Princ z červánkové země
O rytířských turnajích,

princi z Červánkové země

aneb

jak princové Jan a David své štěstí ve světě vybojovali

Bylo, nebylo…

Kdesi v daleké zemi za devatero horami a devatero řekami žil král Jakub. Jeho země oplývala bohatstvím a lidé tu žili spokojeně a rádi. Byli pyšní na svého panovníka, který se o jejich království výborně staral, země jen vzkvétala.

Král měl dva syny – Jana a Davida.

Oba princové se odmalička učili všemu, co má správný královský potomek umět. Jezdili na koních, stříleli z kuše a samostřílu, plavali, běhali a učili se zápasit. Nezapomínali také učit se vladařským povinnostem – chodili do královské školy na hodiny matematiky, cizích jazyků, astronomie, zeměpisu a historie. (Kdybyste , milé děti, nevěděli , co které předměty jsou, zeptejte se svých starších sourozenců nebo svých rodičů, jistě vám rádi odpoví.) Přestože byli Jan a David princové, dostávali stejně jako děti dneska domácí úkoly – například z matematiky, čtení nebo astronomie. A úplně stejně jako dnešní děti je domácí úkoly nebavily a brali jim čas, který by jinak strávili ježděním na koních nebo lovem.

Bezstarostné dny dětství uplynuly a z malých princů se stali krásní a udatní mladí muži. Najednou jim jejich královský palác byl malý a oba chtěli vyjet do světa, aby získali nějaké nové zkušenosti. A především zatoužili po účasti na skvělých rytířských turnajích, které pořádala okolní královská města. Zašli za tatínkem – králem a poprosili jej o dovolení. „ Tatínku, chtěli bychom tě požádat o svolení. Rádi bychom vyjeli do světa a zažili nová dobrodružství,“ řekl králi princ Jan. „Chceme vyjet za hranice naší země, abychom nabyli nových dovedností. Tady u nás na zámku jste nám vše dobré poskytli, ale dál už musíme sami, abychom byli jednou dobrými králi, tak jako ty, náš královský otče.“ Král jim odpověděl: „Když jsem byl já ve vašem věku, rovněž jsem toužil po dobrodružství a slávě. Chápu vaše přání. Dostalo se vám nejlepší výchovy a nyní tedy ukažte světu, jací jsou synové krále Jakuba.“

Princové si na dlouhé putování vzali pouze své oblíbené koně, trochu zlata z královské pokladnice a starodávné meče, které dostali od svého tatínka. Rozloučili se a brzy opustili rodné město a krajinu, kterou důvěrně znali. Přejeli mnoho luk a polí, prodrali se mnoha hlubokými lesy, projeli zelená údolí divokých řek a minuli mnoho měst, než se dostali za hranice jejich říše. Lidé je upřímně zdravili a přáli jim šťastný návrat.

Konečně se princové dostali do sousední země a přijeli do královského města. V ty dny se zde konal slavný rytířský turnaj. Odměnou pro vítěze byla diamantová brož z královského pokladu. Jan a Václav dlouho neváhali a nechali se zapsat na listinu soutěžících. Neměli sice vůbec žádné zkušenosti s rytířským kláním, ale o to více odvahy a nadšení. Nadešel den slavného turnaje.

Jan a David se nedočkavě oblékli do drátěných košil a brnění, na hlavu nasadili přilbice a od pořadatelů královského turnaje dostali dřevce. Podivili se oba , jak jsou těžké. Ale nadšení zvítězilo a zaplašilo jakékoli obavy.

S dřevcem v jedné ruce a uzdou koně v druhé vyjel jako první princ Jan. Ještě předtím si všiml tribun zaplněných do posledního místečka lidmi těšícími se na atraktivní podívanou. Proti němu se na druhé straně závodiště objevil obrovitý rytíř se znakem půlměsíce na brnění. Jan statečně vyjel na svém věrném koni proti Půlnočnímu rytíři. Uprostřed trasy se setkali a Jan ucítil drtivý úder do prsou a spadl z koně jako shnilá hruška ze stromu. Než se vzpamatoval, vítězem byl vyhlášen Půlnoční rytíř. Davy diváků mu provolávaly slávu.

David pozoroval, co se stalo Janovi, a připravoval si taktiku, jak nad soupeři vyhrát. Ale když vyjel na svém koni proti svému sokovi, princi z Červánkové země, skutálel se po mocné ráně stejně rychle jako jeho bratr Jan. Lidé na tribunách se smíchy váleli po lavicích.

Princové byli otřeseni. Takový začátek své cesty za zkušenostmi si rozhodně nepředstavovali. Když se vyléčili ze svých zranění, radili se jak dál. „Přece musíme najít nějaký způsob, jak své soupeře porazit,“ promluvil Jan. „Nemůžeme se tak lehce vzdát. Doma nás přece učili, že každý problém má své řešení,“ odpověděl David. „A také jej budeme společně hledat, Davide,“ rozhodl Jan a oba se vydali na další dny rytířských klání už jenom jako diváci. Bedlivě pozorovali, jak jejich soupeři sedí na koních , jak drží dřevce, jak se pohybují a zejména jak a kdy útočí. Nejvíce obdivovali prince z Červánkové země, který se měl ve finále utkat s Půlnočním rytířem.

Souboj byl od počátku nesmírně vyrovnaný. Odehrával se totiž mezi rovnocennými soupeři. Půlnoční rytíř, muž obrovité postavy, byl zkušený válečník, prošlý mnoha bitvami a nesčetnými boji. Jeho ocelová pěst byla obávaná mezi všemi pány, kteří se klání účastnili. Na jeho černočerném brnění se třpytil zlatý erb královského rodu , kterému patřilo odedávna Půlnoční království, drsná a bohatá země ležící kdesi na severu.

Princ z Červánkové země se jevil jako pravý opak svého mohutného protivníka. Byl štíhlý, ale velice obratný a mrštný. Nechyběla mu ani odvaha, ani kuráž, ale zřejmě ani síla, jak se mohl na vlastní kůži přesvědčit princ Jan.

S napětím čekali diváci na tribunách, kdo bude vítězem tak vyrovnaného klání. Uzavírali sázky a přeli se mezi sebou o to, kdo z účastníků je lepší. Naši princové přáli nestranili ani Půlnočnímu rytíři , ani princi z Červánkové země.

Oba soupeři se rozjeli poprvé proti sobě. Dřevce skloněné k zemi, hledí přilbic zakrývalo oběma tvář. Přesto se zračilo v očích každého z nich něco jiného. Princ z Červánkové země se tvářil pohrdavě a průzračně modré oči tvořily úzounké škvírky. Půlnoční rytíř měl hnědé oči plné odhodlání. Byl si jist vítězstvím…

Rozjeli se proti sobě… Dřevce s tupým nárazem zaduněly o brnění protivníka, ale ani jeden z pánů nevyletěl ze sedla. Rozjeli se podruhé. Půlnoční rytíř soustředil veškerou svoji obrovitou sílu do úderu, a přesto se princ z Červánkové země v sedle jenom zapotácel, ale nespadl. Potřetí zase Půlnoční rytíř utrpěl ošklivou ránu do břicha , ale v sedle svého koně se udržel. Počtvrté vyjeli bojovníci proti sobě. Dřevce zaduněly a … v prachu arény se válelo černočerné brnění se zlatým půlměsícem. Ale Půlnoční rytíř seděl na koni dál. Dřevec jeho soupeře mu podebral několik plátů přední části brnění a doslova je roztrhal na kusy. Půlnoční rytíř se díky své nadlidské síle udržel na koni a vyjel proti svému soupeři popáté jenom v drátěné košili. Lidé na tribunách zatajili dech. Takový turnaj si nepamatoval ani nejstarší z nich… Nikdy se nestalo, aby některý z bojujících pánů vyjel do arény jen tak – nechráněný pevným železem. Princ z Červánkové země sklonil svůj dřevec a vyjel proti soupeři. Zasadil mu nebezpečnou ránu do boku, ale Půlnoční rytíř ji s velkou námahou odvrátil. Krvácel… ale nevzdal se. Pošesté vyjel proti soupeři… Dřevce se setkaly a Půlnoční rytíř zasadil svému soupeři ránu, která poslala prince z Červánkové země na zem. Ohromení diváci provolávali Půlnočnímu rytíři slávu… ten je ale neslyšel, omdlel kvůli svému zranění. Diamantová brož – trofej pro vítěze se stala jeho.