a dovolím si ještě jednu..:)
Milan Kundera - s touhle básničkou jsem vyhrála recitační soutež ve třeťáku na střední *40* Dost jsem se v ní viděla, takže se mi asi ta interpretace povedla a všichni mi veřili, že FAKT nejsem rodinej typ...*47*


Past

Večer si lehne ke své ženě
a všechno, všechno odhodí.
A všechno, všechno zapomene.
Spadne do ní jak do vody.
Tou vodou se pak dolů žene,
jak chtěl by dohmatat se dna.
Vše odhodí, vše zapomene
a potom usíná.

Když se pak ráno vzbudí, vidí:
špinavé, žluté slunko venku,
pod stolem boty pohozené,
na židli podprsenku
a vedle sebe, plnou masa
a plnou kůže, plnou pórů,
svou ženu, beztvarou a spící,
podobnou meteoru,
který mu jednoho dne dávno
z neznáma do osudu spad
a o nějž bude celý život
padat a klopýtat.

Vstává a rychle obléká se.
Rychle a tiše. Po špičkách.
Má strach, aby se nevzbudila.
Z vlhkého polibku má strach.
Zamyká dvěře, běží ke vratům,
odmyká vrata, běží dál,
jak by mu kdosi pálil patu,
jak před čímsi by utíkal.
Píchačka, šatna, pult a spisy,
polévka, schůze, marná pře
a zase nazpět: pult a spisy,
a večer tmou to uzavře.

Pak běží zase dolů k vratům,
z úřadu pryč a pryč a dál.
Jak by mu kdosi pálil patu.
Jak před čímsi by utíkal.

Tak s potem na čele se vžene
do svého bytu v suterénu.
Tam ve své ženě zapomene
na život, na svět - na svou ženu.

*2714* Míša