Lesbický sladký Démon kapitola 3
Sluneční paprsky dopadaly na sněhově bílé povlečení Petřina letiště. Bylo poměrně velké a zabíralo téměř polovinu místnosti, kterou Petra obývala. Druhou polovinu tvořil kuchyňský kout a věčně nevyužívané pianino. Ovšem předešlou noc došlo k jeho bohatému využití, avšak tentokrát nesloužilo k účelům, pro které bylo vyrobeno. Anně se splnil jeden z dalších snů. Stala se piánem a nechala se vášnivě milovat od Petry. Doslova se vpíjela do leštěného dřeva kryjícího klaviaturu, na kterém obkročmo seděla. Zády se opírala o horní část a její roztažené ruce kopírovaly svrchní desku kryjící duši hudebního nástroje. Petra seděla na židli před pianinem a plnila Aniny tajné sny a přání, kterých byla plná. Amadeus po celou dobu nevylezl ze svého úkrytu pod postelí. A když se dvě nahá těla přesunula na postel, urychleně svůj úkryt opustil, aby stihnul zaujmout jinou pozici.

Cigaretový kouř„Amí, pojď k mamince!“ zvolala Petra a spokojeně potahovala ze zapálené cigarety.

Anna byla omotána kolem ní a vrněla snad víc, než Amadeus. Kdepak, ani za nic ze svého úkrytu nevylezl.

„Takovýho ho neznám. Je to takovej mazel,“ podivila se, ale pak dodala, „No, ale vždyť sem vlastně kromě Renaty nikdo nechodí. Třeba to je jenom tím, že tu je někdo novej.“

„Renata?“ zeptala se lehce změněným tónem hlasu.

„Patří jí ten ateliér, kde jsme byly prvně,“ vysvětlila Petra.

„To je ta holka z prvního vystoupení?“

„Jo,“ přikývla.

„Vy dvě jste…???“ zajímala se, načež přestala vrnět úplně.

„Ne,“ usmála se pobaveně Petra, „Vlastně jednou… Ale to byl úlet. Věř tomu, že ona zrovna není typ ženský, po který bych toužila.“

„Já přece taky ne,“ namítla Anna.

„Takhle nemluv,“ řekla Petra a oklepala se, aby ze sebe setřásla její ruku.

Pomalu vstala a přes nahé tělo přehodila župan, který ležel vedle postele. Najednou Annu opět vnímala jinýma očima, těma původníma, které by nikdy nedopustily, aby dívka jako ona překročila práh jejího bytu. Líbilo se jí být opěvována neznámou obdivovatelkou, ale už méně nadšená byla z toho, když k ní někdo jako k ikoně vzhlížel v posteli. Tam byla jako na „bitevním poli“. Potřebovala si té druhé vážit.

„Dneska mám hodně povinností, uvidíme se jindy,“ řekla omluvně nic netušící Anně, čímž jí dala najevo, že by bylo úplně nejlepší, kdyby její byt opustila. Ta se dovtípila velice rychle, ale ještě jí nedošlo, že ji od sebe Petra vyhání napořád. A Petra to nehodlala řešit ani náhodou v danou chvíli, ve svém bytě a s hlavou plnou nejrůznějších pocitů. Proto vyprovodila Annu ke dveřím, normálně se s ní rozloučila a pak došla k závěru, že nejlepší bude, když dá na Renatino původní doporučení a už se jí neozve.

* * *

„Jak to šlo?“ zajímala se Renata hned, jakmile Petra překročila práh ateliéru.

„Ani se neptej,“ vydechla Petra a sedla si na letiště.

„Co? Dělala scény?“

„Je to ještě horší, vyspala jsem se s ní,“ odvětila a raději se na Renatu ani nepodívala, jelikož nechtěla zachytit její pohled.

„U sebe v bytě? Ty jsi blázen!“

„Já vím! Nejhorší na tom bylo, že tentokrát jsem byla úplně střízlivá. Vzbuzuje ve člověku výčitky. Pocit, že jí nemůžeš ublížit. Už se jí neozvu a nebudu reagovat na žádnej mail ani telefonát.“

„Jenom v tom neumíš chodit. V takovejch chvílích musíš bejt tvrdá jako skála. Nemůžeš koukat na pocity druhýho a jestli mu ublížíš. To se pak ocitneš v začarovaným kruhu a už se z toho nedostaneš,“ radila jí.

„Vím. Proto už to nechám plavat. Budu se věnovat tomu, co jsem vždycky chtěla a tohle úplně vypustím,“ rozhodla se pevně.

„To ráda slyším,“ usmála se Renata.

* * *

„Bacha, Houfek se sem valí!“ pošeptala Petře do ucha kolegyně.

Myslela tím všemi „oblíbeného“ šéfa. V danou ranní hodinu to bylo něco neobvyklého a zpravidla to nevěstilo nic dobrého. Všichni se rozmístili na svá místa a předstírali zaujatou práci. Petru to nijak nevzrušovalo. Po čtrnáctidenním ignorování věčně zvonícího telefonu, mazání smsek a mailů bez předchozího přečtení a podobných projevech únikového chování, už byla připravená úplně na všechno. Inženýr Houfek se rozhlédl kolem sebe a oči zapíchl do Petry. Pak roztáhl ústa do širokého úsměvu. Ostatním tento nezvyklý čin připadal mnohem podezřelejší, než jeho obvyklý výraz věčné nespokojenosti.

„Tady jste!“ usmál se znovu, „Můžete se mnou na okamžik do mé kanceláře?“

Petra se zvedla a místo odpovědi jej následovala. Teprve teď začala přemýšlet nad tím, zda-li se má zneklidňovat či nikoliv. Šéf naštěstí nic neprotahoval a začal rovnou hovořit.

Šéf„Slyšel jsem, že hrajete krásně na klavír,“ řekl přátelsky.

„Ano, ale…“

Nenechal ji domluvit: „Viděl jsem vaše stránky, kde nabízíte, že zahrajete na různých oslavách či firemních akcích. Myslíte, že bych si vás mohl objednat?“

„Vážně? Nehádala bych, že by se vám něco takového mohlo líbit,“ namítla a byla popravdě překvapena.

„Však víte, já určitě ne… Ale moje dcera miluje hru na klavír. Příští pátek slaví narozeniny, tak jsem si říkal, že by bylo pěkným dárkem, kdybyste jí zahrála na oslavě,“ vysvětlil důvod té nečekané změny chování.

„Samozřejmě,“ přikývla Petra a popravdě si oddychla, „Co má dcera ráda?“

„Říkal jsem si, že určitě oceníte pár korun navíc. A zahrajte co chcete, bude nadšená.“

Nezáleželo jí ani na tom, zda bude dcera šéfa nadšená. Nadšená byla v danou chvíli ona sama. Dobré vztahy na pracovišti, to bylo něco, co jí dlouhou dobu chybělo. Všichni pracovali pod tlakem, protože Houfek skutečně neměl příliš dobrou pověst a kdo se mu znelíbil, měl vyloženě smůlu. Na druhou stranu byl štědrý k těm, které si oblíbil. Petra nikdy k této elitě nepatřila a popravdě v to ani nedoufala. Náhle před sebou měla neopakovatelnou příležitost a hodlala toho plně využít. Rozhodla se, že udělá vše proto, aby Houfkova dcera byla opravdu nesmírně nadšená. Hodiny pilně cvičila v ateliéru a k plánu jí dopomohl i fakt, že Anna přestala s vynucováním si Petřiny přízně a už se neozvala. Začalo se blýskat na lepší časy, Petra to cítila v kostech. Kostlivec ze skříně zmizel a náhle měla našlápnuto na novou cestu vstříc úžasnému životu. Malovala si to krásně, samými pestrými barvami a svým přístupem podněcovala i Renatu, aby svůj život viděla jasněji. Té se vrátilo plodné období a maximálně času trávila u malířského stojanu. Petřino cvičení na klavír ji nijak ve tvorbě neomezovalo, ba spíše naopak. Vzájemně si nepřekážely a byly plné elánu dotáhnout do konce velké věci.

Den D nastal. Petra vstoupila do šéfovy luxusní vily, kde bydlel se svou rodinou. Houfek přátelsky přivítal Petru a nabídl jí dokonce své rámě, aby ji mohl přivést do centra dění. Klavír byl připraven. Uvnitř bylo tolik prostoru, že se do jedné místnosti vešlo hned několik stolů s obloženými mísami, rozlévaným vínem a talíři s chlebíčky. Nechyběl ani narozeninový dort obřích rozměrů, na jehož vrcholu se tyčila čokoládová sedmnáctka. Zvláštní, že zrovna takhle mladé děvče má zájem o vážnou hudbu. Něco jako Anna, ta byla rovněž na svůj věk trochu jinde, než její vrstevníci. Jakmile však pomyslela na tuto osobu, okamžitě se všechny její vytyčené sny a malovaná přání zbortily jako domeček z karet. Ze dveří vedlejší místnosti pomalu vyšla, v sukénce a pestré halence oblečená, usměvavá oslavenkyně Anna Houfková!

„Tak to je moje sladké dítě,“ usmál se nic netušící šéf a objal svou dceru, načež ji přivedl k Petře.

Ta absolutně netušila, jaký sled událostí bude následovat a co všechno se od ní očekává. Anna byla naštěstí rychlejší.

„Tak ráda vás poznávám!“ usmála se hraně a nadšeně podala Petře ruku.

Ta přistoupila na její hru a představila se.

„Anička si oblíbila vaše stránky a pořád poslouchá vaše internetové nahrávky,“ prozradil šéf, „A tak jsme si říkali, že ji na narozeniny trochu překvapíme, aby vás slyšela na živo.“

Petře bylo ale jasné, že o tom překvapení musela vědět dopředu. Proto ji přestala bombardovat svými vzkazy. Proč by to také dělala, když moc dobře věděla, že ji uvidí? Na první pohled šlo poznat, že Anna patří mezi dcerušky, které vždy dostanou vše, co si umanou. A možná i proto došla k názoru, že to takhle funguje i v normálním životě. Asi proto, že jí to nikdo jiný dosud neukázal. Petra to měla v plánu. Ale jak? Pro daný okamžik se nedalo dělat nic. Měla svou roli, tu hodlala splnit. Přátelsky se uculila na slečnu oslavenkyni a bez dalších okolků usedla k piánu. Opět se dokázala odpoutat od všeho, co se odehrávalo kolem, přestože její disharmonické pocity byly tentokrát dost intenzivní. Všechny skladby zahrála jak nejlépe mohla a skutečně se jí to podařilo. Navzdory Anně stojící v těsné blízkosti a tomu, jak jazykem zlehka a nenápadně přejížděla přes horní ret, aby Petře připomněla výjev jak vystřižený z erotického filmu, tedy její pianino a ony dvě u ní doma. Nesoustředila se na ni, nechtěla udělat sebemenší chybu. A dokázala to. Za několik okamžiků se celým spodním patrem vily rozezněl nadšený potlesk všech přihlížejících.

„Bylo nám ctí, že jste přišla,“ řekl šéf nadšeně a přátelsky Petře potřásl rukou.

„Říkala jsem ti, že je vážně dobrá, tati,“ pronesla Anna a zavěsila se za otcovu paži.

Petře neuniklo, jak zvýraznila slovo „dobrá“. Od samého počátku dělala vše proto, aby jí jakkoliv připomněla, co se mezi nimi odehrálo a tím se ji pokoušela vyvést z míry. Petra byla pevná jako skála a nehodlala se pohnout ani o píď.

„Hezky si užijte zbytek dne. A všechno nejlepší Aničko,“ loučila se s nimi.

„Ale kdepak, teď přece nemůžete odejít. Dáte si s námi občerstvení. Musíte ochutnat dort, za chvílí ho nakrojíme,“ nehodlali ji pustit.

„Je to vaše oslava, nechci vás otravovat,“ snažila se z toho vykroutit, ale nakonec stejně neměla na výběr.

„Ale jděte. To není otravování, jste naším hostem,“ pustila se do rozhovoru Anina matka, sympatická žena s pečlivě nažehlenými vlasy, které mohlo být jen lehce přes čtyřicet.

Byla jí sympatická, a proto se přenesla přes všechny dosavadní pocity a jejich nabídku s díky přijala.

DortPo krájení dortu přišel šéf s další novinkou. Tentokrát se mohlo jednat o skutečný průšvih a zároveň čáru přes rozpočet Petřina plánu.

„Víte, Anička by také jednou chtěla být pianistkou. Chtěl bych vám navrhnout, zda byste ji nechtěla učit. Samozřejmě bych vám za to dost zaplatil.“

„To zní sice lákavě, ale nemám s učením zkušenosti,“ snažila se protestovat.

Jen těžko dokázala uvěřit tomu, že tento milý pán je stejným člověkem jako její šéf v práci. Jako by jej nějací pohádkoví mužíčci zakleli či mu dali vypít kalich věčné dobroty. Ale Petra si uvědomovala moc dobře, že takhle by to být rozhodně nemuselo. Proto nakonec přikývla, ale dobrý pocit z toho neměla.

Poté už byla naštěstí její účast na večírku u konce. Anna ji šla jakožto poslušná dceruška doprovodit k bráně.

„Proč jsi tak koukala po mojí matce?“ zeptala se nečekaně.

„Co je to za otázky?“ nechápala Petra.

„Líbila se ti, že jo? Já jsem jen malý kuře, jako jsi psala v mailu tý svý kámošce Renatě, že je to tak?“

Petra se zarazila. Kde proboha vzala to s tím mailem? Zkoušela ji snad? Leda, že by si něčeho všimla v ten den, kdy se probudily u ní doma spolu. Samozřejmě, nechala zapnutý notebook, v tom byl kámen úrazu. Měla tam otevřenou stránku se svým e-mailem, jako to dělávala běžně a neuvědomila si to. Jak by také mohla, když k ní nikdo nechodí? Stačila trocha nepozornosti, třeba cesta na toaletu a Anna si mohla přečíst cokoliv. Bylo jí to proti srsti, ale nehodlala z toho dělat kovbojku. A už vůbec ne před branou vily svého šéfa.

„Poslyš, Anno. Budu tě učit na klavír. Ale tím to hasne. Nečekej víc, protože to byl jen omyl,“ řekla jí na rovinu, konečně poprvé od té doby.

Navzdory tomu, jaké pocity v ní opět vzbuzovala její tvář, která se v mžiku proměnila ve výraz všemi opuštěného psa. Otočila se a odešla.

* * *

Hodiny klavíru měly probíhat každý čtvrtek odpoledne. Samozřejmě nemohly cvičit u Petry doma, takže k výuce docházelo v Houfkovic vile. Petra to zprvu vítala. Ale naneštěstí tou dobou nikdo nebýval doma. Hned při první příležitosti se Anna pokusila Petru svést.

„Nech toho,“ odtáhla se a přesunula se do patřičné vzdálenosti od ní, „Přišla jsem tě učit na klavír. Ale to je všechno, nic jinýho nečekej. Tak dělej, ať mě tvůj otec neplatí zbytečně.“

Chvíli poslušně poslouchala Petřiny pokyny a dělala, co se od ní čekalo. Načež si opět stoupla před Petru a tentokrát na to šla úplně jinak. Svlékla se úplně do naha. Petra na ni tentokrát však již nehleděla jako na sexuálně přitažlivou dívku. Naopak, chtělo se jí z ní zvracet. Když si Anna obkročmo sedla na klaviaturu, jako to udělala tenkrát, Petra se neubránila svým aktuálním pocitům.

„Nepřipadáš si teď trochu jako kurva?“ zamračila se.

Anna se kupodivu neurazila. Naopak, uchopila Petřinu ruku, položila ji na svůj klín a řekla: „Omyl… To ty jsi kurva. Moje!“

Petra se vymrštila a v tu ránu byla u dveří. Ty byly však zamčené.

„Okamžitě mě pusť! Tady končím!!! Tvýmu otci řeknu, že tě učit nebudu, že na to prostě nejsi!“

Anna došla až k Petře a soucitně na ni pohlédla. Všimla si, jak se jí rozčilením roztřásla brada. A pak, s výrazem tvrďáka potichu, leč o to důrazněji řekla: „Ani to nezkoušej, nebo přijdeš o práci. Nechám tě fotrem vyhodit a věř tomu, že už si nikdy v životě ani neškrtneš, až mu pěkně barvitě popíšu, jak ses rochňala v panenský krvi jeho dcerušky a co všechno jsi s ní prováděla!!!“

Tvářila se zlověstně, jako by to snad ani nebyla ona. Kde byl konec tomu roztomilému ptáčátku, kterého by jeden při pohledu na něj byl schopen ulíbat k smrti?