Čekání na cargo.
Jan Hruška( více o autorovi > )
28. 10.2011
Na jednom intelektuálském serveru se před časem
objevil článek o čekání na cargo. Článek jako celek
měl - no řekněme tam obvyklou úroveň. O to lepší
mi připadá základní myšlenka. Rád bych jí tedy
zopakoval trochu jinak.
Slovem cargo jsou v tomto případě míněny náklady
zásob, které byly dopravovány do amerických
vojenských základen. Po odchodu Američanů se
domorodci pokoušeli pomocí obřadů, při kterých
napodobovali provoz na letišti přilákat letadla s
kýženým cargem. Zmiňuje se o tom například Ludvík
Souček ve svém povídání o stopách dávných civilizací.
Situace ve světě, zvlášť na západní polokouli opravdu
něco takového připomíná. Planetární elity zjevně
usoudily, že největší část planety vlastně nepotřebují.
Stahují se odtud a na rozloučenou rabují, na co
přijdou. Oni to nejspíš nevidí jako rabování. Snaží se za
své virtuální peníze získat reálné zboží a je jim jedno,
že za těchto okolností nemohou peníze plnit roli, pro
společnost nezbytnou. Dalo by se říct, že když svět
pohrdl komunizmem, založila si ho smečka
nejbohatších jen pro sebe.
V dřívější době byli naproti tomu boháči a vládci
součástí společenství a jejich zájem byl v moha
ohledech stejný jako zájem jejich poddaných. Mohli
zbohatnout či zvýšit svou moc jenom tehdy, když celá
společnost prosperovala. Ovšem i tehdy často vládce
usoudil, že to tak není, staral se jenom o to, co viděl
jako svoje zájmy a skončil stejně špatně jako
společenství, kterému vládnul. Vlastně teprve
křesťanství (dokud za něco stálo) začalo trochu
soustavně říkat bohatým a mocným, že jsou před
Bohem odpovědni za chudé a bezmocné - no a vznikla
tato civilizace.
Zdá se, že díky technice se v nynější době opravdu elity
obejdou beze zbytku světa. Pro nás je to velmi špatná
zpráva. Nepotřebují nás ani jako pracovníky - mají víc,
než mohou potřebovat. Ani jako bojovníky - jsou ve
shodě, nebojují proti sobě. Vlády států jsou tvořeny
jejich loutkami a pokud se nějaká loutka začne cukat
na špagátku, stačí narychlo nakoupení povstalci a
humanitární bombardování. Je krajně
nepravděpodobné, že by ostatní našli způsob, jak se
spojit proti nim. V této situaci tradiční způsoby, jak
usměrnit špatnou vládu - stávky, demonstrace,
případně revoluce - opravdu vypadají tak trochu jako
obřady cargo nebo přivolávání deště bušením do
tamtamů. Těm, kteří jsou příčinou neuspokojivého
stavu nijak neubližují. Nemáme prostě na ně páky.
Tím samozřejmě nechci říct, že máme sedět a koukat
se. Chci vysvětlit, že jde o problém a boj dlouhodobý,
ve kterém se ještě dočkáme mnoha velmi
nepříjemných překvapení. Je naopak třeba zbystřit,
nerezignovat a nečekat jednoduchá řešení. Nepoddat
se skutečnosti, že ti, kteří nám v minulých desetiletích
slibovali například lepší příští nebo pravdu a lásku nás
bez rozpaků zradili, když se dostali k moci. Jako
příklad, jak může člověk naletět na jednoduché řešení
si dovolím nabídnout Velkou Listopadovou v roce
1989. Tehdy to taky šlo příliš snadno, než aby to mohla
být