Láska je Láska . 1.čast
Pondělní ráno se jevilo spíše nepříznivě. Zamračená obloha předznamenávala déšť a husté mraky upozorňovaly, že ten den ani na okamžik nevypustí slunce ze svého zákrytu. Eva vykročila do práce. Jako již mnohokrát šlo o cestu do neznáma. Neměla ráda nové začátky, ale tentokrát se na dosud neprobádané prostředí těšila. Možná doufala, že opuštění zajetých kolejí vnese do jejího života čerstvý závan možností. S Honzou byla tou dobou již dvacet let. Ve čtrnácti se na ní usmál před cukrárnou a od té doby patřila jen jemu. Byl jejím prvním polibkem i jejím prvním sexuálním zážitkem. Po letech vzájemného oťukávání se a chození se stal i jejím manželem. Spokojené roky vystřídaly záchvěvy disharmonie a život se stal pouhou snůškou nesplněných snů. Po čase však rezignovala, protože si na takový stav věcí prostě zvykla. Bylo jí tou dobou 34 let, z toho již 14 let byla vdaná. Vytoužené dítě nikdy nepočala a s Honzou se každým dnem víc a víc odcizovali. Ale manželovo nečekané povýšení a následné stěhování se s nástupem do nového zaměstnání mělo Evu vyvést z letitého stereotypu.

„Vy jste magistra Šmídová?“ oslovila ji neznámá žena, jakmile přešla práh oprýskané budovy.

Zpoza obrovských brýlí mhouřila zvědavé oči, kterými si ji prohlížela a přívětivě se na nově příchozí ženu usmívala.

Eva zřejmě působila nejistě, rozhlížela se a popravdě si v tu chvíli vůbec nedokázala vybavit, kde že se to vlastně nachází ředitelna. Přitom neuběhlo zase tak moc času ode dne, kdy zde podstupovala svůj příjmový pohovor. Ale nebe jí naštěstí seslalo postarší milou ženu s nápadně velkými brýlemi.

„Dobrý den, vítám vás! Já jsem Marta Horádová,“ usmála se na Evu a vstřícně jí podala ruku, „dovedu vás k ředitelce a pak vás představíme studentům.“

Eva byla své nové kolegyni nesmírně vděčná za pomoc s prvními krůčky v neprobádaných vodách. Už ji čekalo jediné, a to první hodina na nové škole.

* * *

Martina si novou učitelku zvědavě změřila od hlavy až k patě. Zatímco její ostatní spolužáci teprve postupně docházeli ke zjištění, že do třídy zavítal někdo nový, ona už měla zmapovaný každý záhyb její kůže, každou vrásku, pihu i módní doplňky, včetně snubního prstenu.

„Ty jo, to je ale kus!“ zašeptala se zájmem svému spolužáku Pavlovi, který krom toho, že s ní sdílel jednu lavici, byl i jejím nejbližším kamarádem. Možná i z toho důvodu, že před okolním světem skrývali společné tajemství a tím byla odlišná sexuální orientace.

„Bože, už zase…“ vzdychnul Pavel a unaveně opřel hlavu o dlaň.

„Co je?“ nepochopila Martina jeho reakci.

„Kdyby ty chuděry věděly, jak je sjíždíš očima, fakt by tě nechtěly učit,“ poznamenal.

„A co na tom, že se zajímám o ženský? Kdyby nás učil nějakej pěknej piškotek, taky by sis ho prohlížel,“ namítla Martina.

„Jenže tady jsou skoro samý baby a stoletej Mařík mě vážně nezajímá. Ale mně by stačilo, kdybych měl nějakýho pěknýho piškotka doma.“

„Však si najdeš,“ těšila ho.

„No, to nevim. Každej chce jen sex, ale vázat se…“ pokrčil rameny rezignovaně.

„Jenže, než se uvázat s někým, s kým ten sex nefunguje, to už je fakt lepší bejt sám. Viz já,“ namítla Martina.

„Copak? Romča s tebou nechce spát?“

„Chtěla by… jenže tam chybí takový to -wau-… Víš, co tím myslím?“

„Jo. A tak to wau hledáš tady,“ podotknul a ukázal směrem k tabuli, kde se postupně zabydlovala Eva.

„Přesně tak. A teď mě omluv, jdu se kochat,“ usmála se Martina, opřela si bradu o dlaně a oči zapíchla do slušivé halenky nové učitelky.



Ano, tohle dělala poměrně často. Vlastně skoro pořád. Sledovala učitelky při vyučování a vyloženě si to užívala. Bavilo ji nejvíce to, když se jí některou z nich podařilo vyvést z míry. Možná si tím něco kompenzovala. S Romanou tou dobou žila necelých pět let. Poznaly se v období Martinina coming outu. Jelikož nebyl příliš pozitivní vzhledem k reakcím nekompromisní matky, velice často se ocitala s Romčině chápavém objetí, až se nakonec uchýlila do bezpečí jejího bytu. Romana už tou dobou vlastnila poměrně prostorný byt, zcela adekvátní pro soužití ve dvou. Zpočátku byl v bytě pro Martinu vyhrazen jeden pokoj, kde měla dostatek prostoru na učení. Přebývaly zde jako kamarádky. Martina si našla brigádu, aby dokončila střední školu a mohla se zapsat na vysokou. Přijímací zkoušky na vysokou se bohužel nezdařily, což nakonec vyřešila studiem na vyšší odborné škole. Počítala s tím, že jakmile to bude možné, najde si vlastní zázemí, aby Romaně nebránila v poklidném životě. Jenže jednoho smutného večera poprvé překročila práh Romaniny ložnice a už zde zůstala. Jak Romana vnímala jejich vztah, to Martina nevěděla jistě. Nebyly zvyklé na projevy náklonnosti a výjevy citů. Sama by pouto mezi nimi hodnotila jakožto přátelství s výhodami. Měla Romanu ráda jako kamarádku a sex mezi nimi byl spíše způsobem uspokojování potřeby. A i ten byl poslední dobou neuspokojivý… Když ovšem překročila práh třídy nová učitelka, dosud neokoukaná, svět se s Martinou zatočil. Eva byla úplně jiná, než ty ostatní. Vyzařovalo z ní cosi zvláštního, magického… Nebylo to ani tak o jejím vzhledu, ale ty oči… jako by jí skrze ně viděla hluboko do duše. Zatím si to neuvědomovala, ale kdesi v podvědomí, pod tvrdou slupkou zevnějšku, v Martině začínal klíčit zcela jiný druh pocitu. Projevoval se pouze tím, že kdykoliv se střetly jejich pohledy, Martina sklopila zrak a snažila se předstírat nezájem. Eva ji něčím zaujala natolik, že úplně zapomněla na hypnotizování dmoucích se ňader pod bavlněnou halenkou či jejích pevných, od slunce opálených lýtek. Zajímaly ji jenom ty oči. Bála se do nich pohlédnout, ale zároveň se nedokázala ubránit touze je znovu spatřit. Jako by byly její drogou, měla pocit, že zemře, když do nich znovu nepohlédne.

* * *

Když přišla Martina domů, čekalo na ni překvapení. Kdyby bývala nebyla v takovém zvláštním rozpoložení, dalo by se Romčino gesto hodnotit jako příjemné. Romana ji pozvala do kina a poté na večeři. Zřejmě hezkým večerem chtěla Martině vynahradit chvíle, kdy na ní neměla tolik času, jako tomu bylo dřív. Film si Martina ještě jakž takž užila. Romana ji znala velice dobře, takže se svým výběrem trefila Martině do noty. Ale večeře už nebyla tak fajn. Snad tomu tak osud chtěl, těžko říci… Jen stěží lze totiž vysvětlit, jak je možné, že Romana vybrala stejnou restauraci, jakou zvolil manžel učitelky Šmídové. Martina se snažila na sobě nedát nic znát. Ale scéna ze školy se opakovala. Zakázala si dívat se tím směrem, kde Eva seděla. Co chvíli však své předsevzetí porušovala a stále znovu svůj zrak upínala na její vlídné oči a něžná ústa s roztomilou pihou na horním rtu.



„Jak to šlo?“ zajímal se Honza, když poprvé upil ze sklenky bílého vína.

Tuto večeři bral jako nový začátek. Nové zaměstnání, nové prostředí a možná cesta k vylepšení jejích vztahu. Že to mezi nimi skřípalo, mu vadilo, byť to na sobě nedával znát. Miloval ji, ale neuměl to dávat příliš najevo. A dost často pochyboval o tom, zda ona miluje jeho. Ale vzhledem k tomu, že s ním šla do nového prostředí, že ho dosud neopustila, měl pořád jistou naději, že jde pouze a jenom o stereotyp, ke kterému dojde v každém vztahu.

„Tak byl to první den. Ale myslím si, že mě to bude bavit,“ odpověděla Eva s úsměvem.

„To jsem rád. Určitě to bude lepší a lepší. Už tam máš nějakou kámošku?“

„Na to je ještě brzy. Ale zdá se, že jedna kolegyně je fajn. Hned se mě ujala, byla moc milá,“ vzpomněla na Martu Horádovou.

„No vidíš, to je dobře. Klidně ji k nám někdy pozvi, ať se víc poznáte,“ navrhnul.

„To zní sice lákavě, ale je to ještě brzy. Nejdřív se potřebuju rozkoukat,“ zakroutila hlavou Eva.

„No jo, ty moje konzervo,“ usmál se šibalsky Honza, „omluv mě, příroda volá.“

Zvednul se ze židle a vydal se směrem k toaletám. Potřeba mu netrvala dlouho, ale trochu ho zdržela scéna, kterou člověk nevidí každý den. Alespoň ne Honza. Cestou zpět si všimnul dvou žen, které se držely za ruce. Jedna z nich se naklonila k té druhé a zlehka ji políbila na ústa.

„Tamhle u stolu sedí dvě lesby,“ kývnul hlavou daným směrem, jakmile usedl zpět na své místo.

Eva ke zmiňovanému stolu pohlédla a všimla si Martiny.

„Nejsem si jistá, ale myslím, že jednu z těch dívek učím,“ poznamenala a důkladně se na ni zaměřila.

Martina Evin pohled cítila, ale neodvážila se za ním otočit. Jen pustila Romčinu ruku, jelikož si připadala poněkud stísněně. Nestyděla se za to, kým je, ale nechtěla být spojována zrovna s Romanou. Necítila to tak, nemilovala ji.

„Chtěla bych už jít,“ vydechla Martina, jakmile dopila sklenku vína.

„Už?“ podivila se Romana, „Myslela jsem, že si ještě dáme dezert.“

„Není mi nějak dobře,“ vymluvila se Martina a Romana ji více nepřemlouvala. Požádala obsluhu o účet, zaplatila a byla připravena k odchodu.

„Lituju rodiče těch holek,“ zakroutil hlavou Honza a mračil se. Stále se mu hlavou honil výjev z restaurace.

„Proč, prosím tě?“ nechápala Eva.

„Asi bych se zbláznil, kdyby za námi přišlo naše dítě s tím, že je buzna,“ odpověděl.

„Snad poprvé v životě jsem ráda, že děti nemáme,“ podotkla Eva a nevěřícně kroutila hlavou.

„Říkej si, co chceš, ale normální to teda není. Podle mě jen nevědí roupama, co by dělali a tak to zkoušej mezi sebou,“ řekl Honza.

„A pak kdo z nás dvou je konzerva,“ zakroutila hlavou Eva a odmítala se nadále na toto téma bavit.

Když procházeli parkem kolem lavičky, střetli se s párem dvou dívek znovu. Zrovna ve chvíli, kdy se Romana pokusila políbit Martinu. Martina by byla nejraději ucukla, ale nechtěla Romaně zkazit náladu. Cenila si toho, že pro ni nachystala překvapení. A tak se nechala od své přítelkyně líbat, ale otevřenýma očima sledovala Evu. Jejich pohledy se opět spojily…



Když se jejich oči střetly, jako by pro Evu přestal existovat čas. Celá probíhající situace se ztratila kdesi za bělavým oparem dávno zapomenutých vzpomínek. Jako by otevřela šuplík, ke kterému před mnoha lety ztratila klíč. Možná ho ztratila úmyslně… každopádně vše, co ukrýval, v té chvíli vytanulo na povrch. Náhle si vybavila ten prostý okamžik, který se odehrál noc před odjezdem z tábora. Jmenovala se Zuzana a měla dlouhé kaštanové vlasy. Její obličej byl celý posetý pihami. Když se smála, tak zvláštním způsobem krčila nos. Eva ji ráda viděla se smát. Vyzařovalo z ní něco zvláštního a nepopsatelného… a právě proto s ní Eva ráda trávila veškerý čas. Společně si pletly copánky, vplétaly do nich sedmikrásky, vymýšlely pubertální hlouposti, pitvořily se na kluky… ale Eva to všechno cítila poněkud jinak. Těžko říct, zda to Zuzana myslela stejně, nebo šlo jen o jednu ze všech těch táborových hloupostí. Každopádně poslední táborová noc přinesla jeden neočekávaný okamžik, který byl hned toho rána násilně uzavřen do šuplíku. V podstatě o nic nešlo. Zuzana vyprovázela Evu do chatky, a když se loučily, jejich ústa se náhle ocitla blíž, než kdykoliv předtím. Eva cítila její dech, tlukot jejího srdce vnímala až ve svých útrobách. Zuzana ji chytla za ruku. Pak učinila krok vpřed, a kdyby nevrzly dveře od sousední chatky, možná by se jejich rty docela spojily. Eva sebou polekaně trhla a couvla.

„Dobrou noc,“ zašeptala Zuzana a pohladila něžně Evu po tváři.

Poté zmizela. Eva nemohla celou noc spát, stále dokola si přehrávala celou tu událost. Opravdu o nic nešlo… Ale děsila se vlastních pocitů. Děsila se své vlastní touhy dychtící po dokončení toho, co bylo načato. Kdyby byla mohla poslechnout svůj chtíč v rozháraném srdci čtrnáctileté dívky, zcela určitě by vstala z postele a zamířila do chatky k Zuzaně. Ale neudělala to. Pro své výčitky svědomí, pro pocit nesprávnosti, který pro tento druh citu v sobě chovala. A proto se rozhodla, že zapomene. Již nikdy si nesmí tuto událost vybavit. Celá vzpomínka skončila skrytá před světem i jí samotnou, Zuzanina adresa byla roztrhána na malé kousky a vyhozena do popelnice u autobusového nádraží. Zuzana to zřejmě cítila stejně, jelikož ani ona nenapsala dopis. Evě se opravdu povedlo celou tuto záležitost zcela vytěsnit. Hned toho léta potkala svého Honzu a její svět se začal točit kolem něj. Ale najednou se tato vzpomínka nečekaně vrátila. Mohla za to Martina a čert ví proč. Snad pro ty její oči, nebo ten zvláštní výraz při smíchu? Snad proto, že Martina líbala ženu, stejně tak, jako si tenkrát ona přála líbat Zuzanu.

„Posloucháš mě vůbec?“ vyrušil jí z úvah Honza.

„Promiň, zamyslela jsem se,“ odpověděla zaskočeně.

Ani nepostřehla, že už jsou skoro doma.

„To vidím,“ podotknul, ale mávnul nad tím rukou. Byl příliš unavený na to, aby jí všechny své myšlenky zopakoval. V podstatě na nich stejně příliš nezáleželo.

* * *

Následující den byl jako ráno v kocovině. Eva nemohla celou noc zamhouřit oči. Viděla svou studentku líbat se se ženou a stále se jí nedařilo ten osudný, po letech otevřený šuplík, znovu zavřít. Srdce jí tlouklo, kdykoliv jí tento výjev přišel na mysl. Kardiologové by měli za to, že zřejmě trpí nepravidelnou srdeční frekvencí. Martina na tom nebyla o moc lépe. Stále dokola přemýšlela nad tím, co si o ní asi magistra Šmídová myslí. Bylo jí nepříjemné, že jí viděla s Romanou. Její polibky byly absolutně bez vášně. Nejraději by se s ní nelíbala vůbec, ale určitý pocit zavázanosti ji k tomu nutil. Ano, pocitem zavázanosti by se dal popsat ten druh lásky nelásky. Pořád byla Romaně za něco zavázaná. Za to, že jí poskytla bydlení. Za to, že je obě živila, když se Martina čas od času ocitla bez brigády. Romana jí to nikdy nevyčítala, přesto se kvůli tomu Martina cítila často trapně. Ten večer jí byla zase zavázaná za pozvání do kina, za večeři… zkrátka jeden velký kolotoč, ze kterého nešlo vystoupit.



Přesně ve chvíli, kdy vstoupila magistra Šmídová do třídy, na sebe Martina převrátila kelímek s kávou z automatu. Akorát z něj upíjela, když zahlédla Evu a celá konsternovaná místo ke rtům namířila kelímek pod bradu. Jejich pohledy se opět střetly, ne však na dlouho. Martina stydlivě sklopila zrak. V tu chvíli měla jasno. Jak málo člověku stačí k tomu, aby pocítil sympatie k druhé osobě? Jak dlouhou dobu trvá, než se do někoho zamiluje? S Romanou mohlo uběhnout třeba tisíc let a k žádným záchvěvům rozbouřených emocí by nikdy nedošlo. To už dnes mohla Martina bezpečně říci. Vlastně si sama o sobě myslela, že milovat vůbec neumí. Když se začala vídat s Romanou, domnívala se, že je s ní něco špatně. Nikdy předtím by jí nenapadlo, že to může být jenom tím, že Romana není tou pravou. Vždyť byla přece tak hodná… A najednou tu seděla jak hromádka neštěstí s politým trikem od kávy, která pomalu prosakovala až na kůži a začala stydnout a studit. A bylo jí vše čím dál jasnější.

„Co blbneš?“ podivil se Pavel a sáhnul do batohu pro papírové kapesníčky, načež začal spěšně stírat kávu ze školní lavice.

Byl zřejmě jediný, komu vylitá tekutina na lavici vadila, a to hlavně proto, že zasáhla i část jeho území a potřísnila jeden ze sešitů. Martina hleděla nepřítomně před sebe. Ani nevěděla, co by měla vůbec Pavlovi říct. Že se polila kávou kvůli učitelce Šmídové? Že jí připadá natolik neodolatelná, kvůli čemuž se nedokáže soustředit na nic jiného? Co by se asi stalo, kdyby místo kelímku v ruce držela zbraň hromadného ničení? Ať už prožívala cokoliv, něco uvnitř jí říkalo, že to není správné. Nevadilo jí prohlížet si nohy, pozadí a poprsí jiných žen. Byla to jen příjemná hra, takové zpestření jinak monotónního života. Ale cítit při tom něco víc? To přece přesáhlo veškeré hranice! Alespoň tímto způsobem to Martina vnímala. Děsila se vlastních pocitů, vlastních tužeb, romantických snů… Nejraději by utekla sama před sebou, před vlastním srdcem a to nejlépe do bezpečí nudného stereotypu. Právě zjištěné emoce ji vyděsily natolik, že nečekala na nic, popadla batoh a rozešla se směrem ke dveřím. Cestou se znovu spojily jejich pohledy, Martina se na okamžik zastavila, ale pak rozhodně sáhla po klice.

„Nashledanou,“ špitla a prostě odešla.

* * *

„Jsi doma brzy,“ vítala Romana Martinu překvapeně, když zaslechla klíč v zámku, „ještě nemám hotovou večeři.“

V kuchyni očividně probíhaly mohutné přípravy nějakého dobrého jídla. Vůně navíc byla cítit až ven na chodbu.

Martina přišla do kuchyně, kde její přítelkyně kouzlila hotovou báseň. Pohlédla na ni a přistoupila k ní.

„Vykašli se na večeři,“ zakroutila hlavou a začala nedočkavě, přestože nedočkavá ani příliš nebyla, rozvazovat Romaně zástěru. Nosila ji vždycky, když pracovala v kuchyni s moukou.

„Co to děláš?“ zeptala se Romana příjemně zaskočeně.

„Chci tě svléknout,“ zašeptala Martina, ale spíše než vzrušená byla rozrušená.

Potřebovala v sobě potlačit jakoukoliv myšlenku na Evu. Chtěla v sobě vyvolat touhu po své přítelkyni. Jako by šlo o poslední zoufalý pokus o nasměrování citů správným směrem. Opřela Romanu o kuchyňskou linku a prsty jí zajela pod kalhotky. Ani se nemusela příliš snažit a její dlaň byla celá vlhká. Rytmickými pohyby ji dráždila tak, jak to měla vždycky nejraději. Přiváděla Romanu k vrcholům rozkoše, ale sama necítila nic. Mechanicky, jako naprogramovaný robot, pohybovala rukou a doufala, že to celé co nejrychleji skončí. A opravdu to netrvalo dlouho, za chvíli se již kuchyní rozeznělo sténání nekonečného blaha.

„Ty jsi ale ďábel,“ šeptala Romana vzrušeně Martině do ucha a pomalu ji odsouvala do ložnice.

Tam ji položila na postel a chtěla jí ten velkolepý čin oplatit. Líbala ji všude tam, kde to měla nejraději. Avšak všechna tato místa byla mrtvá, jako by se jich snad ani nedotýkala. Martina necítila nic, jenom tíseň. Kdykoliv zavřela oči, zjevila se jí ta vlídná tvář… Středem celého vesmíru byla jen ona. Přestože se bránila, jak jen mohla, uvědomovala si, že vše ostatní je zcela zbytečné a nepodstatné. Romana by na ní mohla ležet celý týden a ona by nedosáhla orgasmu. Proto odtáhla svůj neukojený klín od vlhkých rtů své přítelkyně.

„Promiň,“ špitla, vstala z postele a nechala zmatenou Romanu svému osudu.



*2454**707*Na životě miluju zejména tu rozmanitost... Každý den mě nasere někdo jiný ...*47**2465*
- Errare humanum est - Mýlit se je lidské *148*