O králově psu...
Bylo nebylo, žil jednou jeden král, který měl překrásnou dceru a jednoho oddaného psa. Za žádné poklady světa, ani za celé království, nikomu by psa nedal a kdekoli se procházel, všude vodil psa s sebou. Jednoho dne se s královskou dcerou zasnoubil princ ze sousedního království a jak tak za princeznou jezdil, pes se mu velmi zalíbil. Králevic po něm zatoužil a prosil princeznu, aby mu psa dala, protože krále si o něj žádat netroufal. Žadonil a prosil tak úpěnlivě, až princezna svolila a jednou, když král nebyl doma, mu psa odevzdala. Princ si psa odvezl, avšak zapomněl se zeptat, jak mu říkají. I volal na něj tak i onak, leč marně, pes se jen rmoutil a byl tuze smutný.
Princ tedy přemýšlel a pak pravil svému lokaji:
"Vydej se k princezně a zeptej se, jak psu říkají. Ovšem dej pozor, aby tě nikdo neslyšel, mluv pouze s princeznou!"
S tímto se lokaj vydal za princeznou, avšak když dorazil do paláce a vstoupil do hodovní síně, seděli u stolu i král s královnou. Ouha, pomyslel si lokaj, jakpak se mám nyní zeptat, jak tomu psu říkají? Chvíli jen uprostřed sálu přešlapoval, až nakonec k princezně promluvil:
"Posílá mne ten, bych se zeptal tě, jakže tomu říkají.
Princezna naštěstí jeho slovům porozuměla a pravila:
"Pověz tomu, že tak to volají, jako ty stojíš tam a já sedím zde."
Nato se lokaj vrátil k princovi a vše mu vypověděl.
Králevic přemýšlel, hlavu si lámal, co jen mu princezna chtěla vzkázat, až ho nakonec něco napadlo: Jakmile vstoupil lokaj do královské síně, jistě se velmi polekal a v králově přítomnosti se zeptat neodvažoval. I proto mu pak královská dcera pravila, že tak tomu říkají, jako ty stojíš tam a já sedím zde. Nakonec zavolal na psa:
"Pojď sem ke mně, Bojíš se!" načež pes vyskočil, přiběhl k princovi a s radostí ho začal olizoval a vesele při tom skákal. Honem ani nevěděl, kam by se dřív vrhl. Inu, pes se totiž jmenoval Bojíš se.
Ovšem v sousedním království, jakmile lokaj odešel, král se tuze rozhněval a zeptal se své dcery:
"Co sis to jen s lokajem povídala?"
"To já vám, tatínku, nemohu povědět," odvětila princezna.
"Tedy když ty mi to nepovíš, kliď se mi z očí a pryč z mého království, ať už tě víckrát nevidím!"
Princezna si smutně sbalila svých pár věcí a odešla z království. Přišla do sousední země ke svému snoubenci, mladému králevici, který se nezlobil ani co by se za nehet vešlo. Ihned nechal vystrojit velkou svatbu a s princeznou se oženil.
A tak čas plynul a dny míjely.
Princezna porodila mladému králevici krásného synáčka a starého krále ze sousedního království časem také hněv přešel a rozhodl se, že se s dcerou udobří a navštíví ji. Nasedli tedy s královnou do velkého kočáru taženého dvěma páry koní a vydali se na návštěvu. Když k dceři dorazili, spatřil král svého oblíbeného psa a královská dcera pravila:
"Nu, tatínku, teď už ti mohu klidně říci, co jsem si povídala s lokajem."
A tehdy se král dověděl, kam se to poděl jeho nejmilejší pes a co si to dcera s lokajem povídala. Chvíli se zlobil, lamentoval, ale už to nevadilo, beztak se usmířili a jestli neumřeli, žijí tam všichni spokojeně dodnes. Kdo nevěří, ať tam běží!