Pohádka o malé hvězdičce...
Byla jednou jedna malá hvězdička, která bydlela daleko na nebi. Pocházela z té nejurozenější rodiny. Její otec byl samotný král. Celé dětství tak měla velmi krásné a veselé.
Jen jednoho se děsila: nechtěla nikdy dospět, zestárnout. Král byl sice velmi hodný, ale zároveň i slabý. Proto podlehl nátlaku svého silnějšího souseda a slíbil mu svou dceru za ženu. Dohodli se, že až dospěje, tak si ji odvede s sebou do svého vyhaslého paláce.
A ten se stále rychleji blížil.
Hvězdička byla sice stále stejně krásná, její tvář však halil smutek. Dva týdny před slavnostním dnem se celé království zahalilo do veselých barev, král vydal příkaz, aby všichni přestali pracovat a jen se radovali. Hvězdička se však oblékla do černého a přestala vycházet ze svého pokoje.
Den před plánovanou svatbou se konečně rozhodla. Uteče pryč, daleko odtud. Napadlo ji i kam. Vzpomněla si na jednu malou barevnou planetu, kterou tajně sledovala otcovým dalekohledem, když ještě byla malá. „Kdyby mě tak tehdy chytil,“ otřásla se i po letech při představě, co by následovalo. O tom, co by jí čekalo, kdyby odhalili její současný úmysl, raději ani nepřemýšlela.
Jediný, komu se svěřila, byla stará chůva, která se o ní vždy starala a kterou měla velmi ráda. Ta jí poradila, jak má utéci. Měla počkat na denní světlo, ve kterém hvězdičky na nebi nejsou vidět a nikdo si tak jejího útěku včas nevšimne.
Poslední noc byla hvězdička tak nervózní, že vůbec nemohla spát. Velmi brzo nad ránem, kdy celý zámek ještě spal, vstala, naposledy se rozloučila s místem, kde vyrůstala, a vydala se na dalekou cestu.
Ráno byl na zámku kvůli svatbě takový zmatek, že si jejího odchodu dlouho nikdo nevšiml. Až když chtěl mistr krejčí předvést své umění, ukázalo se, že své dílo nemá na kom předvést. Hvězdička vůbec nikde nebyla. Nikdo nevěděl, kde nastávající nevěsta je. Jen chůva, ale ta mlčela jako hrob. Ať se dívali, jak chtěli, nikde hvězdičku neviděli. Denní světlo ji na nebi dobře krylo.
Vládce sousedního království se však se ztrátou své vyvolené nechtěl jen tak smířit a podezříval otce hvězdičky, že ji před ním někde schovávají. Vtrhl proto do zámku se svým vojskem a prohledal každičký kout. Ale marně. Jeho nastávající byla tou dobou už daleko v bezpečí. Na cestě ke své oblíbené planetě, kde doufala najít vytouženou svobodu.
Zjistila ale, že přece jen je malá barevná kulička, jak ji vždy viděla v dalekohledu, velmi daleko a že ji čeká ještě dlouhá cesta. Navíc se začalo stmívat a tak se musela schovat, aby ji nenašli.
Hodná chůva jí poradila, jak to má udělat. Dala jí na cestu kabát utkaný z noční tmy. Ten si měla hvězdička přehodit přes sebe a schoulená do klubíčka v něm přečkat noc. V cestě pak měla pokračovat až po východu slunce.
Cesta, o které si myslela, že bude velmi krátká, jí nakonec trvala několik týdnů. Velmi ji zdržovalo každodenní zahalování do pláště a povinná přestávka. Po několika týdnech však přece jen dorazila do vytouženého cíle. Ocitla se na své oblíbené barevné planetě. Byla však tak zmožená a unavená, že ihned ulehla pod nejbližší strom a usnula.
Zasloužený a vydatný spánek však přerušily podivné zvuky a pak i tlaky. „Co je to tu za žebračku? Že se nestydí. Vyhoďte ji!“ křičel kdosi z davu, který se kolem ní shluknul. Někdo jí dokonce ze sladkého spánku pomohl kopancem.
Vůbec nic nechápala. Na takové jednání nebyla zvyklá. Myslela si, že ji tady přijmou jako vlastní dceru. Místo toho se setkala s tímto jednáním.
Plášť již měla velmi potrhaný, spánek v prachu jí celou velmi ušpinil. Ani dlouhá a namáhavá cesta jí moc nepřidala. Není divu, že ji považovali za somračku a začali se tak k ní i chovat.
Hvězdičku to velmi překvapilo a mrzelo. Každý po ní chtěl jen jakési podivné papírky a kulaté plíšky. Když ti okolo zjistili, že nic takového nemá, přestali si jí všímat úplně.
Toulala se po zemi sama a přemýšlela o svém domově. Nikdo si jí nevšímal. Nikoho nezajímaly její problémy. Byla špinavá, škaredá a bez peněz. V duchu přemýšlela, jestli udělala dobře, že utekla mezi tyto podivné a zamračené lidi.
Barevná planeta jí najednou celá zčernala. Už to nebyla ta krásná malá barevná kulička z holčičích snů. Ale škaredé nehostinné místo, kde vůbec nikoho nezajímala. Viděla jen nezájem, přetvářku, zlobu. Okolí bylo pořád stejné. Spousty lidí s prázdným srdcem i duší obklopeny šedými domy a podivnými plechovými kočáry bez koní. Zdálo se jí, že je úplně ztracená. Uprostřed davu lidí a přesto sama.
Ani zpátky domů se vrátit nemohla. Dávno zapomněla cestu, kterou se sem dostala. A tak se jen toulala tímto škaredým nepřátelským světem, kde si jí nikdo nevšímal.
Trvalo to týdny, měsíce, roky. Z krásného černého kabátu zbyly jen špinavé cáry, obličej i celé tělo pokryl prach a špína. Na čele se objevily první vrásky. Hvězdička už nezářila jako dřív. Spíš pohasínala.
Jednoho dne, když její zoufalství a samota dosáhly vrcholu, potkala muže.
Nebyl jako jiní. Byl prvním, kdo se na ní za ta léta usmál. Ne jak ostatní, kteří se spíš vysmívali jejímu osudu a jejichž smích ji zraňoval. Tenhle úsměv byl jiný. Plný tepla, porozumění. Pohladil ji po vyprahlé duši.
Nevěděla, jak se má chovat. S ničím podobným se ještě nesetkala. Každému byla lhostejná nebo pro smích. Na takovou reakci nebyla připravena.
Podvědomě se proto schoulila a ustupovala do kouta. Čekala další ránu. Místo toho se jí něžně dotknul a pohladil po tváři.
Překvapilo jí to. Naposledy něco podobného udělala chůva, když se loučily. Možná proto ucukla. Bála se otevřít své srdce neznámému muži. Co když ji také zraní jako doposud všichni? Nevěřila jeho úmyslům. „Proč se s ní vůbec baví? Co tím sleduje?“ vrtalo jí hlavou.
Odvrátila se od něj.
Jeho to přesto neodradilo. Zůstal s ní. Kamkoliv se pohnula, byl vedle. Ráno, než se probudila, jí vždy připravil misku s jídlem. Nikdy ho však ani nezahlédla, jak ji klade do její blízkosti.
Někdy jen tak natrhal kytici růží a nechal je poblíž. Jindy zase donesl barevný kamínek. Když byla zima, dal jí svou deku. Před deštěm ji chránil jeho plášť. Ať se stalo cokoliv, byl jí nablízku. I když na něj nikdy nepromluvila, věděla, že se na něj může vždy spolehnout.
Trvalo to hodně dlouho. Ale jakoby svět začínala vidět jinýma očima. Kamínek, co od něj dostala, schovávala jako největší klenot. Přestože byl studený, tak ji vždy zahřál, když ho vzala do rukou.
Hrála si s ním velmi často. Bavilo ji jen tak ho pozorovat. Byl to obyčejný kámen, ale přesto v něm viděla zvláštní krásu. Byl pro ni velmi důležitý. Naučil jí dívat se jinak. Najednou viděla, že není sama. Že má někoho blízkého.
Přestože spolu stále nepromluvili, věděla, že je jí hodně blízký a nerada by ho ztratila. Jen nevěděla, jestli mu to má říct. Zda na to čeká. Jestli ji potom neopustí.
Dlouho se k tomu odhodlávala. Nevěděla, jak to má udělat. Nemohla za ním jen tak přijít a něco říct. Za tu dobu, co s nikým nemluvila, ani nevěděla, zda ještě umí klást slova za sebe tak, aby dávala nějaký smysl. O to víc si všechno přehrávala v hlavě. Věděla, že to jednou přijít musí. Těšila se na ten okamžik, ale zároveň se ho velmi obávala. Co když ho ztratí? Nikoho jiného neměla.
Kolikrát už byla rozhodnutá jít mu naproti, pozvat ho ke své misce, kterou každý den pravidelně plnil. A vždy na poslední chvíli ucukla a nenašla odvahu.
Až jednou to přišlo. Poprvé ho ráno přistihla, jak jí nese misku s jídlem. Probudila se a chytila ho za ruku. „Zůstaň,“ zašeptala.

Od té doby chodili spolu. Učil jí dívat se na svět jinak, vidět ho zase barevný a krásný. Celé dříve nepřátelské prostředí se znovu stalo tou krásnou malou barevnou kuličkou. Tím kamínkem, který jí kdysi dal.
Byla to ta nejcennější věc, kterou kdy dostala.