Proč jsou labutě bílé...
Bylo nebylo před dávnými a dávnými časy, kdy ještě nebe a země byly docela blízko sebe, kdy člověk v potu tváře obdělával tvrdou zemi a kdy občasný déšť svlažoval jeho ztuhlá záda. Tedy v oněch časech byli nebyli, jak už jsme říkali, dva andělé. Kdyby to ovšem nebyli andělé, což bylo jasně zřejmé z běloučkých košilek a křidélek na zádíčkách, mohli byste si úplně klidně myslet, že jsou to obyčejní rošťáci a že s nimi šijí všichni čerti.
Ti dva nebyli k uhlídání, chvilku byli tady, chvilku zase támhle, všude jich bylo plno a toho křiku, co dovedli ztropit, až uši zaléhaly. Vylomeniny prováděli nejvylomenější a zlobiviny nejzlobivější. Tak třeba natřeli v noci hlavnímu andělovi křídla klihem, takže se přilepil a musel celý den chodit s peřinou na zádech. Pak také namydlili schody z andělské jídelny, a pak sledovali, jak kdo ten pád v letu vybere. Nakonec zamkli všechny dveře, které v andělském městě byly, takže i vážení a staří andělé museli přelétávat přes zeď jako školáci. A to už toho měli všichni opravdu dost.
Ještě toho dne večer zasedla velká andělí rada za přítomnosti všech andělů i andělíčků. Jen ti dva provinilci museli zůstat za dveřmi. Porada trvala dlouho, padlo mnoho návrhů na jejich potrestání, hlasovalo se a přehlasovávalo, rozhodovalo se přerozhodovávalo. Ale myslíte, že ti uličníci seděli za těmi dveřmi způsobně na lavici a čekali na svůj ortel? Ani je to nenapadlo! Hned jim začala být dlouhá chvíle a od té dlouhé chvíle nebylo daleko k dalšímu nápadu, jak si to čekání ukrátit. Nejvíce lákaly k činu ty dveře, co vedly do sálu. „Kdepak by se asi daly sehnat nějaké...“ začal první z nich příst myšlenku. „... cihly!“ dokončil ji druhý a už nosili ke dveřím jednu cihlu za druhou, až je úplně zarovnali a právě, když uložili tu poslední, zalomcoval andělský zřízenec dveřmi, aby je předvolal k obhajobě.
Žádná obhajoba se však nakonec nekonala. Andělský sbor se nadechl a mohutným Halelujá! zeď přede dveřmi rozbořil. Cihly propadly dírou v mracích a za nimi spadli na zem i dva povedení andělé. Ještě za letu se proměnili v šedivé ptáky s dlouhými krky. „Hle, cihly!“ zaradoval se člověk, když vzhlédl, co mu nebe přináší. I postavil si dům. Z okna toho domu, který si postavil na břehu jezera, pak pozoroval dva smutné ptáky, celé v šedém.
Proměnění andělé záhy poznali, že na zemi je život plný starostí, brzy pochopili, jak málo si vážili dobrých věcí. A jak to poznání s pokorou postupovalo k jejich srdci, bělelo jejich peří. Od špiček křídel, až po zobáček. Mnohokrát se snažili doletět zpátky do nebe, ale marně. Tak daleko to bylo.
Přešla zima a první jarní paprsky se odrazily na hladině jezera. I člověk vyšel ven, aby si užil sluníčka. „Ti jsou krásní,“ vydechl, když spatřil po hladině plout dva ptáky, bílé jako poslední sníh mezi prvosenkami. Odběhl do domu a přinesl něco dobrého, aby je tu krásnou podívanou odměnil. „Chytej,“ házel sousto za soustem, až rozlámal celý krajíc žitného chleba. To vám byla dobrota, to si pochutnali. Člověk se usmíval: „Budu vám nosit každé ráno stejný krajíc, když tu se mnou zůstanete.“ „Není to tak špatné na světě,“ říkali si ti dva a poslední doušek nezbednosti se rozplynul jako pára vysoko v oblacích. Pluli vždy celý den po jezeře, jak nejladněji a nejvznešeněji uměli, jen aby zase člověku udělali radost.

A od těch dob se všechny labutě na zemi rodí šedé. Ale když pokora a úcta k dobrým věcem uzraje v jejich srdcích, zbělají jako sníh. Jsou pak labutě připomínkou andělské krásy a čistoty, která je v nebi na námi.