zapraštělo, zašustilo a zasvištělo a za malou chvíli se sem slétla hejna všelijakých ptáků a přišla všelijaká zvěř. Kočka si vzala od každého ptáka jedno pírko a z těch pírek spletla šaty, které přinesla jinochovi. Potom šli k místu, kde byla shromážděna lesní zvěř. „Nyní jdi ke králi, tato zvířata tě budou následovat; a řekni mu: Pane králi, ptačí král vám posílá dar!“

Chlapec se vydal na zámek a udělal, jak mu poručili. Když král uviděl to množství zvěře, velmi se potěšil a pravil: „To musí být bohatý král!“ Následující den poslala kočka hocha se zvěří na zámek znovu a zase měl říci: „To je opět dar ptačího krále!“ A když se král podiví a řekne, že by ho těšilo, kdyby si tak bohatý král vzal jeho dceru za ženu, měl říci, že to ptačí král rád udělá a za tři dny přijde a může být svatba. A přesně tak se to stalo. Když přišel na zámek, král se nad darem rozplýval a pravil: „Věru by mne potěšilo, kdyby si tak bohatý král vzal moji dceru za ženu.“ Tu hoch odvětil: „Ptačí král to rád udělá, za tři dny přijde a může být svatba.“ Když nadešel stanovený čas, běžela kočka do lesa, třikrát pískla na stříbrnou píšťalku a pak to zašustilo a zaševelilo a slétli se ptáci a seběhla lesní zvěř. Kočka si nyní vybrala ta nejkrásnější a nejbarevnější pírka a udělala z nich plášť, který se blyštěl a zářil jako nebe plné hvězd, a ten dala jinochovi. Tentokrát šla na královský dvůr s ním, a když byli nedaleko od zámku, řekla: „Nyní si sundej ty staré ptačí šaty, já ti přinesu krásnější oděv ze zámku, tímto pláštěm se pak okrášlíš.“ A utíkala k zámku a volala: „Dejte mi královské šaty! Přichází ptačí král, ale cestou upadnul do bláta, potřebuje čisté šaty!“ Tak jí král dal své nejlepší šaty a ona běžela zpět a dala je obléknout chlapci. Když přicházel k zámku, doprovázela ho zvěř a přes ramena měl nádherný ptačí plášť, který se blyštěl a zářil tak oslnivě, že člověk ten pohled stěží vydržel. Král i princezna se nad tak vznešeným a bohatým ženichem zaradovali.

Po svatbě král pravil:„Chtěl bych vidět tvoji zemi a tvůj palác, pojedu s vámi!“ Když ptačí král nasednul se svojí mladou ženou do kočáru, díval se neustále na svoje krásné šaty a svojí ženy si vůbec nehleděl. To kočka zpozorovala, skočila mu na šíji, škrábla ho a zašeptala: „Dívej se přece na svoji ženu! Když na to zase zapomeneš a budou se tě ptát, proč si stále prohlížíš svoje šaty, tak řekni, že doma máš daleko krásnější.“ A pak utíkala vpředu před kočárem. Jinoch se za chvíli zase koukal jen na svoje šaty a tu se jeho mladá žena zeptala: „Copak tam máš?“ Odvětil: „Ale, doma mám daleko krásnější!“

Kočka zatím přiběhla k velkému stádu ovcí, běžela k pasákovi, skočila mu za krk a škrábla ho, až mu tekla krev. „Až se tě budou ptát, komu patří to stádo, tak řekni, že ptačímu králi, jinak se vrátím a celého tě rozdrásám.“ Když přijel královský kočár, zeptal se král pastýře: „Komu patří to krásné stádo?“ Pastýř odvětil: „Ptačímu králi.“, neboť nechtěl, aby ho rozsápali. „Ano, to je moje.“ řekl pohotově hoch, protože pochopil, že to tak nastrojila kočka. Brzy nato přišli k velkému stádu buvolů, ale kočka tam už byla a pasáka zle poškrábala a pravila, že pokud neřekne, že to stádo patří ptačímu králi, tak ho pěkně zřídí. Když se král ptal: „Komu patří to krásné stádo?“ Pastýř odvětil: „Ptačímu králi.“ „Ano, to je moje.“ řekl ptačí král pohotově. Král se velmi podivil a řekl: „Tomu bych nikdy nevěřil, že jsi tak bohatý.“ Potom přijeli ke stádu koní, také tu již kočka byla a pastýře poškrábala a pak mu poručila, co musí říci. Když se ho král zeptal: „Komu patří to krásné stádo?“ Chudák pastýř odvětil: „Ptačímu králi.“ „Ano, to je také moje.“ řekl ženich.

Konečně dorazili do zámku jednoho čaroděje, tam vám bylo všechno co nejkrásněji zařízeno, samé zlato a stříbro, křišťály a drahokamy; a stůl byl zrovna prostřený k hostině, a tak si sedli a jedli. Kočka zůstala přede dveřmi na stráži, když tu se tam pojednou objevil hlomozící a hartusící čaroděj: „Zloději na mém zámku! Zloději u mého stolu! Běda vám, bídníci!“ Ale kočka stála neochvějně ve dveřích a jen tak se nedala: „Tak mi napřed dokaž, že jsi opravdu ten velký čaroděj, za kterého se tu vydáváš?! Říká se, že se umíš proměnit v cokoliv velkého či malého.“ „Ano, to je pro mne maličkost!“ řekl čaroděj a proměnil se ve lva. Tu se kočka polekala a vyskočila na strop. „To by ti šlo,“ volala dolů: „nyní bych ale ráda viděla nějaké malé zvíře, co myš? V tu se umíš taky proměnit nebo je to nad tvé síly?“ Čaroděj se proměnil v myš a kočka skočila dolů a rovnou na myš a zardousila ji. Pak zavolala jinocha a řekla mu: „Moji pomoc více nepotřebuješ, ten zámek a všechno, co je v něm a v jeho okolí, je nyní opravdu tvoje, neboť jsem toho čaroděje, kterému to všechno patřilo, zabila. Nyní po tobě ale žádám jednu službu, vezmi svůj meč a utni mi hlavu.“ Ale to nechtěl hoch učinit a pravil:„Jak bych mohl být tak nevděčný?“ „Jestli to okamžitě neuděláš, vyškrábu ti oči!“ uhodila na něj kočka. Tak vzal meč a kočce uťal hlavu.

Kde se vzala, tu se vzala, stála před ním překrásná žena, kterou vzal za ruku a zavedl ji do sálu k tabuli: „To je moje matka!“ Ta žena se starému králi velmi líbila, a protože jeho první žena byla už po smrti, zeptal se jí: „Nechcete se stát mojí ženou?“ Žena souhlasila a byla svatba a trvala celých osm dní. Pak se starý král i se svojí novou ženou vrátil na svůj zámek.

Ptačí král s princeznou zůstali v čarodějném zámku a byli bohatší než sedm králů.