Lesbický sladký Démon kapitola 4
Musela o tom někomu říct. Bylo to příšerné, nepochopitelné a zrůdné. Připadala si jako použitý papír, jako opravdová běhna, žena lehkých mravů. Anna ji donutila udělat všechny ty věci, které se jí příčily už při pouhé představě. Hodiny Salvadora Dalí byly proti hnusné Anně dílem jasného rozumu a zcela nepoškozené psychiky. Proč to dělala? Snad proto, že se sama předtím cítila použitě? Chtěla to Petře oplatit? Renata byla proti ní v podstatě klikař. Kolikrát jí Petra kladla na srdce, aby s těmi dívkami nejednala tímto způsobem. Ona to udělala jednou a hned se jí to vymstilo.

„Proboha, co se ti stalo?“ spráskla ruce Renata, když spatřila roztřesenou Petru s kruhy pod očima ve dveřích.

„Nemáš něco k pití?“ zeptala se místo odpovědi a rozplakala se.

„Ty mě normálně děsíš!“ řekla Renata a sáhla po vlastní sklence, kterou měla připravenou na stolečku vedle malířského stojanu.

Petra se hltavě napila a sedla si na letiště. Renata na ni stále tázavě hleděla, ale netlačila na ni. Čekala, až se rozpovídá sama.

„Ona mě… ani nevím, jak to říct… Nutila mě, vyhrožovala. Reny, jestli v tom s ní nebudu pokračovat, tak mě nechá vyhodit,“ mluvila nesrozumitelně.

Renata byla ale naštěstí inteligentní a dovtípila se sama.

„Nenech si vyhrožovat. Prostě to ukonči, ať se třeba posere,“ řekla Renata tvrdě.

„Přijdu o práci,“ namítla Petra.

„A kvůli tomu se necháš vydírat? Milá zlatá, takových bylo. Nesmíš dát najevo, že máš strach. No tak tě vyhodí z práce, no a co…? Stejně tě to nebaví a pokud vím, začala jsi rozjíždět konečně to, po čem jsi léta snila. Takže tohle fakt vypusť.“

Znělo to opravdu jednoduše. Ale Petra musela uznat, že má její kamarádka pravdu. Renata trvala na svém. Celá ta záležitost s Annou musí jednou provždy skončit. Rozhodla se, že Petru do Houfkovic vily doprovodí. Bylo to v době pravidelné výuky klavíru, takže doma kromě Anny nikdo jiný nebyl.

„Co ta tady dělá?“ zamračila se Anna, jakmile spatřila vetřelce stojícího opodál.

„Máme dneska něco v plánu. Předtím s tebou ale chci mluvit. Víš, je mi úplně jedno, jestli mě tvůj otec vyhodí. Jsi mi ukradená. A po tom, co se minule stalo, jsi mi dokonce až odporná.“

Očekávala nával vzteku. Čekala výhrůžky, výčitky… snad to bylo přítomností Renaty, těžko říci… Anna se rozplakala. Chvíli bylo ticho. Po několika okamžicích plačtivě řekla: „Dobře, dělala jsem to pod pohrůžkou násilí. Nechtěla jsem o tebe přijít! Ale slibuju ti, že teď už budu jiná!!!“

„Je mi to líto… Ale nechci s tebou nic mít. Ostatně, nechtěla jsem ani předtím, byl to prostě omyl,“ přiznala Petra upřímně.

Anna se jako klíště chytla za Petřin rukáv a rozvzlykala se: „Zahrnu tě láskou, budu se o tebe starat! Nesmíš mě opustit, bez tebe zemřu!“

Petra couvala a Anna dál tahala za její rukáv, až se nakonec Petřin svetřík roztrhnul a Anna upadla na zem.

„Péťulko, prosím!!!“ vykřikla, když se sesunula k zemi.

Začala zběsile kopat kolem sebe, jako malé dítě, které se vzteká.

„Uklidni se!“ pokárala ji Petra.

„Budeš toho litovat!“ přešla z lítostivé pozice do bojovné.

Vzpurně na ni hleděla ze země a ve tváři se jí zračil výraz vraha.

„Jsi blázen!“ vyřkla Petra pohrdavě.

Anna se svým hysterickým divadlem přestala, vymrštila se ze země a vykřikla: „Tak blázen jo?“

Načež s ledovým klidem a se zúženými očními víčky zašeptala: „Já ti ukážu, kdo je tady blázen. Všichni si to budou myslet o tobě a garantuju ti, že se o to postarám!“

Zasyčela jako rozčilený džungarský křeček, načež nenávistně pohlédla do tváře své vysněné ženě a s prásknutím dveří zmizela ve vile.

„Tak to bylo teda hustý!!!“ vydechla Renata pobaveně, „To byla taková komedie, že by se to perfektně vyjímalo v nějaký šílený parodii!“

„Jsem hotová. Myslíš, že to myslela vážně?“ dělala si starosti Petra.

„Prosím tě, neřeš to. Víš, kolikrát jsem podobný žvásty slyšela? Nakonec sklopí uši a půjde ti z cesty…“

„Dobře. Zůstanu klidná a přestanu to řešit,“ rozhodla se.

„Moje řeč. A teď pojď, půjdem to pořádně zapít,“ chytla Petru kolem ramen a vedla ji směrem k ateliéru.

Alkohol tekl proudem. Když šlo o společné mejdany, tak Petra s Renatou to dokázaly vážně pořádně rozjet. I to byl důvod, proč se Petra s Lucií často hádaly. Lucie nerada viděla svou přítelkyni v Renatině společnosti, protože si uvědomovala, že na ni má neblahý vliv. Vždycky, když Petra něco s Renatou zapíjela, nemohla si pomoci, ale pokaždé si vzpomněla na Lucii a na jejich hádky. Pak se ale přenesla přes svou mučivou disharmonii, která jí bránila si sílu přítomných okamžiků v alkoholovém opojení vychutnávat plnými doušky a Luciinu přísně vzhlížející tvář ze své mysli násilně vymazala. Bylo přece co slavit!

* * *

Železniční přejezd v mlze

Probudila se v autě. Seděla za volantem a marně se snažila vybavit si předchozí události. Ano, hádka s Lucií, popíjení s Renatou… Ta spala na sedadle spolujezdce, zpitá pod obraz. Petra byla rovněž řádně nasáklá alkoholem, ale ne tolik, aby si jakžtakž neuvědomovala realitu. Dva kužely světel zlověstně prostupující hustou mlhou jí pomohly vystřízlivět úplně. Nemusela být zrovna génius, aby jí došlo, že se nacházejí na železničním přejezdu. Otočila klíčem v zámku, ale žádná reakce. Auto nešlo nastartovat ani na druhý pokus. Ani na třetí. Na další pokusy již nezbýval čas. Vyběhla ven do deště a snažila se stagnující vůz vytlačit ze železničního přejezdu. Naneštěstí v tom stavu podnapilosti neměla dostatek sil, sotva se udržela na nohou.

„Reny, vzbuď se!“ vykřikla a snažila se opilou kamarádku vytáhnout z auta ven.

Ani na to však její síly nestačily. V poslední chvíli, těsně před příjezdem vlaku, musela svůj boj vzdát. Uskočila a zůstala ležet opodál ve štěrku. Vlak smetl vůz během vteřiny a náhle po něm nebylo památky. Petra chvíli nečinně ležela na zádech a dívala se do nebes. Nechala kapky deště, aby kropily její tvář. Načež se otočila na břicho a hlavu zanořila do hustého štěrku.

„Reny!!!“ křičela zoufale, plakala a nepříčetně hrabala rukama ve štěrku, jako by do něj snažila zahrabat samu sebe a již nikdy nechtěla spatřit světlo světa.

* * *

Lapavý nádech ji probudil ze spánku. Nebetyčná úleva, když si člověk uvědomí, že všechno byl jenom zlý sen.

„Je to dobrý, uklidni se,“ těšila ji Renata.

Po prohýřené noci opět zůstala přes noc. Pomalu se z toho začínal stávat zvyk.

„Bože, to bylo hrozný! Tys umřela… Odešla jsi…,“ plakala zoufale a tiskla se k Renatě tak pevně, jak jenom mohla.

„Neboj se,“ pohladila ji Renata přívětivě po vlasech, „Nikdy tě neopustím.“

Držela ji láskyplně v náručí a těšila ji. Až to bylo nezvyklé. Ale díky její přítomnosti Petra opět usnula…

* * *

Nakonec to vypadalo, že Anna na své výhrůžky zcela zapomněla. Několik dní Petra chodila do práce se sevřeným srdcem a očekávala, že si ji Houfek pěkně podá. Ale nedělo se vůbec nic. Zpočátku to bylo skoro až podezřelé, ale pak to přestala řešit. Choval se k ní, jako by tam prakticky nebyla, což vlastně tak divné nebylo, jelikož to před Anninými narozeninami v práci vypadalo úplně stejně. A o své dceři se jediným slovem nezmínil. Takže se případné ztráty zaměstnání přestala obávat. Navíc dostávala čím dál více nabídek k vystoupením a blýskalo se na lepší časy. Dokonce se jednoho večera po dlouhé době střetla s Lucií. Byla jedním z účastníků firemního večírku, kde Petra vystupovala.

„Hrála jsi nádherně,“ vydechla Lucie, když měly konečně prostor k rozhovoru.

Petra se s výrazem díku ve tváři usmála.

„Jsem za tebe tak ráda… Teprve teď vidím, že všechno mělo smysl,“ pokračovala Lucie v pochvale a Petře se tajil dech.

Nakonec se sama osmělila k vyslovení zásadní otázky, která ji tížila po celou dobu: „Nešla bys se mnou někdy na večeři?“

„Moc ráda,“ slíbila Lucie a přívětivě stiskla Petřinu dlaň.

Vše vypadalo více než skvěle a Petra měla ze sebe, z Lucie a vůbec z celé té situace neskonale dobrý pocit… Bohužel nic nemusí být tak, jak na první pohled vypadá. A v každé situaci, která vypadá sebe růžověji je vždycky možné, že se nějaké „bohužel“ vyskytne. Petra si to zpočátku nepřipouštěla. Začalo to nevinně, když na jednom ze svým koncertů omdlela únavou. Zanedlouho poté se to však stalo podruhé a ostatní začali Petru podezřívat z toho, že je opilá. Přitom si objednávala pokaždé jen jednu skleničku bílého vína… Po vínu však byla malátná, vláčná, unavená…jako by byla opravdu opilá. Docházela k čím dál většímu přesvědčení, že jí někdo úmyslně přidává něco do pití. A nemusela zase příliš dlouho přemýšlet, aby ji napadla Anna. Ale pak svou domněnku opět uložila kamsi do zákulisí ve své hlavě, které jen nerada otevírala. Jak by mohla nějaká Anna zařídit takovou věc, když ani nebyla účastníkem Petřiných představení?

Ať už to bylo ovšem jakkoliv, tak kvůli údajným problémům s alkoholem o Petru přestali mít zájem. Dostávala čím dál méně nabídek, až jí nakonec zůstala zase jenom ta práce, kterou nesnášela a sem tam nějaké vystoupení. Renata měla plodné období, takže nezvedala telefony a věnovala se pouze svému umění. Ateliér byl zamčený a Petře nepřístupný. Aby toho nebylo málo, tak kocour Amadeus proběhl otevřenými dveřmi a vydal se na toulky, ze kterých se několik dní nevrátil. Poprvé po dlouhé době si Petra připadala skutečně sama. Sama v prázdném bytě, s pianinem, na které nemohla hrát a se zlomeným srdcem. V největším zoufalství vytočila telefonní číslo Lucie.

Kocour na cestě za dobrodružstvím

„Platí ta večeře?“ zeptala se a snažila se působit vyrovnaně.

„Jasně, kdy navrhuješ?“ zaznělo k jejímu štěstí na druhém konci.

„Třeba hned zejtra?“ zkusila Petra nejbližší možný termín.

„Platí,“ přisvědčila Lucie, „Budu se na tebe těšit.“

„Já taky,“ odpověděla Petra a byla nesmírně ráda, že byl již hovor u konce.

Luciin hlas, příslib toho, že se na ni bude těšit… to vše v ní vyvolalo pocity nostalgie, krásné i bolestné vzpomínky a touhu po tom, aby ony dvě mohly začít znovu a třeba lépe.

Ráno však bylo opět bolestné. Sousedka přišla Petře oznámit, že našli Amadea. Žádné zaběhnutí, byl mrtvý.

„Je mi to líto, Petruško,“ pohlédla na ni soucitně starší domovnice, „Vypadá to, že něco sežral.“

Od domovnice byl způsob, kterým se k Petře náhle chovala, přinejmenším nezvyklý.

„Vím, že toho je na vás hodně, po tom všem… Kdybyste potřebovala s něčím pomoct, tak víte, kde mě hledat.“

Poté odešla. Až Petra pochybovala o tom, zda k danému rozhovoru skutečně došlo, zda nevzniknul jenom jako výplod v její hlavě, která poslední dobou nechápala vůbec nic. Domovnice, která jí zatrhla cvičit na klavír, ji oslavila Petruško. A o čem to vůbec mluvila, když říkala ty věci o tom, že ví, jak toho je na ni moc? Ví snad o jejím životě víc, než ona sama? Chvíli přemýšlela nad hloupostmi, než do jejího mozku konečně dorazila informace, že je její Amadeus mrtvý. Jako by jí to se zpožděním docvaklo a ona propukla v pláč. Nesnášela bolest, neměla ráda vlastní slzy. Nedokázala se vypořádat se svými emocemi a zuby nehty se jim bránila. Domovnice měla pravdu. Prošla si už takovými hrůzami, že by o tom mohla napsat knihu. Ale dosud se nenaučila své problémy řešit. Ne jiným způsobem, než tím, jako obvykle. Otevřela si láhev vína. V kapse jí pípla příchozí sms.

„Už jdu!“ psala Renata.

Jako na zavolanou, skutečně. Jako by cítila Petřin smutek na sto honů. Anebo cítila jen závan vína z právě otevřené láhve?

„To byla určitě Anna,“ byla přesvědčena Renata, jakmile jí Petra převyprávěla vše, co se za posledních několik dní stalo.

„Pořád tomu nějak nechci uvěřit,“ kroutila hlavou Petra.

„Přemejšlej… nejsi žádnej alkoholik, ale vždycky jsi byla po dvoudecce sťatá jak luční kvítí po bouřce. Amadea musel někdo otrávit!“

„Napadlo mě, jestli třeba nepozřel jed na krysy, kterýho tu máme po baráku až dost.“

„Nebyl hloupej… navíc, proč by něco takovýho žral, když měl pořádný jídlo doma? Mysli si o tom, co chceš, ale tohle se mi nelíbí,“ mračila se Renata.

Petra nad jejími slovy začala uvažovat. O to víc, když našla ve své emailové schránce podivný mail:

„Vážená slečno Poláčková,

děkujeme za Váš vysvětlující mail ohledně Vašich stávajících obtíží. Chápeme vaši situaci a tímto rušíme všechny vaše koncerty na celý měsíc.

Přejeme Vám brzké uzdravení.“

Petra z toho byla vyděšená. Nikomu přece nepsala nic o zdravotních obtížích. Byla ráda za každou nabídku, která se jí naskytla! Teprve, když ji napadlo se podívat do odeslaných zpráv, musela dát Renatě za pravdu a o to vyděšenější kvůli tomu byla. Složka odeslaných zpráv obsahovala několik srdceryvných mailů, kde se nemocná a žalem zahlcená Petra dožaduje pochopení a ruší všechna svá vystoupení! S několika odborníky v oblasti psychiatrie řeší své problémy s alkoholem a se zahlcujícími depresemi. Dosud bez odpovědi… Co Petra věděla jistě, že rozhodně není autorkou všech těch mailů!

„Mělas pravdu! Všechno to dělá Anna,“ telefonovala roztřeseným hlasem Renatě.

„Hlavně se uklidni. Co se stalo tentokrát?“

„Musí znát moje heslo. Ani si nedovedeš představit, co všechno a kam rozeslala. Co si o mně teď budou všude myslet?“ rozplakala se a jak se zajíkavě snažila všechno vysvětlit, tak jí pomalu nebylo ani rozumět.

„Vydrž, za chvilku jsem u tebe!“ slíbila Renata.

„Dobře,“ přisvědčila s očima zalitýma slzami a pak už jenom čekala.