|
Pohádka
Tak tady máte tu Slíbenou pohááádku*3*
Tři labutě=WestSideGirl&xruzax&Meteleskum- Bleskum*3*
WestSideGirl
Jednomu lovci zemřela jeho mladá žena rok po svatbě, což ho velmi zarmoutilo. Když osamělý Eberhard procházel světnicemi, komorami a kuchyní, připadalo mu, že musí každou chvíli potkat svoji milovanou ženu, a protože tímto způsobem se myšlenek na ni nemohl zbavit, více se doma nezdržoval, a tak se celé dny toulal lesem sem a tam. Eberhard dobře věděl, že nedokáže zůstat sám, že se musí znova oženit, ale dělal si velkou starost a byl zoufalý z toho, zda jednoho dne vůbec najde ženu, kterou by mohl milovat tak jako tu první.
Když si jednoho dne opět celý zamyšlený vyšel a kráčel hloub a hloub do lesa, přišel pojednou k malé, slámou pokryté chýši. Vstoupil dovnitř a našel tam starce, který seděl u stolu skloněný nad knihou a četl. Stařec ho přátelsky pozdravil a zeptal se, co ho do jeho lesní chýše přivedlo. Tu mu lovec Eberhard vyprávěl o svém hoři, že ztratil ženu a žije sám a neví, zda bude ještě někdy šťastný. "Od toho žalu ti mohu pomoci." řekl stařec: "Za malou chvíli sem přiletí tři bílé labutě a usednou tady opodál mé chýše. Potom poletí k rybníku a dříve než vstoupí do vody, odloží svoje labutí šaty a nechají je ležet na břehu. Zatímco budou plavat v jezeře, ty se tam tajně přiblížíš, jeden z těch labutích oděvů vezmeš a přijdeš s ním sem."
Sotva to stařec vypověděl, tři sněhobílé labutě byly tu, chvíli si odpočaly a pak se vydaly k nedalekému rybníku. Když si odložily labutí šaty, proměnily se v tři překrásné panny, vstoupily do vody a plavaly daleko po jezeře. Tu se tam připlížil Eberhard, potají vzal šaty jedné z labutí a přinesl je starci do chýše. Mezitím labutí panny vystoupily opět na břeh. Ale jen dvě našly svoje labutí šaty a mohly se opět proměnit v labutě, ta třetí musela k lesní chýši a lovce, který ji vzal šaty, následovat do jeho domu. Tam se jí ovšem velmi zalíbilo, a tak u něj zůstala a brzy se stala jeho milovanou ženou. Ale tenkráte, dříve než se Eberhard se starcem v lesní chýši rozloučil, tento ho nabádal, aby ty labutí šaty dobře ukryl. "To bude moje první, až přijdu domů a budu je opatrovat tak dobře, že je žádné lidské oči neuzří!" sliboval mu lovec.
A tak žil Eberhard mnoho let spokojeně a šťastně se svojí ženou a třemi dětmi, které mu porodila. Avšak jednoho rána, když odešel jako vždy do lesa, nechal nerozvážně v truhle, kde byly ukryty labutí šaty, vězet klíč. Tam našla jeho žena to, co už dávno hledala; vzpomněla si na ty chvíle, které trávila se sestrami, natáhnula si peří a jako labuť uletěla, daleko předaleko přes hluboký les. Když Eberhard přišel večer domů, jeho žena tam nebyla. Mohl hledat a volat, jak dlouho chtěl, nemohl ji nikde nalézt a taky jeho děti nevěděly, kam matka šla.
Tak se lovec vydal do hloubi lesa, aby našel toho starce a vypověděl mu o svém novém neštěstí. "Ty labutí šaty jsi nechránil dobře." řekl stařec: "Našla je a uletěla." "Ach," řekl Eberhard: "už není více žádná naděje, že bych ji mohl získat zpět?" "Naděje tu je," řekl stařec: "ale je to velmi nebezpečné, mohlo by tě to snadno stát život." "K čemu je mi život bez mé milované ženy?" zvolal lovec. "Dobrá," řekl stařec: "pomoc ti neodřeknu; nejprve se musíš pokusit dostat na zámek, kde tvoje žena nyní žije. A to se ti nejlépe podaří takto. Mají tam ve stáji pár oslů, kteří každý den scházejí dolů do údolí do mlýna, aby přinesli mouku. Jdi proto k mlynáři a popros ho, aby tě ukryl v jednom z těch pytlů a ten pak naložil na osla. Až budeš na zámku, máš na půl vyhráno, to ostatní se pak dozvíš od své ženy."
Eberhard starci ze srdce poděkoval a vydal se do mlýna. Za malý poplatek ho mlynář rád ukryl do jednoho pytle na mouku, a tak se dostal nezraněn na zádech jednoho osla na nádvoří zámku. Tam pak pacholek složil pytel do kouta opodál vchodu do zámecké budovy. Když se setmělo a dvůr ztichnul, tu si Eberhard pomyslil, že by se mohl nepozorovaně vyplížit z pytle ven. Opatrně vylezl a padnul rovnou k nohám své ženy. Ona totiž ten pytel viděla z okna a zrovna si ho chtěla prohlédnout, co je to za podivuhodnost. Jak se zaradovala, když zcela nečekaně uviděla svého muže! I Eberhard byl přešťastný, sevřel ji v náručí a políbil. "Milovaná ženo," prosil ji: "pojď se mnou zpět k našim dětem." "Jak ráda bych to učinila," řekla: "ale to nepůjde jen tak lehce. Dříve než spolu budeme moci zase šťastně žít, musíš porazit tři draky z tohoto zámku. Tři dny po sobě k tobě budou přicházet v rozličných podobách a soužit tě a útočit na tebe. Řekneš-li však jedno jediné slůvko, tak je s tebou veta! Když to ale vydržíš a nevydáš ani hlásku, nebudou ti moci nic učinit a já budu volná a navěky tvoje." "Buď bez obav, má milá," řekl Eberhard plný radosti a naděje: "láska k tobě mi dává sílu, ti strašliví drakové mi nic neučiní."
Prvního dne se k Eberhardovi připlazili tři obrovští hadi a ovinuli mu nohy i tělo, že se nemohl ani pohnout. Syčeli na něj, koulejíc planoucíma zlýma očima, a hrozili mu jedovatými zuby. Protože se ale nic nebál, nevydal ze sebe ani hlásku, a snášel to, neměli nad ním žádné moci, nakonec ho nechali být a zmizeli.
Druhého dne přiskákaly tři obrovské ropuchy a plivali na Eberharda ohnivé koule. Ačkoliv tohle utrpení nebylo k vydržení, sebral všechnu svoji sílu a všechnu tu bolest mlčky snášel. Tak musely nakonec i ty tři ropuchy v tom mučení ustat a zmizet.
Třetího dne se na něj osopili tři strašliví okřídlení draci a brali ho do svých doširoka rozevřených chřtánů. Tu mu bylo horko a úzko, a tak myslil, že to trápení a utrpení dále nedokáže snášet a musí začít hlasitě křičet. Ale s lásky ke své ženě to přece jen vydržel.
Když byla i ta třetí zkouška u konce, stály před ním pojednou na místě těch strašlivých draků tři krásné ženy. To byly ty tři zakleté labutí panny, které šťastný Eberhard nyní vysvobodil. Měl opět svoji milovanou ženu a ta plakala radostí, když opět uviděla svoje milované děti.
Zůstali na zámku a nechali u sebe i ty dvě sestry a žili v míru a pokoji až do konce svých dní
|
)
