Pasáček zajíců
Byl jednou jeden portugalský král, který měl velmi krásnou dceru a ta měla tak mnoho nápadníků, že je odbýt nevěděla a volba pro ni byla den ode dne těžší, neboť každý den jich přibyl do hlavního města několik tuctů. Tak král nechal nakonec rozhlásit, že dá princeznu tomu, kdo mu přinese zlaté jablko. Nu, bylo by sice lehké nechat si nějaké zlaté jablko vyrobit u zlatníka, ale s takovým by člověk u krále mnoho nepořídil, neboť to jablko muselo být vyrostlé na stromě a takový strom, na kterém rostla zlatá jablka, byl jediný na světě. Nyní ztratila většina nápadníků odvahu, jen jeden generál jí měl dost a vydal se na cestu.

Přišel do temného a hlubokého lesa a když ho měl pěkný kus za sebou, rozevřela se před ním rozlehlá mýtiny a uprostřed stál onen kouzelný strom a nádherně zářil, tak byl obsypán zlatými jablky. Když přišel generál k jabloni, jedno jablko mu spadlo k nohám. Rychle ho zastrčil do torny, ale s jedním plodem nebyl spokojen, nýbrž by jich měl rád více, a tak stromem zatřásl, ale žádné jablko už nespadlo. Tak vzal do ruky hůl a chtěl některé srazit dolů, ale to také nepomohlo. Musel se tedy spokojit s tím jedním a šel pryč. Když putoval tím černým lesem, potkal malého šedivého mužíčka, který se ho ptal: „Příteli, copak to máš v torně?“ Generál na mužíčka po straně koukl a nevrle odpověděl: „Ale jeden krám!“ Tu mužík pravil: „Je-li to jen nějaký krám, ať krámem zůstane!“ A s těmi slovy zmizel.

Když generál dorazil do hlavního města, spustil velký povyk, že má zlaté jablko a když to král slyšel, nechal ihned vystrojit nádhernou hostinu, na které seděl generál vedle princezny a již si myslil, že je jeho. Ano, ale s tím se generál trochu ukvapil, neboť když před něj na konci hostiny položili zlatou mísu, aby na ni dal své zlaté jablko, sáhnul do torny, aby kouzelné jablko vytáhnul, tu měl v ruce nějaký krám, který vám tak strašně zapáchal, že z toho princezna omdlela, neboť na takové vůně nebyla věru uvyklá. Král se velmi rozhněval, neboť si myslil, že si z něj dělá generál blázny, přivolal stráž a nechal generála uvrhnout o chlebu a vodě do temného žaláře.

Mezitím se událo, že jeden obyčejný voják, který měl moc dobré srdce, dezertoval, protože se mu hra na vojáky nezamlouvala a kabát by nosil raději šedivý než červený. Chotimír zcela náhodou také přišel do toho černého lesa, sednul si do trávy, vytáhnul z torny kousek salámu a chleba, krájel si sousta a jal se jíst. Zatímco tím byl zaměstnán, přišel k němu šediváček a řekl: „Mám velký hlad, dej mi také sousto chleba a kousek salámu.“ „Ze srdce rád.“ řekl Chotimír, uřízl pořádný kus salámu, chleba rozlomil na dva kusy a ten větší kus podal i se salámem šediváčkovi. Tu mužík řekl: „Ze srdce ti děkuji, a protože si ke mně byl tak dobrý, budu já na tebe také.“ Z mošny vytáhnul zlaté jablko a píšťalku a dal to vojákovi se slovy: „S tím zlatým jablkem, když ho přineseš králi, si můžeš vysloužit princeznu a ta píšťalka ti také udělá dobrou službu.“ A zmizel.

Pravím vám, že na světě člověk ještě neviděl někoho tak skákat radostí! Chotimír svoji radost nemohl dlouho opanovat, ale pomalu to přece jen přecházelo, asi tak pomalu, jako o masopustu křepčí stařenky. Jeho první cesta vedla přirozeně do hlavního města. Šel na zámek, předstoupil před krále a řekl: „Pane králi, já mám zlaté jablko a dostanu vaši dceru.“ „Pokud máš zlaté jablko, podrž ho u sebe do konce hostiny.“ řekl král. Pak nechal král sezvat hosty a připravit slavnostní tabuli. Voják seděl vedle princezny a nemohl se nasytit pohledu na ni, protože vám byla tak překrásná, že ani nemohl jíst a z té velké radosti ustavičně držel ruku na torně, kde měl drahocenné jablko, neboť se bál, že by mu ho mohl někdo ukrást. Ale při pití Chotimír chybět nemohl. Ke konci hostiny sluhové přinesli zlatou mísu a Chotimír sáhnul do torny, vytáhnul jablko a položil ho na mísu, volaje: „Tady ho máte, to je ono!“ „Ach, to je krása!“ zvolal král a ostatní také volali: „To je krása!“ Voják řekl: „Splnil jsem vaše přání, pane králi, marš! ať je svatba!, panno princezno!“

K tomu ale princezna neměla žádné chuti, neboť ten voják na sobě měl hadry a z jeho torny vykukovala píšťalka a skrojek salámu, a k tomu všemu měl hrubé a drsné ruce a páchnul po tabáku, takže si musela před nosem držet voňavý kapesníček. Králi se takový zeť také nezamlouval a mínil, že by to mohlo pár dní počkat. „Dobrá, ve jménu Páně, pokud to nebude na věky.“ souhlasil Chotimír: „Nechám si alespoň ušít jinou košili.“ „To je dobře,“ pomyslil si král: „přijde čas, přijde rada.“ Král zatím přemýšlel, jak by mohl řádným způsobem Chotimíra připravit o krk, ale žádný prostředek ho nenapadal. Tu si vzpomněl na generála, který mu vždy bývával, když ho bota tlačila, po ruce s chytrými radami. Nechal ho ihned přivést z vězení, vše mu vypověděl a ptal se ho, co by měl tomu vojákovi uložit za těžký kousek. „To vám rád poradím, pane králi,“ odvětil generál: „nechejte vyhnat na pastvu sto zajíců a dejte mu je po celý den pást a pokud mu jeden jediný uteče, pak ať ho to stojí hlavu.“ „To by hlupák nevymyslel!“ smál se král, nechal zavolat vojáka a zkrátka a dobře mu objasnil, že se nebude moci stát jeho zetěm, pokud po tři dny neuhlídá sto zajíců. Nad takovou řečí protáhl Chotimír obličej, ale co mu to bylo platné?

Druhého rána poslal král do zahrady sto honců, aby naháněli zajíce. Sám se s generálem postavil k zahradní bráně, a když jeden zajíc po druhém vybíhali, generál je počítal, dokud jich nebylo sto. Pak bránu zahrady zavřeli a král vojákovi pravil: „Teď jich máš sto, když jich sto večer domů nepřivedeš, bude tě to stát hlavu.“ „Ach.“ pomyslel si Chotimír a popadl se za hlavu, neboť už cítil, jak se mu kutálí pryč, neboť dělej co dělej, ani jeden z těch zajíců nečekal až jich bude sto, nýbrž se všichni rozutekli do polí a lesů. Generál se jízlivě smál a král si držel ruku před ústy, aby se smát nemusel, neboť si myslil, že tenhle úklad se mu znamenitě vyvedl. Zatímco tito šli zpět na zámek a tam si uspořádali velkou hostinu, kráčel voják smutně k lesu a myslil si, jak je pravdivé úsloví, že kdo s pány třešně pojídá, toho pak i s peckami vyhodí. V lese si sedl Chotimír do trávy a tu mu přišla na mysl píšťalka, a tak si řekl: „Alespoň si zapískám, dokud mám hlavu na krku!“ A vytáhnul z torny píšťalku a vesele zapískal. A tu vám přiskákalo z okolí na tisíc zajíců, celé pole se jimi pokrylo a vyhlíželo jako obrovská zaječí kožešina. Nyní se vojákovi vrátila dobrá nálada, odpočítal si sto zajíců, ostatním poručil jít svou cestou a jal se své zajíčky učit execírce.

Večer po jídle král s celou rodinou seděl před zámeckou branou, když pojednou uslyšeli v dálce hlasité pískání. Podíval se tam a zeptal se generála: „Copak je to za armádu, co sem pochoduje?“ A opravdu to byla armáda. Voják pochodoval v čele jako generál a sto zajíců ve čtyřech oddílech za ním. Každý oddíl měl tři čety, každá po osmi zajících a vždy jeden poskakoval jako důstojník vpředu před ostatními. Všichni nesli klacíky zrovna jako zbraně, a když přišli až před krále, tu jako vzorní vojáci zvedli k poctě zbraň. To generála zasáhlo přímo do srdce, ale pomyslel si: „Jen počkej, já tě dostanu!“ Utěšoval také princeznu, která opět upadla do mdlob, že ještě není všem večerům konec a že on se již postará, aby voják zítřejšího večera sto zajíců nesehnal.

Následujícího rána se generál převlékl za lovce, šel na pastvu k vojákovi a ptal se ho, zda by od něj nemohl koupit jednoho zajíce. „Proč ne,“ řekl Chotimír, který generála ihned poznal: „ale bojím se, že moje cena pro vás bude nepřijatelná. „Zaplatím tolik, kolik si budeš přát,“ řekl generál: „i kdyby to mělo být tisíc dukátů, neboť tví zajíci se mi velmi libí.“ „O dukátech nemůže být ani řeč,“ řekl voják: „ale padesát ran na hřbet, to je má cena!“ „Ve jménu Páně konej!“ řekl generál. Voják šel, uříznul mladý doubek, generál si musel sundat košili i kabát a dostal vysázeno padesát ran té nejlepší kvality, neboť voják byl chlapík věru pádné ruky. Generál se kousal do rtů, cukal a ošíval se, ale nic mu to nepomohlo, a tak to vydržel, neboť jeho útěchou bylo, že za vše obdržel zajíce. Popadnul ho a vydal se k zámku, sotva byl asi padesát kroků daleko, tu Chotimír zapískal na píšťalku a zajíc se generálovi vysmeknul. Údivem zkoprnělý a oklamaný generál musel jít na zámek s prázdnou.

Tak princezna poslala komornou, aby na vojákovi vylákala jednoho zajíce. Ta se k Chotimírovi měla přelíbezně a lichotila mu a prosila ho, zda by ji jedním zajíčkem neuctil, neboť se jí ti vojáčkové velmi líbí, protože jsou takoví šikovní. „O dárku tady nemůže být ani řeči, ale můžete si ho vysloužit,“ řekl voják, který ten úskok opět prohlédl. „Jen řekni jak,“ řekla dívka: „já jsem kuchařka, mohu vám obstarat něco dobrého k snědku.“ „Já nemluvím o jídle, můžete ho mít za padesát ran na hřbet!“ „Nu, co se dá dělat.“ odvětila komorná. Voják šel, uříznul prut ze šípkového keře a milé dívce vysázel na záda rovných padesát ran, až jí z očí stříkaly slzy. Potom dostala svého zajíčka a mohla běžet na zámek, ale sotva ušla sto kroků, voják zapískal na píšťalku a plumps! Komorná ležela na zádech a zajíček byl zpět u svých kamarádů. Doma řekla o tom, jak platila za zajíce, rovněž tak málo jako generál; řekla jen, že už ho měla a zase ji utekl. „Ty jsi mi ale nešikovná,“ řekla princezna: „budu si ho muset přinést sama.“

Převlékla se za handlířku se zvířaty, vydala se na pastvu a měla se k vojákovi hezky a řekla mu, že mu dá jelena či srnce, jen když ji přenechá jednoho jediného ze svých sta zajíčků. Ale voják, který ji na první pohled poznal a dělal jakoby nic, řekl: „O výměně nemůže být ani řeči, ale mohla byste si svého zajíčka vysloužit.“ „Jen řekněte jak.“ pravila princezna. „Inu, dejte mi sedm hubiček a zajíček je váš.“ „Bože chraň, to je drahý zajíc!“ pomyslela si s hrůzou princezna, ale vydržel to musela, když chtěla zajíce. Voják si při každém polibku radostí povyskočil, zatímco princezna křivila obličej jakoby ocet s pepřem a k tomu pelyněk polykala. Potom obdržela svého zajíce a to zase skákala radosti ona, neboť si myslela, že nyní je voják ztracený. Když ale běžela k otci, který ji přicházel v ústrety, aby mu zajíčka ukázala, tu zaznělo z lesa hlasité písknutí a hups! Zajíček byl opět ten tam. Ale i princezna se střehla, aby někomu vyprávěla, jak zajíce draho platila.

Aby tě husa kopla!“ láteřil král, když to viděl: „Teď jdu já a toho zajíce dostanu!“ Převlékl se a šel za vojákem, který ho však ihned poznal. „Jsou ti zajíci na prodej?“ zeptal se král. „Ano,“ řekl Chotimír: „ale neprodávám je za peníze, musíte si ho vysloužit.“ „Nu, dobrá. Ale jak?“ zeptal se král. „Když třikrát políbíte vašeho mezka pod ocas a k tomu ještě pokaždé zahýkáte, zajíce vám rád daruji.“ Král protáhnul obličej, ale voják nevypadal jako někdo, kdo svůj názor mění jen tak, a tak se musel král dát do té těžké práce. Když to byl vyplnil, dostal svého zajíce, kterého pro jistotu pevně popadnul za uši a triumfálně ho nesl domů. Když ho chtěl zrovna ukázat princezně, zazněl zvuk píšťalky a zajíc zmizel. Král byl bez sebe zlostí, když se večer vrátil voják se všemi zajíci. Nechal opět přivést generála a oba přemýšleli o nějakém novém úkolu.

Když chtěl Chotimír svoji armádu vést třetího dne na pastvu, král ho zavolal, ukázal mu obrovský pytel, který byl sto loktů dlouhý a sto loktů široký, a poručil mu, aby ho naplnil pravdou, pokud to nedokáže, potom mu nechá srazit hlavu. „To udělám rád a bude to věru lehké!“ smál se Chotimír a pokračoval: „Dostal jsem sto zajíců, abych je hlídal, aby mi ani jeden neutekl. Není-liž pravda?“ „To je pravda.“ souhlasil král. „Marš, zajíčkové do pytle!“ zvolal voják a hups! Zajíčkové naskákali do pytle a voják pokračoval: „Když jsem s nimi byl na pastvě, přišel nějaký lovec a chtěl ode mne koupit jednoho zajíčka. Já jsem ale peníze nechtěl, a on řekl, že si jej tedy vyslouží. Vysloužil si ho za padesát ran na záda, není-liž pravda, pane generále?“ „To je lež!“ zvolal generál. Ale Chotimír zvolal: „Sundejte mu kazajku a můžeme těch padesát ran lehce spočítat, neboť to byly rány jak se patří pořádné!“ Tu král poručil, aby generál ukázal svoje záda, a když ty šrámy viděl, musel generál k zajíčkům do pytle.

Voják pokračoval: „Potom ke mně přišla panna, nějaká kuchařka, která mě chtěla obalamutit, lichotkami a dobrým jídlem a pitím mě lákala, ale přeci mne opít rohlíkem nedokázala a zajíce si musela také vysloužit. Dostala padesát ran šípkovým prutem a ta dívka byla komorná naší princezny, není-liž pravda?“. „Je to pravda?“ zeptal se král, ale komorná nebyla k nalezení. „Nu, kdepak jsi?“ volal král. A tu se ozvalo z pytle: „Já jsem tady, neboť je to všechno svatosvatá pravda.“

A Chotimír pokračoval: „Potom přišla kramářka se zvířaty, která mi nabízela jelena či srnce, ale zajíčka si také musela vysloužit.“ „To je pravda! To je pravda!“ křičela princezna, která byla rudá až za ušima a voják podržel pytel a ona do něj ihned skočila. „Pokračujme,“ řekl voják a král se na trůnu neklidně zavrtěl, jakoby se mu tam sedělo nepohodlně, jako by seděl na hřebíkách, bodlácích a trní.

Toho si voják ale nevšímal, nýbrž pokračoval: „Nakonec přišel jeden, který chtěl také zajíčka, ale ten si vám ho musel vysloužit opravdu kuriózním způsobem, to si poslechněte, já jsem mu totiž poručil...“ „Dost! Dost!“ křičel král: „Ten pytel je už úplně plný! Ráno bude svatba!“ Chotimír pak pytel zase otevřel a nechal pravdu vyjít ven.

Následujícího dne slavili s krásnou princeznou svatbu a žili si dobře a pokud neumřeli, žijí dodnes.