Lesbický sladký démon Kapitola 1
Renata byla Petřina spása. Když držela klíče od jejího ateliéru, kde měla možnost bez sebemenších rozpaků a dle libosti cvičit na piáno, cítila se nadmíru spokojeně. Mohla zde trávit tolik času, kolik potřebovala. Bez hysterického klepání sousedů beze špetky pochopení k umění. Bez jakýchkoliv jiných rušivých elementů…

Petřina kamarádka Renata byla vášnivá malířka. Ale protože nesnášela spojování povinnosti s produkty její fantazie a nerada byla omezována časem, věnovala se tomu pouze v soukromí. Díky své velké fantazii a vášni, se kterou se věnovala svým dílům, si dokázala ke své běžné výplatě i celkem slušně vydělat. Mívala plodná období, ale také i zcela neproduktivní, kdy ateliér prakticky nenavštěvovala. Bývala tak trochu bohém… Její ložnicí, respektive prostornou postelí, jež byla součástí inventáře ateliéru, prošlo už bezpočet žen i mužů. Vodila si je právě tam, protože byla zvyklá určitá odvětví svého života od sebe oddělovat. Občas se totiž stalo, že láskou zklamané slečny se jen těžko smiřovaly se způsobem, jakým se s nimi spřátelila a pak je jako použitý ubrousek odhodila a plazily se za ní jako popínavé květiny. Ale protože byla rovněž neskutečným flegmatikem, žádné citové výlevy či srdceryvné výčitky ji nedokázaly vyvést z míry. Petra těm, které propadly Renatinu kouzlu, ani trochu nezáviděla. Ale měla Renatu ráda. Ačkoliv byla jako partnerka pro vztah naprosto nepoužitelná, o to spolehlivějším parťákem na přátelském poli dokázala druhému být. A Petra si jí za to nesmírně vážila. I s tím piánem jí vytrhla trn z paty. Kdyby nebylo jí, neměla by se kde připravovat na svá malá vystoupení.

Petřina hra na klavír

Petra byla, stejně jako Renata, umělecky založená. Pracovala v jedné marketingové společnosti, ale občas po večerech hrála na piáno v restauraci. Stát se pianistkou byl vždy její sen. Avšak okolnosti tomu chtěly jinak a ona pochopila, že jen tak ve světě hudby neprorazí. Ale vše spojené s hudbou ji bavilo a naplňovalo takovým způsobem, že byla ráda za každou příležitost, kdy mohla být o něco blíže svému vytouženému snu.

Po rozchodu s dlouholetou partnerkou Lucií se přestěhovala do garsonky, kde jí dělal společnost jenom Amadeus, šestiletý mourovatý kastrovaný a nadmíru vykrmený kocour, který si domácí pohodlí užíval skoro stejně, jako filmový Garfield. Byla tam poměrně spokojená, až na ty papírové zdi, díky nimž nemohla na své pianino prakticky vůbec hrát. Svou práci nesnášela, ale na druhou stranu byla vděčná, že nějakou má. Svého šéfa měla stejně tak ráda, jako svou práci. Ale vyjít s ním bohužel musela. O to raději utíkala ke svému pianu, do ateliéru a následně do kaváren a restaurací, kde občas hrála při různých příležitostech. Moc velký zájem o ni zpočátku nebyl, ale doufala, že se jednou dopracuje dál.

„Musíš mít nějakou reklamu,“ kladla jí často na srdce Renata, když vyslechla sáhodlouhé nikam nevedoucí zoufání o tom, jak složité v dnešní době je prokázat svůj talent.

„Dala jsem si inzerát na internet a do novin,“ namítla Petra.

„To je málo,“ zakroutila nesouhlasně hlavou Renata, „Chce to větší grády. Mrkni na moje stránky… Jestli chceš, pomůžu ti s tím.“

Renata měla skutečně dobře propracované internetové stránky, kde nabízela své obrazy a díky nimž také velice často svá nejlepší díla dokázala zpeněžit. Také své výtvory pravidelně zviditelňovala na různých uměleckých webech. A totéž plánovala pro Petru. Nafotila pár fotografií, natočila s ní několik nahrávek, pomohla Petře s vytvořením poutavého designu… Výsledek byl lepší než původní očekávání. Ale návštěvnost stránek nebyla nijak závratná. Tři čtvrtě návštěv zde měla sama Petra, aby se podívala, zdali nedošlo k nějakým změnám – objednávkám, komentářům a podobně. Domnívala se, že ta ostatní kliknutí byla jen čistě náhodným aktem.

„Nic si z toho nedělej, brouku. Všechno má svůj čas zrání,“ těšila ji často Renata.

Bez ní by se Petra cítila osaměle a prázdná.

* * *

„Můžu dneska u tebe přespat?“

Od Renaty to bylo svým způsobem neobvyklé. Měla ráda svůj klid, za nic na světě by jej nevyměnila. Ani její ateliérové večírky nekončily společně strávenou nocí až do rána. Renata měla ve zvyku posílat slečny okamžitě po akci do tmavé noci, i kdyby jim měla sama zavolat taxíka.

„Klidně, stalo se něco?“ divila se Petra.

„Ne, o nic nejde. Řeknu ti to pak…“

„Dobře… Ale na sedmou musím jít hrát do experimentálka, mají tam nějakou akci,“ řekla.

„To nevadí, doprovodím tě,“ rozhodla se Renata.

Petra byla vlastně ráda, že má společnost. I když ve chvílích, kdy se její ruce dotýkaly kláves klavíru, jakoby náhle přestal existovat čas. Všechno se vpilo jen do té melodie, do zvuku nesoucího se prostorem, do libého hlasu souměrně tvarovaného piána. Vnímala jen to, jak se bříška prstů dotýkají kláves a vše ostatní jako by odvál čas. Neviděla lidi, jejich tváře, zvědavé oči, úžasem otevřená ústa. Nevěděla, že svým projevem dokázala leckterého posluchače nadchnout, vtáhnout jej do svého světa hudby a umění. Čas neexistoval. Pro ni samotnou to byl prostý okamžik, ale ve skutečnosti se jednalo o tříhodinový bezchybný koncert. Vrátila se zpět až se závěrečným potleskem.

„Ty vole, bylas skvělá!“ zvolala nadšeně Renata, když spolu vykročily do temné noci, „No, promiň za ten výraz, ale nemám slov!“

„Fakt se ti to líbilo?“ zeptala se Petra a byla potěšena.

„Děláš si srandu? Oproti tomu, jak jsi hrála předtím… to se vůbec nedá srovnávat! Kdybys viděla ty lidi… Garantuju ti, že od týhle chvíle budeš plně využívaná.“

„Jsem tak ráda, Reny… Díky tobě, protože nebejt tebe, tak se nehnu z místa.“

„Co bych pro tebe neudělala,“ usmála se Renata.

U Petry doma si otevřely láhev vína, aby vydařený večer náležitě oslavily. Když dopíjely druhou láhev, konečně došlo i k rozhovoru o tom, co se Renatě přihodilo.

„Proč jsi potřebovala spát u mě?“ zeptala se Petra.

„Jedna nána mi nedá pokoje. Čekám, až ji to přejde…“ vysvětlila.

„Zase zhrzená duše?“ odhadla.

Renata přikývla. Petra se na ni podívala možná trochu přísněji, jak mívala ve zvyku, když se jednalo o nějakou z podvedených naivních slečinek, které očekávaly mnohem více, než jim dokázala Renata dát. A tento výraz na Renatu platil.

Petra s Renatou popíjejí víno

„Já vím, jsem hrozná… Ale můžu za to? Poprvý ji někdo vylízal, a teď si asi myslí, že se z toho začne země otáčet na druhou stranu. Víš, jaká jsem. Víš, že s nikým nemůžu žít.“

„Možná bys tohle měla těm holkám říkat dřív, než k tomu dojde,“ namítla Petra.

„Když ona jaksi skoro nikdy není příležitost. Vždycky se to semele tak rychle…“

„Já ti nechci radit… Ale jednou se ti to může vymstít.“

Rozhovor byl u konce. Bylo na čase jít spát. Naštěstí druhý den ani jedna nikam nevstávala, mohly si pěkně pospat.

***

„Vážená slečno Poláčková … Ne, toto oslovení zní tak formálně a vlastně i cize… Nejraději bych Vás oslovila křestním jménem, ale nechci být troufalá. Proto dovolte, abych Vás oslovila „Slečno Umělkyně“.

Omlouvám se, pokud mé řádky nebudou dávat smysl. Jsem plná dojmů a slova se mi v hlavě perou a já je neumím uspořádat. Proto píši tak, jak ke mně mé myšlenky přicházejí a budu doufat, že Vás to neodradí.

A proč Vám píši? Včera jsem se zúčastnila Vašeho koncertu a od té doby na Vás pořád myslím. V hlavě mi zní melodie Beethovenovy sonáty „Měsíční svit“, kterou jste hrála. Měla jsem možnost stát kousek od Vás a sledovat Vaše prsty, jak ladně plují po klávesách klavíru. Chtělo se mi plakat, neskutečně jste mě dojala! Ta procítěnost, které byl plný Váš projev, mě přiměla k napsání tohoto mailu. Musím Vám napsat, že po včerejším zážitku Vás toužím slyšet znovu.

Se srdečným pozdravem…

Anna.“

„Bože, to je rozkošný!“ zakřenila se Renata, když si přečetla dopis plný slov neskrývaného obdivu.

„Nikdy mi nikdo nic tak krásnýho nenapsal,“ vydechla Petra a znovu se zahleděla na monitor.

„Všechno je jednou poprvý, zvykej si… Jednou takhle na tebe budou stát ženský frontu.“

„Chtěla bych, aby tohle četla Lucie,“ vzpomněla si na svou bývalou přítelkyni.

„Lucii úplně vypusť. Péťo, už je to rok! To bylo nejlepší, co jsi mohla udělat, když jsi od ní odešla. Ta holka tě brzdila úplně ve všem a ty to víš…“

„Máš pravdu. Je načase, abych začala novej život. A víš co? Já tý slečně odepíšu. Udělá jí to radost, ne?“

„No to si piš! Ta upadne ze židle, až zjistí, že jí odepsala ta „SLEČNA UMĚLKYNĚ!!!“ Jen do toho, drahá.“

Chvíli přemýšlela nad tím, co má odepsat. Renata odešla vyzkoušet, zda je před jejím domem i ateliérem „čistý vzduch“ a Petra se pustila do práce. Uvařila si kávu a pohodlně se usadila ve svém křesle. V tu ránu měla na klíně Amadea. Chvíli předl a za pár okamžiků usnul. Krásně ji hřál. Nakonec nacvakala několik děkovných vět:

„Milá Anno, velice děkuji za mail. Vaše slova mě nesmírně potěšila a zahřála u srdce. Budu ráda, když kdykoliv v budoucnu navštívíte mé vystoupení. Rozpis akcí můžete sledovat na mých stránkách. S pozdravem Petra Poláčková.“

Mail odeslala. A pak si spokojeně prohlížela své internetové stránky. Renata měla pravdu. Návštěvnost od předešlého vystoupení začala vzrůstat a ještě týž den Petře přišly první maily s prosbami o vystoupení na různých oslavách.

A neznámá Anna? Téměř obratem odepsala:

„Slečno Petro, ani nemohu uvěřit, že jste mi vážně odepsala! Víte, ani jsem v to nedoufala. Vím, jak to chodí mezi umělci. O nás, obyčejné lidi, se příliš nezajímají. Jsem neskutečně ráda, že VY jste jiná! A přiznám se, myslela jsem si to. Vlastně jsem v to tajně doufala a jsem teď šťastná, že jsem se ve Vás nespletla.

Mám k Vám prosbu. Myslíte, že bych Vás po Vašem dalším vystoupení mohla požádat o podpis? Předem Vám děkuji.

Anna.“

Bylo to nesmírně krásné… Nikdy předtím ji nikdo takto neobdivoval. Všichni brali její talent jako samozřejmost. Možná proto, že jej za talent ani nepovažovali. Prostě hrála na klavír. Jako x dalších lidí. Lucie v jejích snech neviděla žádný smysl. Uvažovala zcela jiným způsobem, vědecky. Pracovala ve výzkumném ústavu a více než vážná hudba nebo jakýkoliv druh umění ji zajímalo, co se děje pod mikroskopem. Ne, že by Petře v čemkoliv bránila, to určitě ne… Ale stejně si po jejím boku připadala tak nějak nedoceněná. Obě měly své sny, své dva odlišné světy a občas, jako by se potkávaly v nějakém „mezi-světě“. Přičemž ani jedna neměla sebemenší ponětí o tom, co se odehrává ve světě té druhé. A tak se po sedmi společných letech stalo to, co bylo v podstatě nevyhnutelné. Jejich „mezi-svět“ se začal zmenšovat, až se přestaly potkávat úplně a jednoho dne se i jejich cesty rozdělily.

Jediná Renata Petřiným snům věřila. Byla báječnou přítelkyní, avšak jak už bylo řečeno, pro všechno ostatní nepoužitelnou. A teď neznámá Anna. Jak málo slov stačí k tomu, aby se v minulosti tolikrát podceňovaný člověk rozhořel jako k nebesům sahající vatra? Náhle byla plna chuti se sebou něco dělat, protože konečně viděla, že všechno mělo smysl a vynaložené úsilí přinášelo první ovoce.

* * *

Sál byl naplněný k prasknutí. Stoly se prohýbaly pod těžkými tácy jídla a lidé se bavili. Petra na okamžik pocítila již dávno zapomenutou trému. Možná proto, že měla přijít její doposud tajná obdivovatelka Anna. Zvuk bušícího srdce na malou chvíli přehlušil vše, co se odehrávalo ve hlučném sálu, cinkání příborů, smích lidí, vrzání židlí, dusot malých dětí… Ale jakmile usedla na židličku k pianu a bříška svých prstů spojila s klávesami, opět se ocitla v jiné dimenzi. Tam, kde byla ukrytá před okolním světem se vším, co bylo jeho součástí. Jen co se rozezněly první tóny její oblíbené měsíční sonáty, hluk v sále se utišil a čas plynul pouze v harmonii s tóny Beethovenovy skladby. Ticho bylo vždy pouze na okamžik zapuzeno bouřlivým potleskem, ale poté hrála dál. Tichých rušivých elementů, tedy občasného kašlání nastydlých posluchačů, cinkání lžiček dotýkajících se šálků s kávou, toho si pranic nevšímala. Zazněly ještě tři Beethovenovy skladby, Óda na radost, Patetická a Osudová. Po krátké přestávce zahrála za asistence houslistky z Vídně, kterou pro tuto příležitost rovněž najali, Largo z Dvořákovy Novosvětské. Společně zahrály ještě další dvě skladby.

Jakmile dohrály, celý sál prostoupil takřka ohlušující aplaus. Od pořadatele vystoupení dostala pečlivě nazdobenou kytici rudých růží a poté se mohla účastnit dalších akcí, které toho večera měly ještě proběhnout. Kdyby se neměla sejít s Annou, asi by se rovnou vydala na cestu domů. Annu poznala hned. Stála naproti ní, ve sněhově bílé halence s rozepnutými knoflíčky u krku. Okolo límečku měla dámskou kravatu, ne uvázanou, nýbrž ležérně přehozenou přes dekolt a poměrně dost povolenou. K tomu měla černé společenské kalhoty. Na první pohled vypadala velice elegantně, přestože šlo o eleganci spíše nedbalou. A také byla na první pohled velice mladá.

„Ani mi neuvěříte, jak neskutečně ráda vás poznávám!“ přistoupila k Petře a oči jí zářily štěstím.

Kdyby jí do nich svítilo slunce, snad by byla schopna samou radostí házet prasátka po zdech.

„Můžeme si přece tykat, ne? Ahoj,“ podala jí přátelsky ruku.

Anně se podlomila kolena a zasněně pohlédla skrz Petru. V ten okamžik věděla, že se právě zamilovala. Něco zvláštního cítila již předtím, těsně poté, co slyšela Petru poprvé hrát. Během jejich společné konverzace přes e-mail ty zvláštní pocity rostly a začínaly získávat určitý směr. A právě ten došel svému cíli v tu danou chvíli, aby se proměnil v počínající lásku.





*2454**707*Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...*47**2465*
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské *148*