Lesbický sladký démon Kapitola 2
Anna den co den zásobovala Petřinu emailovou schránku milými vzkazy, i kdyby mělo jít o pouhá přání krásného rána, krásného poledne, večera či noci. Byla nesmírně milá, ale bohužel také velice mladá.
„Vždyť je jí teprve šestnáct!“ bránila se Petra, když Renata vyslovila domněnku o virtuální platonické zamilovanosti.
„Takový mláďátko!“ rozesmála se pobaveně, „Bože, je z tebe úplně hin. Podívej, tady jak píše: Jsi jako nebeská bytost na zemi, jako perla v rybníce, jako diamant mezi oblázky… A kde se rodí moje sny? Vnořují se do lásky…“
„Nech toho, vždyť je to pěkný. Ale stejně… Za pár dní zapomene, že něco takovýho psala a hlavně komu. Já vedle sebe potřebuju dospělou ženu.“
„Takže o ní přemejšlíš,“ všimla si Renata a poťouchle se usmála.
„Ale hloupost,“ bránila se Petra.
„Mladý masíčko je holt ještě pružný a nezkažený…“ smála se Renata.
„Nech toho. Nejsem jako ty. To ty bys ji hned zneuctila, chudinku malou,“ namítla Petra, ale také se musela smát.
„Ale máš pravdu, ty potřebuješ někoho, kdo to má už v hlavě opravdu srovnaný. Ale není nic špatnýho na tom, když si budeš toho opěvování zatím hezky užívat.“
Měla pravdu. A možná víc, než si myslela. Petra se musela stále odvracet od myšlenek na Annu, které byly čím dál vtíravější. Dělala jí tolik dobře jenom představa, jakým způsobem si ji svými maily získávala? Anebo počínala cítit něco víc? Tuto myšlenku zavrhla okamžitě. Byla nesmírně pohledná a Petra věděla, že jednou Anna dospěje v přenádhernou ženu. Ale zatím působila stále pouze tím nezralým dojmem. Při představě, že by s ní měla mít něco intimnějšího… vždyť by to mohla být její dcera! A tak si s ní pouze vyměňovala řádky, aniž by dala Anně jakoukoliv naději a krásná zamilovaná slova jí neopětovala. Během svých vystoupení a koncertů, které byly veřejnosti přístupné, sledovala její pronikavé oči, jak na ni s výrazem zbožného vyznavatele hledí a každým dnem víc a víc si to užívala.
„Nechceš se chvilku zdržet?“ zeptala se Anna s nadějí v hlase po jednom z dalších vystoupení.
Opět šlo o jakýsi raut, jídla a pití přehršel na vyzdobených stolech a atmosféra jedinečná.
„Proč ne,“ nebránila se.
Tentokrát měla náladu trochu posedět, popovídat, popít… K dispozici zdarma bylo pouze červené víno, což sice ani jedna nechápaly, ale danou skutečnost přijaly a přestože obě dávaly přednost vínu bílému, tak darovanému koni na chrup nehleděly a sytě rudým nápojem nepohrdly.
„Můžu se tě zeptat na něco osobního?“ prolomila ticho Anna, když dopila první sklenku sladkého vína.
„Můžeš to zkusit,“ usmála se Petra.
„Chodíš s někým?“
„Ne,“ zakroutila hlavou.
„Můžeš mi vysvětlit, jak může být takhle nádherná žena sama?“ zajímala se.
Petra nevěděla, zda tato věta patří opět mezi poklony, kterými ji Anna uctívala velice často, nebo v tom bylo víc. Ale protože byla po dvou sklenkách sladkého vína lehce omámená, potěšeně se usmála a více v tom nehledala.
„Možná proto, že se nechce vázat,“ usmála se a přiťukla si o Anninu skleničku.
„Nemyslím si, že je to tvůj styl,“ nesouhlasila s ní.
„Možná proto, že nemůže na někoho zapomenout,“ řekla tiše.
Vyměnily si dlouhý, vše říkající pohled. Skrze něj jako by si mohly vyměňovat myšlenky a na okamžik se ocitly na stejné frekvenci. Jakési souznění, či pochopení. Spojovalo je v tu chvíli více, než byly schopny připustit. Na své okolí zapomněly…
„Dámy, večírek končí,“ ozvalo se vedle nich.
Číšník s podnosem plným použitých skleniček netrpělivě očekával, kdy se budou chystat k odchodu.
„Ještě se mi nechce domů,“ řekla tiše Anna a pohlédla prosebně na Petru.
Ta, omámená nečekaným sledem událostí, navrhla: „Možná, že mám doma nějakou láhev…“
Ale nemyslela doma, jako doma, ale jako v ateliéru u Renaty. Neměla zrovna plodné období, takže bylo jisté, že do ateliéru té noci nepřijde. A pokaždé měla v baru po ruce něco na povzbuzení či prohloubení fantazie…

* * *
Hodiny
Dívala se na barvami pocákanou zeď. Visel tam obraz. Roztékaly se na něm hodiny od Salvadora Dalí. Výjev na Petru působil zvláštním dojmem. Možná jí připadal lehce zvrácený, přesto z nějakého důvodu přitahoval její pozornost. Nevěděla, co si o něm myslet. Byl bizarní a zároveň tolik pochopitelný. Stejným způsobem hodnotila Annu, která stála pod tímto poutavým dílem. V ruce držela sklenku červeného vína. Ačkoliv Petra vždy dávala přednost sportovně oblečeným dívkám, tak Aniny večerní černé šaty bez ramínek upoutaly její pozornost. Vypadala v nich elegantně a svůdně zároveň. V přítmí a pod vlivem zrádného sladkého vína, které se dalo pít na litry jako neškodná šťáva, na Petru náhle působila dojmem dospělé ženy a ne coby mladičká slečna zbožně na ni hledíc jako na svatý obrázek. Přistoupila blíž a napila se z její sklenky.
„Jsi krásná…“ vydechla Anna rozrušeně, když se Petra mimoděk dotkla její ruky v okamžiku, kdy jí vracela skleničku.
To ji motivovalo k tomu, aby se přestala zdráhat a objekt svého zájmu roztřeseně políbila.
„Bože, jsi tak mladá,“ zašeptala Petra, ale nebránila se.
Možná alkohol v hlavě, který dokázal vymazat veškeré zábrany, se stal důvodem probíhajícího okamžiku. Důvodem horkých polibků opisujících jemné kontury dvou ženských těl, jež ztrácela svršky, aby se o několik chvil později zahalila do hedvábných nadýchaných peřin. Ani nepomyslela na to, kolik žen těmi peřinami pod vahou Renatiných paží spočinulo… Za jiných okolností by se to jistě nestalo. Ale síla přítomného okamžiku je nenadále spojila dohromady. Anna si připadala, jako by se ocitla v náručí Bohyně. Do té doby si podobné události pouze představovala. Přála si proměnit se ve zvučný klavír. V jeho klávesy, kterých by se Petra s citem dotýkala… Náhle se její sny staly skutečností a Petřiny jemné ruce skutečně hladily Anino rozhárané tělo. Bála se jí dotyky opětovat. A na druhou stranu se obávala, že pokud to neudělá teď, již nikdy více nebude mít příležitost. A proto se zdráhat přestala a Petru bez dalších myšlenek hladila a líbala. Její ruce, které obdivovala za to, jak dokázaly něžně klouzat po klávesách klavíru. Její hruď, se kterou tajně splývala každého večera ve svých myšlenkách. A její… ano, i takové představy nesčetněkrát měla. Ruměnec jí poléval tváře, kdykoliv si na své myšlenky vzpomněla. A zmítala se v záplavách euforie a zároveň i bázně, když si uvědomila, že již přestaly být pouhým snem.
Tma nad městem začala postupně řídnout, když se od sebe dvě znavená, opilá, vyprahlá těla, avšak s pocitem dokonalého naplnění, oddělila.
Petra se probudila dávno po poledni s těžkou hlavou. V ateliéru byla tou dobou již sama. Díkybohu, pomyslela si v tu chvíli. Kocovina s ní lomcovala na všechny strany a více, než ta fyzická k ní jako přísný učitel promlouvala ta morální. Na prostěradle „lože hříchu“ zaschlo několik kapek panenské krve. Jako flashback se náhle Petře vybavila vzpomínka na okamžik, kdy k této události došlo.
„Bože, ty jsi ještě nikdy…“ vydechla Petra v danou chvíli a nevěřícně hleděla na svou krví potřísněnou ruku.
„Miluju tě… moc miluju,“ zasténala Anna v lehkém záchvatu opojení a posunula Petřinu ruku zpátky do svého klína, aby s ní znovu splynula.
Vedle ležela fotka. Usmívala se z ní Anna, tou dobou ještě nedotčená. Petra zírala na tu fotku, a kdyby se mohla teleportovat na druhý konec zeměkoule, okamžitě to udělá. Na druhé straně bylo napsáno: „Miluji Tě. Navždy Tvá A.“
Došla příliš daleko. Jak něco takového mohla vůbec dopustit? Mohl za to ten alkohol? Nebo slova obdivu, která dělala Petře nesmírně dobře? Nebo dokonce obojí? Ať to bylo cokoliv, chápala, že to přehnala.
Když se Renata vrátila do ateliéru, Petře bylo ještě hůř.
„Ty jsi blázen!!!“ spráskla ruce poté, co pochopila scénář předešlého večera a automaticky vyndala z baru trochu koňaku, aby přichystala kamarádce řádný vyprošťovák.
„To tys furt říkala – mladý masíčko, mláďátko!“ vykřikla Petra zoufale a neměla daleko k slzám.
„Říkala jsem ti, ať si TO užíváš. Ne, ať si s NÍ užíváš!“
„Já vím,“ přikývla, „Nevím, jak se to mohlo stát…“
„Jo, holka, chlast je svině… Ale zase to tak neřeš. Třeba to sama nebude tak hrotit,“ snažila se ji povzbudit.
„Myslíš?“
Nebyla to otázka, nýbrž jakési ironické konstatování. Načež položila na stůl fotku s vyznáním lásky.
„Pane jo, zlomíš tomu kuřátku srdce,“ pohlédla soucitně na usmívající se Annu.
Pochopila, že z její strany o nějaké jednorázovce nemůže být řeči.
„Co bys dělala ty?“ zeptala se kamarádky na názor.
„Já? Znáš mě, už bych se jí neozvala,“ připomněla Petře způsob, jakým kdysi dala i jí samotné najevo, že nemá dělat závěry z toho, k čemu mezi nimi došlo, „Ale ty jí to zkus nějak citlivě vysvětlit.“
Renatě se to radilo. Byla zvyklá na ledascos. Ale Petra se cítila provinile. Bylo jí Anny líto, ale na druhou stranu moc dobře věděla, že ji nechce. Nepřitahovala ji, zkrátka jí připadala příliš mladá. Proboha, vždyť jí bylo teprve šestnáct! Nechápala samu sebe, jak mohla něco takového dopustit. Slůvka chvály se poslouchala tak krásně… Vlastní marnivost a sebestřednost ji přivedly tak daleko, že propásla okamžik, kdy měla tomu všemu učinit přítrž.
„Můžeme se sejít?“ napsala Anně stručnou sms poté, co dlouze přemýšlela, co má dělat.
Nechtěla být zbabělec. Musela s ní jednat na rovinu, z očí do očí, přestože by se jakémukoliv dalšímu kontaktu nejraději vyhnula. Odpověď přišla záhy:
„Ach bože, lásko! :) Nebudeš tomu věřit, ale zrovna jsem na Tebe myslela! Na tu krásnou noc. A doufala jsem, že se ozveš. Opět jsi mě nezklamala… Od první chvíle jsem věděla, že jsi ta nejlepší žena pod sluncem!“
„Tak se na to podívej,“ podala Renatě mobilní telefon a srdce cítila v krku – jako by jej snad měla každou chvíli vyzvracet.
„Upřímnou soustrast,“ vydechla Renata a nalila Petře další sklenku koňaku.

* * *
Anna už na smluveném místě čekala. Oblékla si upnuté tričko červené barvy, které zvýrazňovalo její partie a černé bokovky. V ruce třímala rudou růži a zasněně se usmívala do dáli. Byla tak kouzelná… Jako panerka čekající na svého prince. Vzbuzovala v Petře ochranitelské reflexy. Snad by v tu chvíli nedopustila, aby kdokoliv té dívce ublížil, včetně jí samotné.
„Ahoj!“ zvolala a celá natěšená políbila Petru na ústa.
„Počkej,“ zarazila ji, „půjdeme někam, kde nejsou lidi.“
„Ale vždyť se nemáme za co stydět!“ namítla Anna a chytla Petru za ruku.
Petře to bylo nadmíru jasné. Aby se styděla, když vedle ní Anna hrdě kráčela, div se nenadnášela. Její pohled jako by všechny kolemjdoucí upozorňoval na to, že jsou pár a její vnitřní hlas křičel: „Všichni se dívejte, tato slečna UMĚLKYNĚ je MOJE přítelkyně!“
O to ale Petře nešlo. Nebyl v tom žádný stud. Jenom nechtěla dělat scény na veřejnosti. Chtěla být s Annou co nejrychleji hotová, aby celou událost zbytečně neprotahovala.
„Chtěla bych s tebou mluvit,“ řekla tiše, když se ocitly samy na lavičce u řeky.
„Já taky, Péťulko. Přinesla jsem ti takovou malou pozornost,“ rozzářila se a vyndala z batůžku porcelánový hrnek s jejím jménem, „To abys na mě myslela, až budeš pít ráno kafíčko…“
Hrnek pro Petru
„Proč si děláš takovou škodu? Kytička, dárek… Aničko, já si myslím, že si mě až příliš idealizuješ.“
„Nelíbí se ti?“ zatvářila se nešťastně.
„Ale ano, líbí.“
„To já, viď? Nejsem pro tebe dost dobrá…“ sklopila zrak a v jejích očích se zaleskla slza.
Byla tak kouzelná… A Petra pocítila opět to ochranitelské cosi, které by mladičkou Annu bylo nejraději odneslo pryč z toho příšerného světa, kde lidé jsou zlí a nečestní… Hleděla na ni chvíli s pocitem provinilosti. A pak, znenadání a naprosto nepochopitelně navzdory všem předešlým myšlenkám i plánům uchopila Annu za ruku a zašeptala: „Tak to není.“
A pak ji políbila. V tu ránu po slzách nebylo ani památky. A bohužel ani po předešlých předsevzetích.
„Už jsem se bála, že mě nechceš,“ šeptala Anna a tiskla se k Petře, div ji doslova neumačkala.
Petra ji něžně uchopila za ruku a vedla ji podél říčky do města, odtud na sídliště, až ke svému domovu.
„Přála bych si, abys mi to udělala na klavíru,“ zašeptala Anna vzrušeně a nechala by se od Petry odvést kamkoliv, třeba až na konec světa.