...
Mám pocit, že to někde řeším pořád, takže stručně:

sebevražda otce v raném věku, neoblíbenost až z některých stran přecházejících v šikanu v kolektivu, dokonce i od cizích lidí (na táboře, vadilo jim vše - mé copy, mé dýchání, za smrt otce se mi posmívali, prej by to udělali taky, mít děcko, jako jsem já). Byla jsem snadný terč, asi jsem se prostě nechala, vždy jsem byla trošku jiná od ostatních a jednu dobu jsem kopala kolem sebe za to, že mě kolektiv nebere, přestože jsem jim předtím nic neudělala.
Pak ta krátká epizodka, kdy se matka rozešla s posledním přítelem, mydlila mě, pila, pořád doma fňukala a nadávala mi, na což si podle svých slov nevzpomíná.

Jsem naprosto zlomená, ale makám na sobě, v osmnácti jsem si našla prvního přítele a teď jsem se svým životem poměrně spokojená. Učím se odpouštět a snažím se být dobrým člověkem, na VŠ mám poměrně dost spřízněných duší. Nejhorší je to na podzim.