Perníková chaloupka...
V malé chaloupce u velikého lesa žil chudý drvoštěp se ženou a s dvěma dětmi, které se jmenovali Jeníček a Mařenka. Otec chodíval do lesa dobívat pařezy a v létě když bylo hezky brával děti sebou. Jeníček a Mařenka v lese sbírali jahody a vždycky jich mamince přinesli plný džbánek.

Jednou měl otec práci daleko v lese a nechtěl, aby s ním děti šli, protože by je bolely nohy. Ale Jeníček s Mařenkou slibovali, že je nohy nebudou bolet a prosili a prosili, až je tatínek přece jen sebou vzal. Šli dlouho a dlouho po lesních pěšinkách, až přišli na paseku. Otec napomenul děti, aby daleko nechodili, že by mohli zabloudit a dal se do práce. Jeníček s Mařenkou šli na jahody. Nebáli se, že zabloudí, protože stále slyšeli tatínkovu sekeru, jak buší do pařezu. Když nasbírali plný džbánek a snědli chléb, který jim maminka dala na cestu, sedli si pod veliký strom, aby si odpočinuli. Přece jen je po cestě bolely nohy. Ale za chvíli jim únava zavřela oči a Jeníček s Mařenkou tvrdě usnuli.

Když se probudili, už se v lese stmívalo. Děti se lekli a honem za tatínkem. Volali, křičeli: "Táto, tatínku, táto, táto!" Ale tatínek se neozýval. Jen kukačka si někde v lesní houštině povídala a sýček zahoukal. Tma houstla a Jeníček s Mařenkou marně hledali cestičku k domovu. Zabloudili. Byli sami v lese a noc už nastávala. Šli houštinami a báli se a když už nevěděli kudy kam, řekla Mařenka celá nešťastná Jeníčkovi: "Jeníčku, vylez na strom jak nejvýše můžeš a podívej se na všechny strany, snad někde zahlédneš světélko z naší chaloupky. Nebojíš se?" "Nebojím, Mařenko, jen počkej, hned budu na hoře." Jeníček vylezl na strom, dlouho se rozhlížel a najednou zahlédl v dálce malinké světélko. Rychle slezl ze stromu a pověděl Mařence, co viděl. A hned se dali tím směrem. V tu chvíli se taky protrhly mraky, ukázal se měsíček a posvítil jim na cestu.

Přišli k veliké louce, na které stála pěkná chaloupka. Došli až k chaloupce a podivili se. Byla celá z perníku. Chvíli se na ní dívali a potom si Jeníček z chaloupky ulomil. Ách, to byl sladký perníček. Mařenka si ulomila také kousek, v tom se ale otevřela dvířka a z chaloupky vyšla ošklivá babice. Děti se ulekli a než se vzpamatovali, už je babice pevně držela za ruce a skuhrala: "Chutnal dětičkám perníček, chutnal. Jen se nebojte, u mě se budete mít dobře. Móc dobře." A zavřela je oba do chlívka. Ach, jak jim bylo smutno. Babice měla radost, že je chytila a jen se smála. Ráno vytáhla Mařenku z chlívku, ale Jeníčka tam nechala. Mařenka jí musela pomáhat a babice vařila dobrá jídla a krmila Jeníčka, aby brzo stloustl. Byla to zlá čarodějnice a chtěla děti sníst. Stále si pomlaskávala a denně zkoušela, jak Jeníček tloustne. "Ukaž, Jeníčku, prstíček. Ukaž, podívám se." Chtěla zkusit, zda už je Jeníček dost tlustý. Ale Jeníček byl chytrý a nastrčil bábě vždy jen kousek dřívka. Babice nic nepoznala, řízla nožem do dřívka a bručela, že Jeníček je pořád hubený.

Ale jednoho dne ráno nakázala Mařence, aby nanosila hodně dříví, že dnes upeče pečeni. Potom zatopila v peci, připravila si velikou lopatu a když byla pec rozpálená řekla: "Teď si přineseme pečínku." A šla do chlívka a přivedla Jeníčka. Bylo zle. A babice už drží lopatu, otevírá pec, šklebí se na Jeníčka a říká mu: "Pojď, děťátko, sedni si hezky na lopatu a podívej se do pece, zda už je dost teplá. Upeču vám koláče." Ale Jeníček si sedal schválně jen na kraj lopaty a hned zase spadl. Čarodějnice se zlobila a hubovala. A tu Mařenka dostala dobrý nápad a řekla: "Tak nám, babičko, ukažte, jak se sedí na lopatě." "Ukážu, děťátka, ukážu, jen hezky podržte lopatu." Děti přiskočili, podrželi lopatu, babice si na ni pěkně sedla a Jeníček s Mařenkou "šups", strčili čarodějnici do pece a zavřeli dvířka. Tak. To bylo křiku. Babice lomcovala dvířky u pece, až se celá chaloupka třásla. Ale o to se děti už nestarali. Vyběhli z perníkové chaloupky a pryč do lesa. Utíkaj po první pěšince, kterou uviděli a ani se neohlédli. A byla to naštěstí zrovna ta pěšinka, která vedla až k nim domů.

Jeníček a Mařenka přiběhli do chalupy celý udýchaní. Tatínek s maminkou tam smutně seděli a plakali a najednou děti tady. To bylo radosti. A perníková chaloupka i se zlou čarodějnicí zmizela někde v lese a už o ní nikdy nikdo neslyšel.