  Joe73 ... 23.02.2013 11:19:28 ... (3028/3035) Re (2): Svinskej komunismus
Odpověď na příspěvek od Ebisek z 16.01.2013 06:31:15:
Komunistům jsou komunistické zločiny k smíchu, to je obvyklé. Smějí se i obětem, které nelidsky mučí. Viz třeba zrůdné chování čínských komunistů v Tibetu:
Své letité přátelství s agentem CIA Rogerem McCarthym, který v padesátých letech vedl tajnou americkou misi na pomoc tibetským povstalcům, využil spisovatel, novinář, fotograf a obránce lidských práv Mikel Dunham při psaní knihy Buddhovi bojovníci. Dunhamova publikace narušuje především dva stereotypy, které se nevyřčeně převalují v mlhavém oparu módního zájmu o Tibet – lamaistický buddhismus se komunistickému útoku nijak zvlášť nebránil a čínská okupace Tibetu byla víceméně klasická imperiální agrese. Ve skutečnosti se války proti čínským okupantům účastnily desetitisícové tibetské armády (největší z nich čítala 80 tisíc mužů) a do ozbrojeného boje se zapojily i tisíce mnichů a celé buddhistické kláštery. Komunistická agrese vůči Tibetu nebyl řadový ozbrojený konflikt, při němž se vždy dějí nepravosti, nýbrž to byla genocida, systematicky prováděná s krajní krutostí. Tragédie Tibetu pod komunistickým panstvím začala ihned, jakmile se Maovi podařilo v roce 1949 vytlačit Čankajškovy nacio nalisty na Tchaj-wan. V říjnu 1950 začali komunisté obsazovat východní část Tibetu ve jménu „osvobození tibetského lidu“. Čínská agrese vynikne o to víc, že se Tibeťané, neinfikovaní moderním nacionalismem, zpočátku skoro vůbec nebránili. (Zato nacionalismus byl od počátku součástí komunistické Číny – idea „politického mateřství“, velké Matky-Číny, která pod svůj plášť shromažďuje „ztracené“ děti, jakýsi asijský druh „Brežněvovy doktríny“, byla součástí císařské Číny stejně jako Maovy Číny.) Věci se začaly měnit, až když čínská mašinerie na přeměnu tradičního buddhistického Tibetu ve zplanýrovanou komunistickou provincii začala nabírat obrátky. Mao v pekingském rozhlasu oznámil, že do Tibetu přesune na deset milionů Číňanů. Území Gologu, přiléhající k tibetsko-čínské hranici, bylo pro komunistický Drang nach Tibet na ráně jako první. Když se čínští rolníci pokusili usadit uprostřed tamních pastvin, vypuklo ve východním Tibetu povstání vedené bojovným tibetským kmenem Gologů. Čínská reakce byla rychlá a perverzně brutální. Největší klášter v kraji, kam se uchýlily tisíce žen, dětí a starců, srovnaly se zemí i s lidmi tři iljušiny. Ženy, dcery a mnišky byly opakovaně znásilňovány. Mniši v celibátu byli nuceni souložit s prostitutkami. Ti, kteří odmítli, byli ukřižováni. Komunisté sekali Tibeťanům končetiny, pitvali je zaživa, pálili je, opařovali je vodou, smýkali je za koňmi nebo auty. Psychicky týrané děti nutily, aby zastřelily své rodiče ranou do hlavy. Obzvlášť spadeno měli komunisté na mnichy. Opaty nutili, aby před nastoupenými lidmi pojídali vlastní výkaly. Jinde vysoké lamy zbili, hodili je do jámy a nutili místní obyvatele, aby na ně močili. Pak je zastřelili. Mniši byli baleni do vlny, poléváni petrolejem a zapalováni, přičemž se komunisté živým pochodním vysmívali: „Kde je ten váš Buddha, proč vám nepomůže?!“ Celotibetský charakter dostalo povstání ovšem až událostmi v hlavním městě Lhase, které se vzbouřilo v březnu 1959. Do boje o hlavní město komunisté nasadili těžkou bojovou techniku včetně tanků, zatímco na druhé straně mimo jiné bojovaly čety dívek, které byly vyzbrojeny řeznickými noži, a čety starců s naostřenými dřevěnými tyčemi. Když boje utichly, zůstalo v ulicích Lhasy ležet více než patnáct tisíc mrtvých a zraněných Tibeťanů. Komunistické ministerstvo propagandy, které odmítlo uznat, že zahynul jediný Tibeťan, vydalo prohlášení, podle něhož z rukou banditů osvobozené město propuklo v nadšení. Komunistům šlo především o to, dopadnout dalajlamu. Ten už v tu dobu překračoval šestitisícový průsmyk směrem do sousední Indie. Bylo mu tehdy dvacet tři let. Úspěšný útěk tibetského „bohokrále“ dalajlamy konečně obrátil pozornost zahraničního tisku k situaci v Tibetu. Na titulní straně časopisu Time z 20. dubna 1959 se objevil dalajlamův portrét s titulkem: Útěk, který otřásl rudými. Zorganizování útěku dalajlamy z obležené Lhasy do exilu v Indii byla jedna z nejzdařilejších akcí tibetského hnutí odporu, která měla do budoucna pro Tibet klíčový význam – větší, než mohl zmoci sebestatečnější odpor tibetských bojovníků.
Dunhamova práce končí dozníváním bojů tibetských povstalců v první polovině sedmdesátých let, kdy po nástupu Richarda Nixona ve Washingtonu nastala éra americko-čínského sbližování a s ní i konec podpory tibetským povstalcům ze strany USA. „Třebaže se domnívám, že tibetský boj lze vyhrát pouze dlouhodobou snahou a mírovými prostředky, vždy jsem tyto bojovníky za svobodu obdivoval,“ napsal v předmluvě k Dunhamově knize Jeho Svatost XIV. dalajlama. Tibetský odboj bojovníků na koních s puškami a noži proti mnohonásobné přesile vybavené těžkými zbraněmi patří k nejúžasnějším příběhům odporu nezničitelné lidské touhy po svobodě. Kniha Buddhovi bojovníci se čte jedním dechem, což je dáno tím, že to není „objektivní“ politologická příručka, obtěžkaná „knížecími radami“ badatelů zpoza stolu. Dunham knihu založil na výpovědích aktivních účastníků odboje, s nimiž natočil stovky hodin rozhovorů pořízených především v uprchlických táborech v Indii a v Nepálu. Jejich výpovědi často uvádí v přímé řeči.
Petr Placák, historik a spisovatel, šéfredaktor časopisu Babylon
|
)
