A Ještě jeden:) Co vy na To?:)
Zlo


Jana otevřela dveře, vstoupila na verandu a zhluboka nasála do plic, čerství venkovský vzduch. Byla to až nečekaně příjemná změna oproti městskému smogu, na který byla celé ty roky zvyklá. Naskytl se jí úžasný pohled. Veliká zahrada plná ovocných stromů poskytovala přímo báječné místo ke hraní jejímu šestiletému synovi Petrovi. Pozorovala pohupující větvě pod mírným vánkem větru. Najednou ucítila něčí ruce na ramenou.

„Baf“, ozval se hlas za ní.

„Ale Michale, vždyť přece víš, že mě jen tak snadno nevyděsíš“, pronesla klidným hlasem. Přitom se prsty jemně dotknula jeho mužných rukou.

„Je to nádherný dům. Myslím, že je to konečně to pravé co hledáme“, koukal společně s ní do zahrady.

„Bude to tu potřebovat pár oprav, ale to nebude problém. Zítra zavolám Davidovi, aby se na to podíval“.

„To je ten elektrikář?“.

„Ano přesně ten, ale dokáže si poradit aji se spostou jiných věcí“.

„Ještě žě máš tolik známích, jinak bychom si museli na vše zvát firmy“, uznale pokynula hlavou.

„Tak za ty roky co dělám u telekomunikací, pár známích co mě něco dluží, mám. Pojď, odvezu tě domů, ještě musím zajet do realitní kanceláře podepsat pár papírů, aby nám to vše konečně říkalo pane“.

Jana se vrátila domů, kde jí vítal jejich syn Petřík.
„Doufám, že jsi moc babičku nezlobil“, zeptala se ho. Petřík zavrtěl hlavou.

„Byl hodný jako vždycky. Pomáhal mi s večeří. Viď?“, utřela si Janina maminka ruce do zástěry.

„Díky mami, za pohlídání“.

„Mě nemáš za co děkovat. Vždyť víš, jak ho ráda hlídám. Povídej co dům?“, vyzvídala matka.
Jana jí začla nadšeně vyprávět o domu. Přitom tak horlivě gestikulovala rukama, až málem převrhla šálek kávy. Matka její radost sdílela, byla ve skrytu duše ráda, za jakého muže se dcera provdala. Dokázal se postarat o rodinu a měl smysl pro povinnost. To byly hlavní atributy, jenž se jejímu manželovi nedostaly. Nechtěně se jí vrátili vzpomínky na minulost, kdy s malou Janičkou na klíně seděla u kychyňského stolu a počítala, zda li má na zaplacení nájmu.

„Buď ráda za to jakého jsi našla muže. Dokáže vydělat peníze a hlavně finančně zajistit rodinnu“

„Ale mami, pro peníze jsem si ho nebrala. Brala jsem si ho pro jaký je uvnitř“.

Ve dveřích zarachotili klíče a do předsíně vešel Michal. Malý Petřík utíkal s jásotem přivítat tatínka.
„Ahoj Petříku, zítra si můžeš začít balit hračky. Pozítří se stěhujeme“.
Michal došel s Petříkem v náručí do kuchyně. Pozdravil tchýni, políbil na přivítanou Janu a zasednul ke stolu. Jana poslala po večeři Petříka navzdory jeho protestům spát a společně probírali dlouho do noci detailně celé nadcházející stěhování. Leželi vedle sebe na posteli, Michal si dal ruce za hlavu s hlubokým oddychnutím.

„Víš, vzpoměl jsem si, co říkala moje máma“
„Copak?“, zeptala se.

„Prý je lepší vyhořet než se stěhovat“, zasmál se.

„Pár dní bude teď docela hektických, ale nic co bychom nezvládli“, položila si hlavu na jeho hruď. „Spolu zvládneme všechno, lásko. Hlavně jsme na to dva a může nás těšit představa, že už se nebudeme muset mačkat v tomhle bytě“, políbila ho na ústa.

„Miluju tě“, zašeptal jí do ucha.

„Já tebe taky. Jsi ten nejbáječnější chlap na světě“

Vyměnili si několik něžných polibků. Dotýkal se jejího hebkého těla. Pomalu vsunul ruku pod noční košilku, prsty se letmo dotýkal pevných nohou. Pokračoval stále výš a výš, až ucítil zadeček, který ho vždy tolik vzrušoval. Jana na něj byla natisknutá, jemně ho kousala do rtu. Toho večera se spolu vášnivě milovali dlouho do noci, dokud společně neusnuli mileneckou únavou.
Ráno k snídani Michal ukusoval rohlík, namazaný marmeládou. Přitom s plnou pusou vykládal Janě, jak hned ráno v práci zavolá Davidovi, aby se podíval na elektřinu v novém domě. Jana začla plánovat, balení věcí do krabic. Přykývnul ,dokousal poslední sousto a odešel vstříc pracovním povinnostem. Po práci vyzvednul Davida a zajeli do domu.

„Hele, Michale. Teď mám pár dní volna, takže s tou elektřinou nebude problém. Není to nic hroznýho. Navíc na to jak je ten dům starý je tu všechno v poměrně dobrém stavu, je vidět, že předchozí majitelé investovali do oprav“, procházel se prostornou halou a přitom povzdychával. „Proč mě se nenaskytne taková příležitost? Za ty peníze bych ho bral hned“.

„A to si vem, že ho ta realitka nemohla prodat. Spoustě lidem vadilo, že je odříznutej za vesnicí, aspoň tak mě nastínili situaci, když jsem se jich ptal“, vysvětlil.

„A komu to dřív patřilo?“.

„Staršímu páru, děti jim podle mě odrostly a tak se odstěhovali do malého bytu ve městě“.

„No jo, jedni chtěj do klidu na venkov, jiní zase utíkají za prací. Divím se, že se jim chtělo na stáří do města. Od manželky poslouchám v jednom kuse, jak by si přála baráček na venkově. Já bych na venkově bydlet nemohl. Narodil jsem se ve městě a nějak mě zkrátka ten chaos a zmatek přirostl k srdci“, vytáhl z kufříku na nářadí, digitlní voltmetr.

„Davide, musím se ještě vrátit do práce, zase tam maj nějaký problém. Kdyby si cokoliv potřeboval, jsem na telefonu, jinak kolem šesté bych tu měl být zpátky. Ještě jednou ti děkuju“.

„To je v pohodě, však já si to vyberu jinak“, udělal na něj gesto, jak si přikládá imaginární lahev k ústům. David se zasmál, sebral klíče od auta ze stolu a odešel před dům k zaparkovanému autu.

Něco po šesté dorazil pro Davida. Našel ho v horním pokoji montovat nové stropní světlo.

„Tak jak to jde, kamaráde?“, zeptal se.
David byl tak zabraný do práce, že ho neslyšel přicházet a v momentě co promluvil, leknutím málem spadnul ze žebříku. Rozvyklaný žebřík Michal na poslední chvíli přidržel rukou a tím ušetřil kamarádovi nejednu modřinu.
David se na něj podíval.

“Ani mě nemluv. Jsem z toho blázen. Za dvacet let co dělám elektrikáře, mě ještě tolikrát nekopnul proud“.

„Ty jsi zapoměl vypnout pojistky?“

„Máš mě za nějakýho školáka? Právě že jsem je vypnul a dostal ránu. Když jsem došel k pojistkám, tak byli zapnutý, jakobych je vůbec nevypínal. Nechápu to“ Slezl ze žebříku dolů a cvaknutím vypínače osvětlil celý pokoj.

„Šikovnej kluk“, pochválil ho Michal. „Pojď, odvezu tě domů, deska si jse nadělal dost“, přitom mu do kapsy zastrčil několik bankovek.



*2454**707*Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...*47**2465*
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské *148*