Dlouhý, široký a bystrozraký...
V dobách, kdy kočky nosily střevíce, žáby na hlavách zase čepice, oslové po ulici ostruhami břinkali a zajíčkové sami za psy běhali, stal se tento příběh.

V jedné zemi žil král a ten měl překrásnou dceru. Na námluvy za ní chodili králové z blízkých i vzdálených zemí, ale ona nikoho za muže nechtěla. Jednoho dne dal tedy král rozhlásit, že si princezna vezme za muže toho, kdo ji dokáže po tři noci uhlídat. K tomu král dodal: „Kdo princeznu neohlídá, bude o hlavu kratší!“

Na zámek se sjelo mnoho nápadníků, ale nikomu se nepovedlo princeznu ohlídat a zaplatili za to svým životem. Doslechl se o tom také princ Matyáš ze sousedního království a rozhodl se, že zkusí své štěstí. Král mu to marně vymlouval, Matyáš si poradit nedal a vypravil se na cestu.

Hned druhý den potkal člověka, tlustého jako bečka Matyáš ho zastavil a ptal se ho, kam jde.
„Jdu do světa zkusit štěstí,“ odpověděl pocestný.
„A co umíš?“ zeptal se znovu Matyáš.
„Řemeslo neumím žádné, ale umím se nafouknout a břicho rozšířit tak, že se kolem neprotáhne ani četa vojska.“ Na ta slova se tak nadmul, že zahradil celou silnici.
„Ty se mi líbíš, nechtěl bys ke mně do služby?“ řekl Matyáš.

Šli dál a dál a potkali dalšího zajímavého člověka. Byl vytáhlý a hubený jako tyčka.
„Kam jdeš člověče?“zeptal se ho Matyáš.
„Jdu do světa na zkušenou“, odpověděl dlouhán.
„A co umíš“
„Umím něco, co neumí nikdo na světě. Umím se natahovat, proto mi říkají Dlouhý. Dokážu se vytáhnout až do oblak, a když jdu, udělám krok dlouhý celou míli.“
„Nechceš se přidat k nám? „
„Proč ne? Rád půjdu, stejně teď nemám co na práci!“

Přišli k lesu a uviděli člověka, který se zavázanýma očima rovnal dříví.
Bylo jim divné, jak může rovnat dříví a nedívat se na to.
„Proč pracuješ se zavázanýma očima?“ ptal se Matyáš.
„Kdybych sundal šátek, vše by kolem mě shořelo velkým plamenem,“ vysvětlil Bystrozraký.
„Nechceš jít s námi? Takového chlapíka bychom potřebovali!“ vyzval ho Matyáš.
„Proč ne, když mne vezmete s sebou, půjdu rád.“

A tak šli. Za několik dní přišli do královského města a princ oznámil, že chce se svými společníky ohlídat princeznu. Odkud pochází a kdo je, to však králi neprozradil. král ho vyslechl, udiveně si prohlédl podivnou čtveřici a řekl:
„ Nemohu vás odmítnout, ale ještě si vše dobře rozvažte. Jestliže vám princezna uteče, přijdete všichni o hlavu.“
„Uteče, neuteče, to ještě uvidíme, jen když nám dovolíte ji hlídat“
„Jak chcete, řekl král v rozpacích a jen velmi nerad je odvedl do princezniny ložnice. Neznámý přivandrovalec se mu jako ženich pro jedinou dceru nijak nezamlouval. Princezna však Matyáše i jeho kamarády zdvořile uvítala a sedla si vedle něho ke stolu. Po králově odchodu z místnosti zalehl Široký dveře, Dlouhý a Bystrozraký se usadili u okna.

Okolo půlnoci princezna pravila:
„Musím na okamžik zavřít oči a trochu si odpočinout.“ Po chvíli usnul i princ a jeho společníci. Princezna však spánek jenom předstírala. jakmile zjistila, že všichni kolem spí, proměnila se v jablko a kutálela se ven. Naštěstí se vzbudili princovi společníci. Bystrozraký se podíval hustou mlhou a uviděl rychle se kutálející jablíčko. Dlouhý se pro něj natáhl a než ho položil na stůl proměnilo se jablíčko v princeznu.

Druhou noc se to všechno opakovalo. Princezna opět předstírala spánek a jakmile všichni usnuli, proměnila se v holubičku. Jak vylétala z místnosti, zavadila křidélkem o Dlouhého. Ten hned vzbudil kamarády. Bystrozraký se pozorně zadíval do tmy a ukázal Dlouhému na jaký strom holubička usedla. Dlouhý se natáhl a položil holubičku na stůl. Ta se hned proměnila v princeznu.

Ráno se král velice podivil, když vešel do ložnice a spatřil princeznu sedět s Matyášem u stolu. Musel ale mlčet a ještě Matyáše a jeho kamarády bohatě pohostit. A to nebylo tak snadné, protože Široký si poručil dva pečené voly a k nim vypil dva sudy piva a ještě se netvářil příliš spokojeně.

Také třetího dne večer se odebral Matyáš se svými kamarády do princezniny ložnice. Král svou dceru předtím důrazně napomenul, aby byla chytřejší a nedala se chytit.

Nastala rozhodující noc. I tentokrát princezna jen předstírala spánek. Matyášovi se moc líbila a díval se stále na ni. Za chvíli ho však přemohla únava a on i jeho kamarádi zase usnuli.

Princezna se proměnila v mušku a vyletěla na dvůr. Tam se změnila v rybku a ponořila se do hluboké studny. Jenomže jak letěla ven, byla příliš blízko nosu Bystrozrakého, ten se probudil a mušku celou dobu sledoval, aby věděl, kde se ukryla. Pak vzbudil své další kamarády. všichni vyběhli na dvůr a rovnou zamířili ke studni. Ta však byla tak hluboká, že ani Dlouhý ji nemohl na dně najít.

„Polez ven a pusť mne k tomu,“řekl Široký Dlouhému.Potom zalehl svým velkým břichem studnu tak, že z ní skoro všechnu vodu vytlačil. Ale ani teď rybičku nenašli.

„Však já ji ze studny vyženu,“ povídá Bystrozraký a upřel své oči do vody. Zbývající vody se ve studni začala vařit, kypěla výš a výš, přetekla až na dvůr a s ní vypadla i rybička. Matyáš k ní přiskočil a pevně ji uchopil do dlaní. Rybička se proměnila v princeznu. Matyáš ji k sobě pevně přivinul a svým pomocníkům vřele poděkoval.

Matyáš byl tuze rád. Princezna se mu moc líbila, a tak byl šťastný, že si ji může vzít za ženu.Starý král se však velice rozhněval, nechtěl dát svou jedinou dceru Matyášovi. Princezně se však Matyáš moc líbil, a tak se dohodli, že v noci utečou.

Jakmile to král zjistil, poslal za nimi hned své vojsko. Už, už je vojáci doháněli, když tu se princezna otočila a vyčarovala za nimi hustý les. Než se královo vojsko tím lesem prodralo, byli uprchlíci o velký kus cesty dál. Tu se Bystrozraký otočil a co nevidí. Královo vojsko už zase mají v patách!

„Však oni nás nedoženou,“ řekla princezna. Uronila slzu, která se proměnila ve velikou řeku. Za chvíli bylo vojsko opět na dosah. To už se blížili k Matyášovu městu.

„Spěchejte domů,“řekl Široký, „já je zdržím!“ Jakmile se vojsko přiblížilo, všechny vojáky spolykal a odebral se za ostatními do zámku, až se po ním dlažba otřásala.

Ze zámku se ozýval jásot. každý se radoval, že se princ šťastně navrátil a přivedl si tak překrásnou nevěstu.

Když Široký vešel dovnitř, zeptal se ho princ Matyáš: „Tak co, kde máš ty vojáky, kamaráde?“
„Kde by byli, tady jsou,“ odpověděl Široký a poplácal se po břiše, až to v něm zadunělo. „Rád bych je už dostal ven, je to přece jen těžké jídlo.“
„Tak je propusť z vězení,“ smál se Matyáš a svolal obyvatele zámku, aby se přišli na to divadlo podívat. Široký se postavil před zámek, oběma rukama se opřel o boky a mocně si odkašlal. A teď to začalo: vojáci jeden přes druhého vyskakovali z břicha a prchali, kam kdo mohl.

Brzy se na zámku slavila velká svatba. Jídla a pití bylo tolik, až se stoly prohýbaly.

Dlouhý, Široký a Bystrozraký se s králem rozloučili a šli si hledat další službu. Matyáš je už teď jistě potřebovat nebude! Novomanželé byli velmi šťastní a jestli neumřeli, žijí na zámku dodnes...